Nesnáším čekání

Ráno jsem vstal, tak jako každý jiný den. Byl jsem celkem otrávený z toho, že budu muset do školy a ještě ke všemu, že mám první hodinu nějakou zas*anou angličtinu, která mě vůbec nebaví. Cestou na vlak jsem nepotkal jedinou známou tvář a vlakem jsem jel posléze také sám. Alespoň jsem měl klid a mohl jsem si užívat hudbu. Knihu jsem otevřel tentokráte až při čekání ve škole. Což už bylo třetí čekání za den. První bylo na vlak, druhé na tramvaj.

Hodina proběhla poměrně zdárně. Vydržel jsem i přerušovaně dávat pozor, tedy pokud nepočítám nějaký divný poslech, který by měl být zaměřený spíše na agresivní jedince a jejich zklidnění.

Po hodině angličtiny následoval oběd. Vydal jsem se tedy, spolu se spolužákem, na oběd do nedalekého stravovacího zařízení naší školy, kde jsem pozřel tu věc, co mi dali. Pokud bych se věnoval patnáct let pouze rozvoji fantazie a zaměřoval se na onu věc, možná, ale opravdu jen možná, by se dala nazvat jídlem či dokonce obědem. Abych se ujistil, že do večera nebudu mít hlad, a zároveň si rozměnil nějaké peníze, tak jsem si dal ve škole ještě jedno menší jídlo. Takové ty tuňákové trojúhelníčky s vejci. Ty jsem následně doplnil o „bílou čokoládu“ z automatu. Nebudete tomu asi věřit, ale je skvělá. Je tak hnusná až je dobrá. Fakt nekecám.

Jé, málem bych na to zapomněl, takže teď se zase pěkným zaječím hopem vrátím v čase k ránu a cestě na vlak. Víte, ráno jsem vstal a bylo to celkem v pohodě, kromě toho co mě štve každé ráno, ale časem jsem si tak nějak uvědomil, že přemýšlím o tom, co dělá slečna jenž mne odmítla, jak se asi má a tak. Pak jsem chvilku přemýšlel o jiné kamarádce, ale když jsem se dostal k podivným představám, kdy toho na sobě už moc neměla, tak jsem přestal a vrátil se zpět do reality. Chvilku jsem si větral hlavu, aby mne ty myšlenky přešli, a pak se pomalu začali navracet, jen v mírnějším světle. Tak jsem si říkal co asi dělá, jak se má a jestli jí tak dopadnou dobře ty pohovory. Poté co jsem odrazil několik zákeřných útoků našeho psa, který se rozhodl, že je tou nejdůležitější věcí, na kterou bych neměl zapomínat, jsem pomalu vyrazil na nádraží. Cestou mne opět začali dobíhat myšlenky na mou „lásku“. Proč uvozovky? Mno, jsem si téměř jistý, že ji nemiluji, jen mám moc rád, ale nikdy si tím člověk nemůže být jistý na sto procent. Chudák holka a ještě větší chudák já, když jsem byl odmítnut. He, he. Každému co si zaslouží. Chvilku mne ještě doprovázeli tyto představy, vzpomínky a úvahy, ale nakonec mne od nich osvobodila ona zmiňovaná hudba a polospánek.

Jak napsal Murakami v knize Sputnik, má láska: „To, čemu se říká pochopení, je vždycky jen velikánská masa nejrůznějších nedorozumění.“ To vystihuje asi vše. Takže zatím.

Ah. Vlastně ještě ne. Málem bych zapomněl. Ten nadpis, ještě, že jsem si ho tentokrát napsal předem. Hlavně jsem si chtěl postěžovat na čekání, na ty velehory čau, jenž mi zbývají. Víte, já mám sice onu angličtinu a pak „volno“, ale další hodinu mám asi až pět hodin poté. Takže tu umírám nudou. Nerad pracuji ve škole. Teď už je to vše.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *