Nemám zdání o co jde

V převelikých hlubinách, před zraky všech skryta, nachází se odpověď na otázku, co vyřčena nebyla. Na otázku, na kterou nechci znát odpověď. Na otázku, kterou nechci znát. V těch hlubinách, zejících temnotou, kterou proniká světlo. Světlo, které krájí tmu, porcuje ji na malinké kousky a pak ji zdobí, tvoří z ní malinké zákusky. Na jedno polknutí, na jeden dotyk. Tam skryta je otázka. Tam leží i odpověď.

Zahalen v temném rouchu, jak zloděj z konce času, jak překupník smutku, vydávám se ukrást co přiřčeno mi bylo. Vydávám se na pouť, ze které není návratu, ze které není cesty zpět. Zděšen poznáním co přede mnou leží, co vydal jsem se krást. Co vydal jsem se získat. Ztrácím motivaci. Ztrácím to jediné co zbývá ― touhu jít dál.

V polovině cesty já, rytíř bez zbroje, kouzelník proklet vlastním osudem, zvolím si útěk. Cesta zpátky není a pokračovat nemohu, kam mohu utéci? Kam se mohu skrýt? Všude jen temnota, prošpikována světlem, kterého se bojím. Všude jen temnota, rozkrájena na tisíce kousků, rozkrájena jako já. Snad skryji se zde, sem ještě nesahá ta záře, snad skryji se tam.

Úkryt, jenž jsem našel, bezpečný zdá se být. Malý a tichý, ukrývá se v koutku temnoty. Ničivá rána však jím během chvíle otřásá a on se řítí. Kusy budovy z temnoty se hroutí nad mou hlavou a ztrácí se v hlubinách, pohlcuje je světlo a rozpouští se jako cukr nad plamenem. Musím utéci, musím se skrýt. Není kam a není kdy. Co zbývá? Utíkat! Musím utíkat! Kličkuji mezi paprsky, mezi hroty jenž mne mohou zničit. Mezi hroty, které by roztrhali mé tělo na kusy. Pomalu by se draly ze středu mé duše na povrch a s palčivou bolestí by rozkládaly mou osobu na jednotlivé prvky, ozářili je a složili by cosi jiného, cosi, co bych nebyl já. Něco děsivého. Světlého ale stvořeného z temnoty.

Otáka… ta která ve středu světla leží. Ta jenž se plíží do každého zákoutí temnoty, roztahuje své pařáty, svá chapadla a vábí k sobě vše, co se může pohnout. Odpověď… ta jenž následuje otázku a vše přivábené mění k nepoznání, přetvoří a odvrhne zpět do temnoty, jakožto spojence, bojovníka, který stojí sám v poli při boji s bezpočtem nevěřících nepřátel. S bezpočtem ztracených duší. Otázka i odpověď, jako jedna si počínají, spolupracují a upírají na mne své zraky. Čaroděj, zloděj, potulný mnich. Je jedno, co nebo kde jsem, ale musím se skrýt!

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *