Mňo

Nemohu ani slovy popsat jak chybí mi její slova, jak rád bych zas viděl její tvář. Jsou však chvíle, kdy není vhodná doba a lepší je se držet dál. Možná ta chvíle je teď, možná, že bude zítra. Nerozeznám je. Dny splývají v prostý šum. Jeden stejný jako druhý.

Jak bláhové! Mohu se snad více mýlit? Mohu si vůbec něco takového přát? Ne! Dost! Mysl musí být pustá a přesto jasná. Skvostný krystal. To je ono! Jak skvostný krystal by měla být mysl má. Pustá od všech trápení, od starostí i od lásky. Průzračná aby zachytila odraz skutečnosti. Taková však není. Nebo je? Ne. Není. Rozhodně není.

Jak rád bych se stal pustým, prázdným, chladným a bez citu. Jak rád bych byl démonem, skálou, či pouhou květinou. Co jsem nyní? Člověk? Nejspíš. Snad. Pouhý blázen jenž se skrývá za lacinou maskou, kterou vyhrál na pouti. Pouhý blázen plující mořem pomatených myšlenek.

Možná vlk samotář. Možná zraněné mládě zahnané do kouta. Ptáček skrývající se před zimou. Před štiplavým mrazem. Nikdo neví, ani já. Jen přehazuji myšlenky z jedné ruky do druhé. Sem tam některá unikne a občas se nějaká ztratí.

Bláhové. Tak bláhové. Pochybovat o svém chtíči. Hle, jak malicherný mohu být. Oprávněné, to chtění není, pak tedy je pouhým snem. Sny noc za nocí se mění, tak nemusím se bát. Dlouhý je však tento sen. Přejde. Svět bude pustý, již žádný šum. Ach, jak chybí mi její slova. Jak chybí mi její tvář. Děsivé. Kde je má prázdnota?

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *