Žblé. Hlavně s úsměvem.

Tak jsem si po delší době četl May(in) blog. A zjistil jsem, že je tam příspěvek o táboru, který si tak úplně nepamatuji. Co udělat s takovým příspěvkem? No jasně! Přečíst si ho. Tak jsem se na to vrhl. Jelikož to je příspěvek o táboru, tak jsem zhruba věděl co od toho čekat, ale celkem mě zarazilo, když jsem zjistil, že May je stejná fňukna jako já. Ani jsem nevěděl, že to jde.

Ale zpět k tomu o čem jsem se chtěl zmínit. May si ve svém příspěvku stěžuje na to, jak hrozné to měla na táboře se svým vztahem a jak všichni utěšovali slečnu XYZ. Oukej. Jenže když si to člověk přečte, tak to vypadá jako kdyby ona chudinka na to byla na všechno úplně sama. Celá, celičká opuštěná na táboře plném lidí, kde ji snad nikdo nevěnoval letmého pohledu.

Víte, na posledních dvou táborech jsem byl s ní a jejím přítelem na pokoji a to i přesto, že po prvním táboře jsem byl přesvědčen, že takovou kravinu už nikdy neudělám. No, zdá se, že se opravdu neumím poučit. Ale, to co jsem chtěl říci je to, že například ve chvílích, kdy brečela na pokoji, jsem to byl já, kdo tam byl také, koho to vzbudilo a kdo se svým cool přístupem musel „utěšovat“ její ztrápené srdce. Samozřejmě, že bych nic takového nemohl přiznat osobně. Co bych to pak byl za zápornou postavu? Takže v těch těžkých chvílích, kdy brečela na pokoji jsem byl s ní a pokusil jsem se jí pomoci. Víte co je na tom nejvtipnější? Že to jsou přesně ty chvíle, kdy si uvědomím, proč chci být bezcitný a krutý vůči všem a všemu. Nejen, že někomu pomůžete, ale on si toho ještě ani neváží. Není to jen tento případ, ale vzpomněl jsem si na to díky tomu.

Poslední dobou, zřejmě v rámi mého duchovního zdraví, se dělím skoro o všechny myšlenky s těmi, kteří jsou ochotni je číst. Je to snůška nesmyslných blafů, které nemají ani hlavu, ani patu a kolikrát nedisponují ani tělem. Bezúčelná a pustá slova. Díky tomu si však mohu uvědomit, že takový jsem i já. Díky tomu i díky tomu, že jsem četl May(in) blog. Takže, a to jsem myslím už někdy psal, kdo jsem?

Ne. Doopravdy? Kdo jsem? Nevím. Ale co o sobě vlastně vím. Ne, to není přesné. Co si myslím, že o sobě vím? Hmm… to také ne. Takže už zbývá jen jediné. Co si myslím, že si o sobě myslím? Ano, to je ono. Když se nad tím opravdu pořádně zamyslím, tak si myslím, že mám dobré srdce. Dobré, ale citlivé a snadno zranitelné. Možná proto kolem sebe stavím zdi. Velmi nekvalitní zdi. To víte, když něco stavíte příliš rychle, tak to nemá pevné základy, potřebnou dobu zrání a nejspíš to i brzy spadne. Přesně takové jsou ty mé zdi. Jsou to vysoké a mohutné zdi, které jsou stabilní jako já po třech pivech. Tyhle zdi, co si vytvářím, ale neklamou jen mé okolí ale i mne samotného a nutí mne dělat chyby, špatná či ukvapená rozhodnutí, nutí mne být tím kým nejsem. Takže jsem citlivý, milý, ochotný, obětavý a bůh ví co ještě? Popravdě? Asi jo. Nevím to jistě. Ale mám pocit, že ve skutečnosti jsem opravdu milá bytost. Možná jsem jen trochu moc velký pesimista, s oblibou se nazývám realistou.

To je skvělé. Super. Úžasné. Úplně k ničemu. Cože? Ano, přesně tak, to je úplně k ničemu. Pokud jsem tak skvělý a úžasný, tak proč se chovám stále jako naprosté hovado? No, tak to je oprávněná otázka. Tak daleko mé bádání asi ještě nezasáhlo, takže nemám šajnu. Jaké by mohli být první kroky? Vlastně si myslím, že jsem první už vykonal. Ne poprvé, ale doufám, že tentokráte nastálo. Prvním krokem bude tedy cítit se fajn, být pozitivní a hlavně být sám sebou, alespoň trošinku. Fajn se celkem cítím. Co mě trápí a o čem přemýšlím píšu sem, je to pro mě taková malá zpovědnice, jen farář je trochu ukecaný a neudrží žádné tajemství. I když je zima, snažím se mít nějaký pohyb, takový ten co vás příjemně unaví a proto chodím běhat, nebo se spíš kutálet, a občas i trochu cvičím. Zíta vlastně máme naplánovaný i krátký turistický výlet, tak pokud mne úplně nezničí, tak bude fajn. Další krok by mohlo být omezení seriálů a filmů. To už se také vlastně stalo, nějak mě teď prostě nebaví a raději si místo toho čtu a nebo zkouším hrát na kytaru. No to hraní je spíše takové mučení okolí, ale pokus to určitě je. Co dál? Možná bych se mohl trochu víc držet starého známého keep smiling. Asi zkusím nějaká cvičení každé ráno, nebo něco takového.

A co z toho všeho žvatlání vlastně plyne? Naděje. Naděje v to, že se zvládnu vypořádat sám ze sebou a přijmout sama sebe a až přijmu sebe sama, tak přijmu i ostatní. Možná pak i ostatní lépe přijmou mne samého. Bůh ví. Víme, že zrcadlo zrcadlí náš vzhled, tak možná, že ostatní lidé jsou zrcadlem pro naši duši. Nechci zabíhat do tak přehnaných úvah a pokoušet se o nějakou hlubší myšlenku. Stále stojím na souši a za desítkami těžkých písečných dun se nachází jen malá studánka. K moři je daleko a k řece ještě dál. Uvidíme, kam mne mé kroky zanesou.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *