01-bazilika

Srpnová zpověď

Po delší době nějaký text obsahující příspěvek. Teda, alespoň se o jeden takový pokusím.

Nedávno jsem se vrátil z tábora. I tento rok byl skvělý a nejsem snad ani schopen zachytit vše co se tam dělo pomocí slov. Tento rok se o to nebudu ani snažit, jelikož si toho pamatuji ještě méně než rok minulý. Snad se jen krátce zmíním o lidech co tam jezdí a co pro mne znamenají, jací jsou a tak. Určitě sem zase nahrnu nějaký shluk mých myšlenek a emocí, který zašmodrchám do nepřehledného klubka vzpomínek.

Doufám, že to nebude příliš žalostné. Zrovna teď poslouchám totiž hudbu, která mou náladu většinou příliš nezlepší, občas ji dokonce spíše zhorší. Jakou? Mno tak například Dala si mi krídla a nebo Prečo pláčeš. Zase jsem to trochu vylepšil tím, že jsem si objednal pizzu a tentokráte se jim celkem povedla. Nebyla příliš mastná, tenká a ani tlustá. Byla fajn.

Tak napřed asi k těm lidem, ne? Stalo se vám někdy, že by jste jeli na nějakou akci a vlastně ani nevěděli jestli tam chcete nebo ne? Ne? Mno, mě se to stává pořád. Většinou nejsem výsledného resumé schopen ani po ukončení akce. Tábor je na tom dost podobně. Už jsem tam byl dvakrát a stejně bych se hodně dlouho rozhodoval , zda tam pojedu potřetí. Co mě ovšem neustále fascinuje jsou lidé, kteří to vedou a jezdí tam.

Jsou tak zvláštní a jiní, že si je musíte zamilovat. V lidech se moc nevyznám, proto nevím co si myslí, nebo zda něco co řeknou myslí vážně, ale i tak jsou skvělí. Můžete být absolutně noví, přijet poprvé a hned se vás někdo ujme. Někdo se vás na něco zeptá, někdo se s vámi začne bavit. Není to skvělé? Co to o takových lidech vypovídá? Že jsou společenští? Ale kdeže, mám pocit, že hodně z nich by se ještě pět let po nastěhování nebavilo se svými sousedy, ale na tom táboře je to jiné, tam jsou všichni stejní, všichni jiní a všichni mají podobné zájmy.

Jsem rád, že je znám. Nikdy bych to nikomu nepřiznal do očí, asi bych se o tom ani nezmínil, ale zde jsem svobodný, zde mohu myslet, zde mohu psát a zpovídat se jen sobě. Po dvanáctém šálku čaje a čtyřech vonných tyčinkách bych se mohl sice zpovídat snad i sloupu železničního nadjezdu, ale nevadí!

Až mě trochu mrzí, že se nimi nevídám i mimo tábor, třeba během normálního pracovního/školního dne. Zrovna teď je spousta z nich na NatsuConu, to bohužel ale není nic pro mě. Kdybych chtěl grilovat a pozvat je, tak to má zase většina lidí dost z ruky a ti co to mají blízko jsou příliš mladí a rozkošní na to aby je rodiče někam pustili.

Obvykle jsem celkem samotářský člověk, dokonce se i snažím být. Projít pár mých minulých zápisů, tak zjistím i věci, které vědět nechci. Třeba to jak se vyhýbám lide, jak skrývám emoce, či manipuluji s vlastními myšlenkami. Přesto všechno zrovna teď mi chybí nějaký ten lidský kontakt. Není to fér! Jak může uzavřené osobě, co prakticky nechodí ven chybět lidský kontakt? To je jako kdyby zásuvka umírala touhou po dlouhé koupeli ve vyhřáté vaně!

Občas si říkám zda mám vůbec přátele a pokud ne, nemohu si za to sám? Ale ano mohu. Velmi často se chovám jako arogantní blbec, odháním od sebe lidi a předhazuji jim jejich chyby a slabosti a to vše jen proto aby co nejméně lidí odhalilo chyby mé. Takový hold jsem a určitě ještě nějakou chvíli budu. Připadám si jak čárka či tečka ve větě nějaké náctileté dívky na Facebooku. Proč jak tečka? Poslední dobou je ve zvyku psát tyto znaky odděleně od ostatních. I chudinka čárka je tak často osamocena z obou stran.

Trochu mne mrzí, že mnoho mých „přátel“ se už ani nesnaží mě někam zvát a já se snad už ani nesnažím být zvaný. Unavuje mne myšlenka, že se neustále někomu vtírám do přízně, že jsem tam, kde mne nikdo nechtěl. Asi vím, jak se cítí koule připoutaná k noze tanečního páru na mezinárodně uznávané taneční soutěži. Všichni ví, že tam nepatří a ví to i ona sama.

To nechme stranou. Určitě již vám někdo řekl, že vás má rád a vy jste to již dozajista také někomu řekli. Prý se dokonce dá poznat, podle chování, zda se někomu líbíte. Má detekční schopnost není zřejmě dosti vysoká a nebo se mi rozbilo nějaké čidlo, ale já to prostě nepoznám! Jediný pocit co z lidí mám, je že bych měl být co nejdál od nich, protože to je to o co stojí. Jak pak reagovat na to, když mi někdo řekne, že mě má rád? Mno… jediné co mi zbývá je věřit. Přesto, že věřím či se spíše snažím věřit mnou vždy putují obavy. Mno putují… spíše se tam odehrává nějaké chaotické stěhování kontinentů. Čekal bych, že taková osoba bude mít velký zájem být se mnou, mluvit se mnou nebo já nevím… Fakt nevím. Asi něco dělám špatně. Něco, co všichni ostatní umí. Něco, co nevidím, nehledám a snad ani nemohu najít.

Mít rád je těžké. Přiznat si to je ještě těžší a přiznat to tomu, koho máte rádi, to je téměř nemožné. Žít několik desítek let v minulosti, tohle vše bych nejspíše vyprávěl nějakému knězi v chladných zdech kostela. Teď tu posedávám v křesle, piji čaj, poslouchám hudbu a přemýšlím.

Mno, to je pro dnešek asi vše. Něco málo jsem napsal. Zbavil jsem se nějaké té váhy, nebo jsem ji možná jen rozložil.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *