Vyprahlé pustiny osamění

Kráčím v pustině osamění,
v bouřích plných samoty.
Přes horské vrcholky,
rokliny plné temnoty.

Vichr bičuje má záda
a trhá moji mysl.
Vše je ztracené,
jen bolest dává smysl.

Cesty krví zbrocené
a vyprahlé jsou rty.
Co, Bože, jsem ti udělal?
Nač tolik msty?

Já chtěl jen s ní být.
Jen jsem chtěl milovat.
Proč mě, Bože, nutíš
nyní toho litovat?

Kdy uvidím její tvář?
Kdy ucítím její teplo?
V této čiré temnotě
je ona vzdálené světlo.

Můj cíl. Má láska.
Ta, pro kterou trpím.
Můj sen, mé štěstí,
pro které vše zkusím.

Chci dát jí zázemí,
které jinde nenajde.
Dát jí vše, co chce,
než jednou odejde.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *