Dunící kov či znějící zvon?

Přemýšlím o všem možném. O tom kdo jsem byl, kdo jsem a kým budu. O tom co činím, co udělat bych měl. Rozjímám a nenacházím cesty z labyrintu, který mě vězní ve vlastním nitru. Možná, opravdu jen možná, bych nalezl útěchu v myšlenkách druhých. Možná bych se poučil. A tak brouzdám texty a hledám náznak spásy.

V textech, projevech myšlenek druhých, se člověk však snadno ztratí. Opomíjí své vlastní přesvědčení, své vlastní tužby. Přiklání se k životu autora, k jeho smýšlení a ctnostem.

Snad jen závěrem bych uvedl krásný úryvek, který snad každý zná. Je poutavý a přilne k člověku.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.“
― 1Kor 13, 1–8

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *