Ztracené kousky

Je zajímavé jak moc člověku může chybět něco, co vlastně nikdy ani neměl. Je to jako prahnout po sladkosti, kterou jste nikdy neokusili a vlastně si jen představujete jaká je. Jak moc vám chutná, jak se rozplývá na jazyku a celý okamžik se skládá jen z toho jediného požitku.

Mnohé se událo a nestalo se nic. Asi tak bych mohl popsat poslední měsíce. Život dál plyne svým líným tempem a věci se nemění. Možná se vše trochu otáčí a tak staré věci vypadají jako nové. Jiný úhel jim svědčí.

Jak bych si přál napsat několik vět. Několik vět, které by popsali vše. Neumím to. Nejsem toho schopen. Jediné co mi zbývá je látat větu slovy, myšlenku větou a život… čím? A tak dál sedím a poslouchám zvuky svého okolí, zvuky, které vydávají reproduktory, i ty jenž jsou důkazem existence věcí v mém okolí. Jen to a prázdné úvahy. Začínající nikde a končící v nicotě. Odnikud nikam. Z každého místa na každé. Šílenství? Koncentrace? Otupělost. Pouhá otupělost. Domněnka, že lepší je netvořit a nebýt tvořen, že lepší je přestat snít.

Oči sledují slova a ta minulá pozvolna mizí, rozmazána a pokroucena pamětí. Ta budoucí jsou příliš daleko a jejich začátek udává jen představu. Představu o tom, co následuje. Náhle však nás šokuje zjištění, že jiné slovo, začínající stejně, je to které následuje. Stejné je to snad s životem. Co bylo? Bylo to? Jak to bylo? Celé to splývá do jednoho bloku. Uzavřeno za mléčným sklem je vše, co se dělo. Přesto, že to vidím, nemohu rozeznat jednotlivé tvary. Naproti tomu to co mne čeká je tak vzdálené, nejisté a… Nevím. Přítomnost, jediné co vidím jasně. Pevně vsazeno mezi zapomenuté a neznámé. Jediné co lze změnit a jediné co nenávratně protéká mezi prsty.

Jak kousky se skládají, tak se i tříští. Myšlenka není provázena jinou. Každá se sama toulá. Možná se jednou potkají. Možná, že jednou utvoří celek. Jak bláhové. Jak pusté… Jen pojď, buď mi blíž, to jediné si teď mohu přát. Bu mi tak blízko, že mne poznáš, že mne uvidíš. Buď tak blízko, že poznám kdo jsi. Buď tu a nech mne zapomenout, že minulé bylo a budoucí bude. Buď tu a nech mne nechat se vést.

Přes to bělostné sklo hledím na ni, na její krásnou tvář. Přes to bělostné sklo… přes něj vidím svou plačící tvář.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *