DSC_0478-EFFECTS

Sobotní dopoledne stane se…

Tak jsem se po pěti dnech vrátil ze Šumavy domů. Přes nepříznivou předpověď, která prorokovala cestu do chřtánu Mordoru, jsme měli počasí nádherné jak letní láska. Celé dny slunečno, občas chladný závan větru a každý den se končil mrazivým probuzením.

Každý večer jsem trávil ve společnosti téměř stejných lidí. Pár neznámých jsme potkávali každý den, takže se vlastně stali známými. Úseky byly krátké, ale unavili nás dostatečně, abychom si vychutnali uklidňující spánek. Během těchto výletů jsme si nesli vše s sebou. Připadal jsem si skoro jako šnek. Na zádech jsem nesl úkryt, odolný proti základní nepřízni osudu avšak křehký. Tělo bylo chráněno vrstvami oblečení, spacákem i zmiňovanou ulitou, duše však odkryta přírodě, rozjímání a bolesti.

Celkem nás šlo pět. Dva krásné zamilované páry a já. Ano, byl jsem tam tak trochu navíc a vždy jsem tak někomu překážel. Jak už to mám tak nějak ve zvyku. Párkrát jsem se odpojil a putoval napřed uvězněn v myšlenkách, které svazovali mou duši rybářským vlascem, zařezávajícím se hlubokými ranami do té beztvárné hmoty bez milosti.

Kráčejíce vpřed, obklopen lesy, kde strom stojí po boku stromu, vodě jenž snoubí se s břehy a blankytnou oblohou zdobenou bělostnými mráčky jsem si tíživě uvědomoval své osamění, potřebu mít někoho po boku. A víte co? Nikdo takový tam, tady a asi ani nikde jinde není. Jak zombie ženu se vpřed za vidinou potravy ukryté za hradbami a kulometnými hnízdy, které nikdy nemohu překonat, hnán sebevětší touhou, sebevětším hladem.

Takhle to zní příliš negativně. Samozřejmě jsem strávil rád čas s přáteli. Jejich společnost je příjemná a osvěžující, ale něco tomu stále chybí. Asi si vypůjčím něco od UDG, ale mám pocit, že má duše je pustá jak kurty z rána. Zřejmě mám příliš vysoké nároky, podivnou osobnost a příliš divný smysl pro humor. Mno a co víc, když si tak čtu názvy příspěvků na blogu, tak si asi dost stěžuji. Co nadělám, někam ty myšlenky vtěsnat musím, do hlavy se všechny nevejdou. Potřeboval bych pro ně takové malé koloseum. Všechny je tam hezky naházet, ať se poperou, a získat jen tu nejschopnější.

Málem bych zapomněl na zážitek z posledního večera. Šli jsme se koupat nazí do ledového potoka a to zřejmě fascinovalo skupinku turistů, kteří zrovna procházeli přes most. Naštěstí v době, kdy jsem se do vody rozhodl vydat já utekli. Celkem by mě zajímalo, zda to mělo nějakou souvislost, že most tak rychle opustili a proběhli kolem pivovaru rychlostí blížící se rychlosti elektronu, který pospíchá na to své volné místečko.

Mno, po mém rozjímání a tomto příspěvku mám neblahý pocit, že píši i lidem, kteří o to zrovna dvakrát nestojí a jejich povaha jim brání to přiznat. Dobře pro mě! I když je to spíš smutné…

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *