Backflip a korkový špunt

K dnešnímu dnu mě toho moc nenapadá, byl totiž takový. No. Ani nevím. Byl to spíš takový ten prožitek, který se musí opravdu prožít. Ale tak zkusím alespoň shrnout pár základních faktů, na které si vzpomenu.

Na dnešek byl naplánovaný krátký výlet, na který jsem byl včera přizván. A výletu je přeci vždy fajn se účastnit. Ráno jsem se tedy na povel budíku vzbudil asi v půl osmé a začal se připravovat na výlet. Vzal jsem si nějaké „turistické“ oblečení, tedy takové, které je pohodlné a mohu jej zašpinit. Vyhrabal jsem z botníku boty a našel podzimní budu. Brýle, které jsem si také připravil, jsem po krátké úvaze odložil zpět na poličku s myšlenkou, že nebudou zřejmě potřeba. Když jsem navštívil lednici, abych si vzal s sebou nějaké jídlo, zjistil jsem, že je to nejspíš nejpustší místo v našem domě. Nikde nic! I vakuum obsahuje více vzduchu než naše lednice jídla. Musel jsem se tedy smířit s myšlenkou, že budu muset dojít něco k jídlu koupit. Ale víte jak to dopadá, když dáte člověku svobodu a pošlete jej na nákupy. Přinesl jsem spoustu nepotřebných věcí a jídlo skoro žádné. Musel jsem se do obchodu tedy vydat znovu a tentokrát nakoupit opravdu nějaké jídlo, které bych mohl soustavně konzumovat cestou. Na výletech toho vždy sním hrozně moc, protože mne hrozně „nudí“ takové ty prostoje, kdy se nic neděje, a tak alespoň žvýkám nějakou potravu.

Kolem půl desáté mne přijeli naložit a vyrazili jsme do Českého ráje. Jo, je to takové standardní místo, kde už asi každý byl, ale i tak je tam docela hezky. Dokonce mám pocit, že pokaždé když tam jsem, tak pokaždé zabloudím na nějaké místo, kde jsem ještě nikdy nebyl. Tak tomu bylo i tentokráte. To je určitě jak v nějaké staré Diablovce. Vždy když do této lokace vlezu, tak se vygeneruje nová mapa.

Výlet samotný byl pěkný, ocenil bych jej trošičku delší, ale proti počasí a společnosti nemohu snad slova říci. Dokonce se mi jednou podařilo udělat pořádný slide. Takový parádní! Sice nebyl plánovaný, ale byl to fakt krásný kousek. Uklouzla mi noha na takovém menším svahu, převážil jsem se dozadu a v pozici nedokončeného mostu jsem ujel asi čtyři metry. Povedlo se mi to dokonce na místě s obecenstvem a to i přes fakt, že jsme málokdy někoho potkali. Po této malé příhodě a prohlídce nějakých těch děr v šutrech jsme vyrazili po stezce dál. Pokud se nepletu, tak v této fázi jsme následovali červenou barvu, ale Bůh ví.

Zhruba v polovině plánované trasy jsme se zastavili na jídlo v nějakém místním podniku. Byl jsem dosti skeptický, přeci jen podnik v takové díře nemůže být moc dobrý. Ach, jak povrchní myšlenky občas zabolí. Podnik byl celkem velký a hlavně jídlo, které jsem si objednal, mi přišlo velmi chutné. Nevím, zda to bylo tím, že jsem dlouho nejedl žádné „české“ jídlo nebo tak, ale přišlo mi dobře udělané, ochucené a přiměřeně neceněné. Měl jsem tuším medailonky z panenky s pepřovou omáčkou a jako přílohu jsem si vybral americké brambory. K zapití jsem zvolil pivko. Jelikož nás u stolu sedělo celkem hodně (9 lidí včetně mě), tak příprava trvala odpovídající dobu. Asi by to bylo o trochu rychlejší, pokud bychom si všichni dali stejné jídlo, ale to je jen spekulace. U stolu se vedli všemožné diskuze různé délky. Od takových, které by se dali nazvat téměř jednoslovným oznámením, až po takové, které zabírali desítky minut.

Další část cesty probíhala velice podobně jako první. Na střídání nohou asi není co popisovat. Sice po sobě občas někteří členi skupinky házeli sníh, ale to bylo asi největší povyražení, kterého byste se dočkali v mém popisu. Ke konci cesty byl takový malý kopeček, na kterém stál jakýsi pomník. Text jsem nečetl, ale jestli jsem to pochytil správně, tak měl připomínat nějakou bitvu. Dokonce u něj byla zapálená svíčka v červeném obalu, taková ta co vídáte na hřbitovech. Zde jsem se na malou chvíli usadil a kochal krajinou. Bylo to velmi příjemné, až jsem litoval, že s sebou nemám nějaký dobrý čaj. Vítr, který zvolna tančil kolem mne, dodával až mystickou atmosféru. Ostatní se zatím kochali trubkou na vedlejším kopečku.

Za stálého smrákání jsme se pomalu vraceli k vozidlům. To jsme byli už rozděleni na takové dvě malé skupinky, skoro jako kdyby si nějaký pekař rozdělil těsto a chtěl dělat nudle. Po výměně vadné žárovky v jednom z automobilů jsme vyrazili zpět. Cesta byla tichá. O poznání tišší než cesta tam. S výletem jsem byl spokojen a užil jsem si jej. Takže vás zklamu a nic negativního teď nenapíši. Možná za pár minut a nebo zítra. Kdo ví?

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *