Posedlost

Mám na tebe otázku,
neboj, je prostá.
Nepůjde o hádku —
je veskrze čistá.

Dobře večer spíš?
Netrápí tě minulost?
U mě už to víš,
říkáš tomu posedlost.

Jaká je tvá odpověď?
Také nemůžeš spát?
Strop znáš nazpaměť
a noci musíš se bát?

Ne, tak to není!
Můžeš klidně spát.
Ne, tak to není!
Koho mám se ptát?

Čas plyne

Čas plyne a věci se mění. Mění se k lepšímu i k horšímu. Některé změny jsou jasné, jiné pozorovatelné a posledního hloučku si ani nevšimneme, ale změnily se! Určitě se změnily! Otázkou jen je, jak moc se změnily a kterým směrem. Pokud bychom mohli vyjádřit celý náš život pomocí bodů v prostoru a všechny změny odpovídaly síle, která by byla určená vektorem v tomto prostoru, jaký by byl celkový vektor? Jaký by byl směr a velikost vektoru, který určuje náš život? Hýbeme se vůbec nebo stojíme na místě a části našeho života rotují kolem pomyslného středu? Kdo ví?

je zajímavé jakým směrem se mohou ubírat myšlenky. Je zajímavé jakým způsobem získáváme inspiraci, vědomosti a jakým stylem nabýváme poznání. Všichni dobře víme, že to, co prožijeme na vlastní kůži na nás má největší vliv. Je to věc, myšlenka či událost, co velmi invazivně, velmi tvrdě a surově formuje naši osobnost. Poznání z knih, filmů a her je jemné, milé, jako pohlazení, které jen nepatrně tvaruje křivky na povrchu naší osobnosti.

A bolest? Bolest ze ztráty, kterou jsme pocítili na vlastní kůži, ta je obzvláště krutá. Zaryje se hluboko do nás a dlouhé roky se snaží rozpínat naši osobnost směry, které jsme ani neznali. Směry, které se nám mnohdy ani nelíbí, ale nemůžeme si pomoci a musíme se podvolit. Drobná pohlazení se snaží zbrzdit rozpínání, zbrzdit postup, ale je to téměř marné.

A tak pokroucené kuličky, formy naší osobnosti, podoba nás samých pluje neznámým prostorem, či stojí v nekonečné prázdnotě a my stále žijeme své prosté životy dál.

Javascript

Tak jsem do projektu přidal i JavaScript, vesměs se jedná jen o obalení <iron-ajax> komponent. Backend jsem napsal v jako jednoduchý PHP skript, který pouze servíruje obsah, který je předem známý. Žádné podrazy ze strany poskytovatele (druhé API, to mé).

Nakonec, abych splnil požadavky jsem přidal aktuální počasí v lokaci akce. Opět načítané pomocí ajaxu.

Update 30. 12. 2015 Zveřejněn děsivý výsledek, který po ukončení předmětu zase smažu. https://github.com/hefay/MeetMe

Demo na http://hefay.atami.cz/via/
Prezentace: https://docs.google.com/presentation/d/1dakSf1odJGNpqA1GRxPbdnkXrkE2x1LJZXp1f9K6Q5E/edit?usp=sharing

Vytvoření designu v Polymeru

Prvním krokem bylo vytvoření stránky pomocí Polymeru. Díky komponentám z material designu, to bylo poměrně jednoduché i když jsem se musel potýkat s některými pro mě těžko uchopitelnými skutečnostmi.

via-01

V rámci tohto kroku jsem přidal také iframe (který počítám jako jedno API, protože jej tak publikuje i Google), který byl zatím statický a odkazoval pouze na jednu lokaci.

VIA 02

Zadání semestrální práce

V předmětu VIA (Vývoj internetových aplikací) jsme dostali za úkol vytvořit velmi jednoduchý projekt, který má využívat tři API.

Začal jsem tedy přemýšlet, co za projekt by to mohlo být. Nakonec jsem se rozhodl udělat jednoduchou stránku, která by zobrazovala naše výlety a podobně. Započal jsem tedy hledání vhodného frameworku. První volbou byl Angular, ale nakonec jsem přešel na Polymer.

rect4176

Na úvodní stránce aplikace je přehled všech akcí, které se chystají. Každá akce se dá rozkliknout, což vede k zobrazení jejího detailu.

Nemám zdání o co jde

V převelikých hlubinách, před zraky všech skryta, nachází se odpověď na otázku, co vyřčena nebyla. Na otázku, na kterou nechci znát odpověď. Na otázku, kterou nechci znát. V těch hlubinách, zejících temnotou, kterou proniká světlo. Světlo, které krájí tmu, porcuje ji na malinké kousky a pak ji zdobí, tvoří z ní malinké zákusky. Na jedno polknutí, na jeden dotyk. Tam skryta je otázka. Tam leží i odpověď.

Zahalen v temném rouchu, jak zloděj z konce času, jak překupník smutku, vydávám se ukrást co přiřčeno mi bylo. Vydávám se na pouť, ze které není návratu, ze které není cesty zpět. Zděšen poznáním co přede mnou leží, co vydal jsem se krást. Co vydal jsem se získat. Ztrácím motivaci. Ztrácím to jediné co zbývá ― touhu jít dál.

V polovině cesty já, rytíř bez zbroje, kouzelník proklet vlastním osudem, zvolím si útěk. Cesta zpátky není a pokračovat nemohu, kam mohu utéci? Kam se mohu skrýt? Všude jen temnota, prošpikována světlem, kterého se bojím. Všude jen temnota, rozkrájena na tisíce kousků, rozkrájena jako já. Snad skryji se zde, sem ještě nesahá ta záře, snad skryji se tam.

Úkryt, jenž jsem našel, bezpečný zdá se být. Malý a tichý, ukrývá se v koutku temnoty. Ničivá rána však jím během chvíle otřásá a on se řítí. Kusy budovy z temnoty se hroutí nad mou hlavou a ztrácí se v hlubinách, pohlcuje je světlo a rozpouští se jako cukr nad plamenem. Musím utéci, musím se skrýt. Není kam a není kdy. Co zbývá? Utíkat! Musím utíkat! Kličkuji mezi paprsky, mezi hroty jenž mne mohou zničit. Mezi hroty, které by roztrhali mé tělo na kusy. Pomalu by se draly ze středu mé duše na povrch a s palčivou bolestí by rozkládaly mou osobu na jednotlivé prvky, ozářili je a složili by cosi jiného, cosi, co bych nebyl já. Něco děsivého. Světlého ale stvořeného z temnoty.

Otáka… ta která ve středu světla leží. Ta jenž se plíží do každého zákoutí temnoty, roztahuje své pařáty, svá chapadla a vábí k sobě vše, co se může pohnout. Odpověď… ta jenž následuje otázku a vše přivábené mění k nepoznání, přetvoří a odvrhne zpět do temnoty, jakožto spojence, bojovníka, který stojí sám v poli při boji s bezpočtem nevěřících nepřátel. S bezpočtem ztracených duší. Otázka i odpověď, jako jedna si počínají, spolupracují a upírají na mne své zraky. Čaroděj, zloděj, potulný mnich. Je jedno, co nebo kde jsem, ale musím se skrýt!

Neznámá

Delší dobu tu nebyla žádná „báseň“. Ona se totiž delší dobu nenaskytla vhodná kombinace času, nálady a myšlenek, která by umožňovala napsat alespoň jeden verš. Co verš?! Která by umožňovala napsat alespoň veršík!

Dnes jsem ale přeci jen něco krátkého napsal a mohu za to poděkovat snad jen hodině teologie, která mi k tomu dala dostatečný prostor i tématiku. A pak, že ten předmět bude k ničemu!

Ach, jak jsi vzdálená,
jak daleko jsi.
Z přítelkyně neznámá —
odešla jsi.

Hlas se ztratil v ozvěnách,
utopil se v moři.
Tvář, skryta v otázkách,
ze sna mne moří.

Pln tebe se budím,
nevím kde jsi.
Stále se budím —
odpustíš mi?

Necháš mne odejít?
Necháš mne žít?
Necháš mne objevit,
jak tě opustit?

Takové malé srdéčko

Trochu nudil a už se mi nechtělo pracovat na věcech do školy a ani koukat na nějaký film, proto jsem se rozhodl, že si udělám takové malinké srdéčko.

Cílem bylo si hlavně připomenout, že existuje něco jako canvas a že to má i 2D kontext, který se dá využít na různé blbůstky. Také jsem si mohl trochu zopakovat nějaké věci z matematiky. Co se týče opakování matematiky, tak to bylo dosti nevalné. Pročetl jsem si tedy alespoň Heart Curve (WolframMathWorld) a přepsal rovnici do JavaScriptu. Co s tím ale dál? Přidal jsem onen canvas a pomocí pár řádků kódu udělal jednoduchou „stránku“.

Modré srdce

Takto vypadá výsledek mého dnešního snažení. Můžete si jej prohlédnout i po kliknutí na tento odkaz.