Ukrutná jest cesta zpět

Nesmím opomenout, alespoň zmínkou, včerejší cestu z Loučeně. Byla plná nástrah, slepých uliček a jiných nelítostných strastí. Překonávali jsme obrovské vzdálenosti jen pomocí prostých lan, natažených mezi mohutné stromy.

Tak a teď trochu vážněji. Včera jsme si uspořádali takový malinký výlet ve čtyřech. Cílem tohoto výletu bylo se projít a zároveň navštívit něco alespoň trochu uspokojujícího. Náhodným výběrem tedy padla volba právě na Loučeň, kde stojí takový malinký zámeček, vypadá skoro jako o trochu větší dům, a z ní pak zpět pěšky.

Ráno jsem si tedy musel trochu přivstat, abych si mohl připravit alespoň nějakou svačinu a stihl vlak. Poté jsem chvíli čekal než přijde kamarádka, dokonce jsem si myslel, že nepřijde a tak jsem se musel utvrdit pomocí mobilního telefonu. Takže si tak popíjím pečený čaj, který jsem dostal předchozího dne, a hle ona stojí před domem s igelitovou taškou v ruce a celá nabalená. Není se čemu divit, nebylo zrovna teplo, ale kosa také nebyla. Převzal jsem tedy tašku a zatím co jsem ji komponoval do mého baťohu mrzla ona venku. Jak galantní. Obul jsem si boty, ujistil psa, že opravdu nikam nejde a vyrazil.

Nikde nikdo. Že by někam odešla? Tak se tak rozhlížím a ona zase, to naráží na předchozí den, možná se o tom pak ještě zmíním, zakecaná o kus dál. Mno, co. Rozhlédl jsem se, přešel silnici a pomalu si to zamířil jejím směrem. On byl naštěstí stejný, jako směr na nádraží, takže se nic nedělo. Rozloučila a pospolu jsme vyrazili na nádraží. Nádražní budova v našem městě patří mezi ty středně velké. I když je pravda, že máme dvě vedle sebe a obě jsou funkční. Cestou se kamarádka stihla samozřejmě ještě jednou tak trochu zakecat. On to byl spíš takový společenský pozdrav, ale znáte to. Když jsme byli téměř u nádražní budovy zahlédli jsme naši váženou společnost, která také právě dorazila. Kamarádka si skočila koupit do nedalekého obchodu ještě něco na zub, než se tomu tak stalo, tak jsem ji stihl varovat, že obchod vypadá jako kdyby zavíral a všude se válí jen prázdné krabice. Koupili jsme lístky a započali čekání na náš vlak.

Když tak o tom přemýšlím, tak se mi to v tomto příběhu bude velmi motat, pokud nepřidělím postavám volací jména, nějaké kódy, kterými je identifikujeme. Takže, má kamarádka bude třeba Ilona. Příchozí pár, který jsme střetli na nádraží, bude Jakub a Sandra. Mno, to se mi bude plést asi ještě víc, ale snad to zvládnu.

Vlak s pískotem brzd a mužným třením kovu o kov zastavil. Vrhl jsem se ke dveřím, snad s představou, že se jedná o jídlo, které jsem roky neviděl. Postupně jsme nastoupili do vozu druhé třídy a kromě mě se šli všichni usadit. Já jsem si řekl, že to na těch pár minut nemá snad ani cenu a tak jsem se opřel o zeď a pozoroval krajinu plynoucí za oknem. Zhruba v polovině cesty mne z mého rozjímání vytrhl muž deroucí se spojovacími dveřmi, těmi mezi vagony, který za sebou ještě táhl nějaký podivný vozík. Po středně dlouhém pohledu jsem si uvědomil, že onen vozík je naplněn předměty k prodeji. Muž se ani neobtěžoval optat se mne, zda nechci něco k jídlu či pití a pokračoval dále. Chvíli před výstupem se za mne postavil Jakub, snad si i myslel, že o něm nevím, takže zachovával tichost dokud jsem se neotočil.

Vystoupili jsme. Ne, ještě to nebyl cíl, střed a dokonce ani počátek naší cesty. Jednalo se pouze o přestup na meziměstský aoutobus. Jediný problém v tom označení je ten, že kromě výchozího bodu snad žádné jiné město ani nepotká. Zaplatili jsme si každý jízdné v autobusu a usadili se do jeho zadní části. Jakub nadšeně zabral to největší společné sezení, jenž se v autobusech nachází. Ilona si však sedla jinam a tak jsem ji následoval. Jak jinak člověka obtěžovat, než sedět vedle něj a rvát mu něco do hlavy, že? Sandra si sedla vedle svého partnera, tedy na zadní sedadlo. Cesta byla poměrně krátká, za což jsem rád neboť nemám autobusy příliš v lásce. Během cesty se vedli nejrůznější diskuse, většinou kratší.

Tadá! Loučeň! Hmm. Představte si nic, uberte od toho tak polovinu všeho a máte Loučeň. Polovina obchodů buď byla zavřená už desítky let a ta druhá byla otevírána jen při slavnostních příležitostech. Prostě to vypadalo jako typická malinká vesnička. Poté co jsme ušli pár desítek kroků se ale vyhlídky lehce zlepšili. Zámek se zjevil zpoza stromů přímo v našem zorném poli a pod ním se rozkládal malý hotýlek, který však vypadal na reklamních plochách slušně zařízený. Do areálu zámku jsme pronikli zákeřným způsobem, snad jako nikdo jiný. Víte jak? Přes informace! Venkovní vchod byl uzavřen a tak jsme museli jít přes krámek se suvenýry, kde jsme se asi deset minut dohadovali, zda chceme navštívit zámek, zámeckou zahradu a nebo půjdeme prostě dál.

Zámecká zahrada vyhrála a tak jsme byli, po uhrazení částky padesáti korun na osobu, vpuštěny na pozemky zámku. Dokonce jsme dostali i takovou malou roztomilou mapku, na té byly vyznačeny labyrinty, bludiště a dokonce i cesty! Začali jsme proto velmi pragmaticky číslem tři, pokračovali dvojkou, jedničkou a za ní následovala snad sedmička, ke které nás Sandra zavedla nějakým podivným způsobem, se kterým snad ani správci zámku nepočítali. Už v této fázi mne mrzelo, že jsem nemohl přejít přes nedaleký most, který byl z nějakého důvodu uzavřen. Na druhou stranu jsme si zablbli v prvních třech labyrintech, snad víc než malé děti.

Postupně jsme procházeli různé labyrinty a cestičky, procházeli jsme kolem vodních ploch i označených stromů a vedli rozhovor. Vedli? To bych možná trochu přehnal. V podstatě rozhovor vedl Jakub. Jakub a Ilona jsou takový ti upovídanější. Během tohoto potloukání, po pozemcích zámku, jsme došli až k dětskému lanovému hřišti. To se dívkám velmi zalíbilo. Sice se jednalo o porušení pravidel, ale ony dívky jsou takové, no ani nevím jak to napsat. Krásné? Příliš citově zabarvené, ne? Jsou to hezounké dívky a rozhodně se najde i nějaké dítě, které váží víc než ony, takže si klidně mohou užít. S černým svědomím musím přiznat, že jednu atrakci jsem si také vyzkoušel, ale na mou obhajobu v jejím okolí jsem neviděl provozní řád, na který jsme narazili až později. Hřiště se nám bohužel tak zalíbilo, že jsme omylem minuli dva nebo tři labyrinty.

Teď trochu nadsadím, ale celé věky jsme ztratili v rozsáhlém bludišti, které prostě Ilona procházela hodiny! Tak zlé to nebylo, ale pro představu to stačí. Bylo opravdu zábavné procházet bludištěm, jen by mohlo být malinko těžší. Největší zradou pro mne bylo to, že cíl nebyl cílem. Vnikli jsme do bludiště a celé jej prošli. Ovšem cílová plošina byla slepou uličkou a tak jsme se museli vypravit zpět ke vchodu, který byl také východem.

Blbnutí bychom měli za sebou, je čas vyrazit na dlouhou cestu. Jo, v tom blbnutí byla zahrnuta většina strastí o kterých jsem psal na začátku. Vzali jsme si tedy nějaké to sousto do úst, kdo co u sebe měl, a vyrazili. Tempo bylo udáváno přirozeně, takže snad vyhovovalo všem. Následovali jsme červené značení osudu, které se stalo průvodcem na naší pouti. Během cesty se poměrně hodně mluvili, jen chudák Sandra byla věčně odstrčena ve vedení týmu. Občas jsem si s ní zkusil promluvit, někdy úspěšně jindy jsem byl odbyt ledovým pohledem, který prozrazoval, že si o mne nic moc pěkného nemyslí. Což jí nemohu vyčítat. Občas mi jí bylo ale trošku líto. Nejen, že nás statečně vedla, ale Jakub v rámci svého dokonalého šarmu a humoru a snad aby aby napravil co jsem napáchal udržoval diskusi hlavně s Ilonou, teda alespoň z mého pohledu. Jo, je to pochopitelné a proč ne, ale… No nevím. Třeba, když ji zmiňoval jako nejhezčí holku v ročníku, ba možná na celé škole, tak jsem měl až sevřenou hruď za Sandru, které to vesměs možná ani nevadilo. Kéž by se v tom člověk vyznal.

Po nějakém tom neznámém úseku cesty jsme si udělali stanoviště, určené k odpočinku, z laviček neznámého fotbalového klubu. Zde jsem snědl jeden pomeranč, nebo něco takového oranžového a kyselého a šlo to se mnou rázem z kopce ještě víc. Nevím čím ty plodiny stříkají, ale rozhodně by měli zkusit jiný prostředek, než jsem se zbavil té pachuti zdravého jídla, pesticidu či nějaké takové podivnosti, tak jsem se choval jako ještě větší blázen než normálně. A věřte mi, to už je prakticky nad síly každého živého tvora na naší planetě.

Já viděl divoké koně, hnali se… Vlastně ještě ne. Pátrali jsme a pátrali, ale žádného divokého koně jsme neviděli. Sandra zahlédla jen divokého pilota, který se ve svém malém letadélku prohnal nad našimi hlavami. Ono totiž ti divocí koně byli až o kus dál. Klidně tam stáli obklopení lidmi v malém oploceném prostoru a na hlavách měli nasazeny ohlávky. V ten moment jsem byl divočejší zvíře já. Dali jsme si malou pauzičku a pozorovali je v jejich přirozeném prostředí, které se skládá z elektrického ohradníku a kůlů. Pokud fakta, která jsou mi známá, pravdivá jsou, tak se čeká na hřebce. Takže vše, co jsme viděli byl jeho budoucí harém. Poté, až hřebec dorazí, by měli být vypuštěni do většího prostoru a však stále oploceného.

Pokračovali jsme kolem starých tankových střelnic, které už roky neslouží a ani si nejsem jistý, zda to byly opravdu ony. Mé nemravné návrhy, které doprovázeli celý den a i ten předchozí, se stále nesetkali s žádným úspěchem. Tedy, pokud nepočítáte jako úspěch to, že někoho odradíte. Pak jsem měl úspěch více jak sto procent. Skoro jako za vlády komunistické strany.

Po krátké domluvě jsme se rozhodli, že narušíme večerní plán Ilony a setkáme se s jednou naší spolužačkou ze základní školy. Musela být celá šťastná. Místem srazu byla pizzerie, jednalo se o změnu, původním místem srazu byla vinotéka? Nebo jak to nazvat? Prostě místo, kde se poddává víno. Vinotéka asi ne, že? Vinárna? To zní hrozně. Prostě něco takového, ale skončili jsme v pizzerii. Zde jsme se vloudili do malého salónku v nekuřácké sekci a posedali si. Zasedací pořádek byl trochu překvapivý, ale ne zas tolik. Když víte co čekat. Na jedné straně stolu seděl Jakub s Ilonou a na druhé já a Sandra. Čelo stolu, které nebylo přiraženo ke stěně, bylo vyhrazeno pro avizovanou členku naší společnosti. Chudák. Bez toho abychom na ni čekali, jsme si objednali jídlo a pití. Respektive, během objednávání jídla dorazila.

Když přišla, tak jsme se všichni pozdravili, někteří museli být dokonce představeni, neboť Sandra není ze stejné základní školy jako my. Vypadala hezky. Docela spokojeně. Na řadu se dostala děsivá „hra“, kde jsme se představovali a říkali jsme co dělat jsme se rozhodli po základní škole a jak to dopadlo. Celkem jsem si to užil. Vrhl jsem na sebe všechno světlo, jenž na světě se nachází a stal se tak kupodivu rozenou temnotou. To víte, sebechvála smrdí. Ale, když už se člověk jednou rozhodne být sebestředný bastard, tak by v tom měl alespoň nějakou dobu pokračovat.

Vypadá to, že se zúčastním i plesu. Já, který jsem zcela neschopný nějakého pohybu, natož ladného, se mám zúčastnit plesu? A ještě ke všemu vlastně sám. Jo, jo. Hráli to sice na to, že Ilona, tam nebude mít s kým jít, ale znáte to. Neznáte? Ale jo, znáte, ale stejné to raději napíši. Vezměte hezkou dívku, nemusí být ani „volná“ a vhoďte ji mezi chlapce a muže. Co se stane? No, často utone. Prostě hezká dívka nemusí mít starost o společnost a partnera. Jelikož jsem byl i tak označen za účastníka, tak se asi sblížím s barovým pultem, který vydrží mou monotónní řeč postrádající složku humoru. Až toho baru lituji. Sandra mi onu událost však zapsala do kalendáře a to pomocí mého vlastního mobilního telefonu, takže asi nemám na výběr. Uvidíme.

Poté co jsme Ilonu opustili a nechali ji vy společnosti příchozí dívky jsme se vydali domů. Museli jsme tedy ještě kousek jít, ale to nám zas tak moc nevadilo. Sandra chvilku pozorovala hvězdy, které zná lépe než my. Já poznám co je hvězda a co měsíc, tím má znalost nočního nebe končí. Malou chvilku poté mne opustili a vešli do domu, já si užíval posledních pár stovek kroků, které provázel chladný vzduch. Pročistil mi hlavu i plíce a nahnal mi do ní pak i mnoho myšlenek.

Dnes jsem ještě napsal pár slov dívce, jejíž společnost mi celkem schází, a napsal tento článek. Bylo toho víc, ale šlo vesměs o samé fádní činnosti.

Shrnutí! Shrnutí! Málem bych zapomněl! Takže, co? Výlet byl fajn, osvěžující a hvězdy nám také přáli. Společnost, no bez mé přítomnosti by byla lepší, ale to bych o tom zase nic nevěděl. Myslím, že byla dobrá, jen jsem měl trochu obavy o Sandru, no. A občas mě provázeli vzpomínky. Ale vzpomínáním jsem nedávno strávil hodinu, kdy jsem stál jen na mostě a hleděl před sebe, takže těch pár chvil nic nemění.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *