332635_deprese_image_620x349

Kam se hrabe odpad. Teď jsem tu já.

Dnes byl zase krásný den. Ráno jsem se vzbudil naprosto nevyspalí a celou první hodinu jsem poslouchal prezentace mých spolužáků, které jsem následně musel hodnotit. To jako fakt? Byl jsem rád, že jsem vůbec provozu schopný a nerad někoho hodnotím. Nikdy nevím zda je dobrý nebo špatný. Třeba prezentace, která se mi líbila nejvíc u mne získala prakticky nejméně bodů. Bude to asi tím, že byla první a ještě jsem se nějak tak dokázal soustředit, ale faktorů tam bylo více. Díky pečlivé přípravě mého kolegy se velmi projevovali i drobné nedostatky.

První hodina byla zakončena patnácti minutovým zpožděním. To je opravdu skvělé. Přestávka je také patnáct minut a já potřebuji zhruba dvacet minut na přesun mezi školními budovami. Hold jiná část Prahy. Ráno jsem si užíval jak vidíte na plné čáře!

Druhá hodina byla přednáška, která mi přišla značně vyčerpávající a ani nevím jestli si z ní vůbec něco pamatuji. Musím se přiznat, že s tímto předmětem mám tento pocit skoro pokaždé, ale tentokrát to bylo opravdu extrémní.

Následovalo dlouhé cvičení z toho samého předmětu, které mě pouze utvrdilo v tom, že poslední dobou vůbec nic nedělám a jsem vlastně absolutně neschopný a to obzvláště v projektech, kde je vyžadována týmová práce. Výborně" Tak to jsme si už shrnuli mou neschopnost co se týče školy a školních projektů.

Vlastně zdaleka ne! Projekt! Celý skvělý semestrální projekt, který jsem si vybral z nabízených témat je pomalu tři měsíce pozadu! Musím s tím něco dělat, chci s tím něco dělat, měl bych s tím něco dělat, ale nic s tím nedělám! Hmm. Co je to sakra za uvažování. „Jé, hoří mi ruka. Možná bych měl jít blíž k ohni.“ A nyní bych měl obdržet skvělou cenu! Za co? To je jasné! Jsem asi první člověk, který se svou inteligencí dostal pod úroveň jednobuněčného organizmu!

Tak popojedeme! Téměř doslova. Po zdlouhavém cvičení, které bylo plné uvědomění mé neschopnosti, výmluv a hledání nejkratších cest. Mimochodem, nejkratší cesta je skok z útesu. Cíl je momentálně kdesi v nedohledné hlubině propasti a já se radostně potácím na jejím okraji. Zpět k tématu. Po tom cvičení jsem sešel těch pár schodů do metra, nechal si ujet jednu soupravu, nastoupil do další a zase pár schodů vyšel. Zašel jsem si koupit kávu, teda spíš jsem šel kolem stánku a již mi byla připravena. Výhoda opakovaných nákupů stejného produktu. Nastoupil jsem do toho super vlaku, co má víc pater a když ním jedu já, tak většinou nejede, a pokusil jsem se něco si přečíst. Skončil jsem asi na druhém odstavci. Tak alespoň si pustím hudbu. Ta mi pomůže. To bude má spása a záchrana. Rázem jsem si uvědomil, že nejsem schopen se ani naučit hrát na kytaru. Notu poznám tak podle toho, že je na tom ošklivém více-řádku a tón je pro mě stejně neznámý jako integrál hyperbolického sinu. Geh. Tak nic. Znechucen sám sebou dojel jsem až do cílové stanice.

Takhle to vypadá, že hůře být nemůže, co? Ale jo může. Bude a pak bude i v tom co bude. Jsem skromný a proto mi stačí málo k tomu abych měl mizernou náladu, den či cokoli jiného. Víte, je nutné si uvědomit, že jsem člověk žijící v dobrých poměrech. Nikdy nemám hlad, žízeň a pokud netvrdnu jak šašek někde venku nebo ve škole tak mi není ani zima. Mám solidní rodinné zázemí. Doma mě nebijí a prakticky nic po mě nechtějí. Možná právě proto, že mám tak spokojený život mě ničí to jak jsem neschopný a jak život komplikuji ostatním snad jen svou přítomností. Nač být zbytečně skromný! Svou existencí! Poté co jsem dorazil domů jsem opět trochu poprudil svou kamarádku, která má milióny dobrých důvodů být na mě naštvaná dokonce mých dalších sto padesáti tisíc mizerných životů. To je hnusná představa, co?

Tak onu zmíněnou kamarádku jsem opět trýznil svou přítomností ač virtuální. Její štěstí musí být nesmírné. Mě psát někdo jako jsem já, tak je v ignoru jen co ho najdu. Nejhorší je, že nikdy nevím zda jí to opravdu nevadí a neříká jen ze slušnosti, že je to v pohodě a fajn nebo že jí to těší. Těžko uvěřitelné. Po tom všem co jsem zažil a co mi kdy kdo řekl, je představa, že někoho těší, že tu pro něj jsem naprosto nepředstavitelná. Musel bych si na to vypůjčit výpočetní výkon japonského superpočítače a půlku populace Číny, abych byl schopen vytvořit alespoň nástin takové představy.

Poté co jsem došel k závěru, že bude lepší dát jí chvíli klid, pokoj a mír jsem se rozhodl jít na hodinu a půl spát. Usínal jsem se strašným pocitem chladu a osamění v ruchu neustálého převalování a ne a ne usnout. Když jsem již konečně zavřel oči a uklidnil svou mysl přiběhl pes, rozrazil dveře a jal se mne olizovat. Super! Rozmrzelý, naštvaný na celý svět, na sebe a na psa jsem si šel uvařit sáčkový čaj. Takže takovou tu teplou obarvenou tekutinu neznámé chuti a původu.

Na školu jsem neměl a nemám ani pomyšlení a tak rozhodnut se sdělit své pocity a myšlenky chopil jsem se klávesnice vztekle napsal prvních pár vět. Teď jsem trochu klidnější. Nejvíce mne už netíží má neschopnost a nepotřebnost. Nejvíce mne tíží to, že nejen nemohu pro své přátele nic udělat ale navíc jsem pro ně i přítěží.

Celé toto krátké povídání zakončíme klipem.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *