Páteční nic nedělání

Dnešní den jsem strávil úspěšným nic neděláním a to téměř doslova. Ráno jsem vstal a řekl jsem si, že by si to chtělo trochu zacvičit, tak jsem asi patnáct minut cvičil, než mě to přestalo bavit a pak jsem si šel zaběhat. Vrátil jsem se samozřejmě celý zpocený a zdrcen mou kondicí. Kondicí vrcholového sportovce. Vrcholového sportovce, kterému je dvě stě šet let a už se sklání nad vlastním hrobem. Ale co nadělám. Poté co jsem se zbavil potu, jsem si sedl ke stolu a přemýšlel, zda bych neměl dělat něco konstruktivního. Málem tato myšlenka vyhrála, ale nakonec ji přemohla má destruktivní kreativita a tak jsem se pokusil napsat píseň. Dopadlo to hrozně. Sice lépe než můj první pokus, ale stále hrozně.

Nedlouho poté mi zavolal kamarád, že přijede do města v celou šestnáct a jeho přítelkyně nejspíš chvíli předtím, tak že bychom třeba mohli zajít na jídlo o chvilku dřív, než bylo plánováno. Řekl jsem si, že stejně nemám co na práci a tak jsem souhlasil. Trochu jsem se přioblékl a vyrazil jsem na nádraží, na které měli oba každou chvílí dorazit. První dorazila slečna, jak bylo v plánu. Několik minut, které zbývali do příjezdu jejího partnera, jsem se rozhodl naplnit mým skvostným humorem a zářivou přítomností. Chudinka musela být celá nadšená. Naštěstí kamarád dorazil brzy a tak byla vysvobozena.

Což mi připomíná, že oba, tedy hlavně kamarád, vedli poznámky k mému cool vzhledu. Lenost a zkouškové dělají divy. Ani nevím k čemu bych se mohl připodobnit. Představte si něco hrozně ošklivého, co vás děsí každý večer, přidejte tomu řídký vous, děsivé „afro“, blbý humor a tmavé brýle. Bum! Máte mou podobiznu.

K zasycení našich žaludků jsme si vybrali vietnamskou restauraci, která leží téměř v centru našeho malého města. Já, jakožto statečný doprovod, jsem si dal něco klasičtějšího. Konkrétně rýžové nudle s kuřecím masem na kari. Zbytek našeho skvostného obědového týmu se rozhodl pro kuřecí řízek, který byl doplněn o hranolky a trochu tatarské omáčky. Pití bylo prosté. Možná i prostší než jindy. Všichni přítomní, kromě mě, si dali Kofolu. Já jsem se spokojil s jemně perlivou vodou. Oběd mě velmi uspokojil a potěšil a to hned z několika důvodů. První důvod je asi jasný a nemusím jej nějak zvlášť vyzdvihovat. Jídlo v dobré společnosti je prostě vždy lepší. Druhým důvodem by pak mohli být nechápavé pohledy dvou mladých slečen, které seděli u vedlejšího stolu. Naše konverzace byla zřejmě tak fascinující, že jim to nedalo a museli se občas i otočit a přesvědčit se, že jsme skuteční. Třetím důvodem, proč mne dnešní oběd tak potěšil, je fakt, že jsem do sebe dostal celou porci. Nějak sem teď neměl moc náladu na jídlo a spíš jsem tak popíjel čaj, alkohol a oddával se dlouhému přerušovanému spánku.

Po skončení oběda jsme se pomalu rozdělili a já vyrazil do místní čajovny. Je taková zvláštní, třeba proto, že je nekuřácká. Nechal jsem si doporučit čaj a usedl ke stolu. Nechtělo se mi sedět na zemi, neboť mě trochu trápí záda a nemohl bych trápit nově příchozí svým děsivým obličejem. Doporučen mi byl Pchu-er, který mi ve výsledku i chutnal. Mám sice raději trochu jemnější čaje, ale člověk musí zkoušet. Musím se přiznat, že jednou jsem pochybil, trochu se zamyslel a nechal jsem jej ve styku s vodou asi o patnáct vteřin déle. Celý nálev pro mne byl takovým vtržením zpět do reality. Byl hutný, trpký a místy až nakyslý. Tuto chybu se mi však podařilo vymýtit a již se neopakovala.

Během usrkávání čaje, jsem vedl příjemnou konverzaci s obsluhou kavárny. Což mi tak připomíná, že jsem stihl vyřídit i několik pracovních hovorů. Ty byly naštěstí krátké. Tato čajová pohoda skončila zhruba po půl druhém litru vody, kdy jsem byl informován, že bych se měl vypravit na dlouhou a nebezpečnou výpravu.

Výprava, která mne čekala, byla opravdu dlouhá, plná strastí a nebezpeční. Odměnou mi však bylo pár sladkých fazolí. Abych to upřesnil, onou nebezpečnou výpravou byla jízda do Prahy. Nezní to nebezpečně, že? Tak si představte, že se po dvou litrech tekutin chystáte vydat na půl hodiny trvající cestu, která navíc neposkytuje mnoho vyhlídek na přítomnost toalet. K tomu všemu se ta cesta odehrává na rychlostní silnici a jste tedy ohroženi mohutnými ocelovými oři, kteří se řítí všude kolem vás. Vidíte? Je to nebezpečné. Tato výprava mne zavedla do samotného centra světel a papírků. Papírky, nesoucí ceny, se označují též jako cenovky. Světla pak komplikují vnímání okolního světa, neboť jsou ostrá a jasná. Jak jste asi pochopili, tak cílem výpravy bylo obchodní centrum. Poté co se zařídilo vše podstatné jsem se mohl vydat zpět, hnán touhou vyzkoušet nové sklenice. Stal jsem se iniciátorem nákupu nových sklenic na červené víno a to i přes fakt, že víno téměř nepiji.

Nyní tu sedím nad sklenkou masivně produkovaného červeného vína, jehož chuť je mi až téměř nepříjemná, poslouchám hudbu a sepisuji zážitky z mého dnešního nic nedělání. Co k tomu dodat? Možná jen: c'est la vie.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *