Srpnová zpověď

Po delší době nějaký text obsahující příspěvek. Teda, alespoň se o jeden takový pokusím.

Nedávno jsem se vrátil z tábora. I tento rok byl skvělý a nejsem snad ani schopen zachytit vše co se tam dělo pomocí slov. Tento rok se o to nebudu ani snažit, jelikož si toho pamatuji ještě méně než rok minulý. Snad se jen krátce zmíním o lidech co tam jezdí a co pro mne znamenají, jací jsou a tak. Určitě sem zase nahrnu nějaký shluk mých myšlenek a emocí, který zašmodrchám do nepřehledného klubka vzpomínek.

Doufám, že to nebude příliš žalostné. Zrovna teď poslouchám totiž hudbu, která mou náladu většinou příliš nezlepší, občas ji dokonce spíše zhorší. Jakou? Mno tak například Dala si mi krídla a nebo Prečo pláčeš. Zase jsem to trochu vylepšil tím, že jsem si objednal pizzu a tentokráte se jim celkem povedla. Nebyla příliš mastná, tenká a ani tlustá. Byla fajn.

Tak napřed asi k těm lidem, ne? Stalo se vám někdy, že by jste jeli na nějakou akci a vlastně ani nevěděli jestli tam chcete nebo ne? Ne? Mno, mě se to stává pořád. Většinou nejsem výsledného resumé schopen ani po ukončení akce. Tábor je na tom dost podobně. Už jsem tam byl dvakrát a stejně bych se hodně dlouho rozhodoval , zda tam pojedu potřetí. Co mě ovšem neustále fascinuje jsou lidé, kteří to vedou a jezdí tam.

Jsou tak zvláštní a jiní, že si je musíte zamilovat. V lidech se moc nevyznám, proto nevím co si myslí, nebo zda něco co řeknou myslí vážně, ale i tak jsou skvělí. Můžete být absolutně noví, přijet poprvé a hned se vás někdo ujme. Někdo se vás na něco zeptá, někdo se s vámi začne bavit. Není to skvělé? Co to o takových lidech vypovídá? Že jsou společenští? Ale kdeže, mám pocit, že hodně z nich by se ještě pět let po nastěhování nebavilo se svými sousedy, ale na tom táboře je to jiné, tam jsou všichni stejní, všichni jiní a všichni mají podobné zájmy.

Jsem rád, že je znám. Nikdy bych to nikomu nepřiznal do očí, asi bych se o tom ani nezmínil, ale zde jsem svobodný, zde mohu myslet, zde mohu psát a zpovídat se jen sobě. Po dvanáctém šálku čaje a čtyřech vonných tyčinkách bych se mohl sice zpovídat snad i sloupu železničního nadjezdu, ale nevadí!

Až mě trochu mrzí, že se nimi nevídám i mimo tábor, třeba během normálního pracovního/školního dne. Zrovna teď je spousta z nich na NatsuConu, to bohužel ale není nic pro mě. Kdybych chtěl grilovat a pozvat je, tak to má zase většina lidí dost z ruky a ti co to mají blízko jsou příliš mladí a rozkošní na to aby je rodiče někam pustili.

Obvykle jsem celkem samotářský člověk, dokonce se i snažím být. Projít pár mých minulých zápisů, tak zjistím i věci, které vědět nechci. Třeba to jak se vyhýbám lide, jak skrývám emoce, či manipuluji s vlastními myšlenkami. Přesto všechno zrovna teď mi chybí nějaký ten lidský kontakt. Není to fér! Jak může uzavřené osobě, co prakticky nechodí ven chybět lidský kontakt? To je jako kdyby zásuvka umírala touhou po dlouhé koupeli ve vyhřáté vaně!

Občas si říkám zda mám vůbec přátele a pokud ne, nemohu si za to sám? Ale ano mohu. Velmi často se chovám jako arogantní blbec, odháním od sebe lidi a předhazuji jim jejich chyby a slabosti a to vše jen proto aby co nejméně lidí odhalilo chyby mé. Takový hold jsem a určitě ještě nějakou chvíli budu. Připadám si jak čárka či tečka ve větě nějaké náctileté dívky na Facebooku. Proč jak tečka? Poslední dobou je ve zvyku psát tyto znaky odděleně od ostatních. I chudinka čárka je tak často osamocena z obou stran.

Trochu mne mrzí, že mnoho mých „přátel“ se už ani nesnaží mě někam zvát a já se snad už ani nesnažím být zvaný. Unavuje mne myšlenka, že se neustále někomu vtírám do přízně, že jsem tam, kde mne nikdo nechtěl. Asi vím, jak se cítí koule připoutaná k noze tanečního páru na mezinárodně uznávané taneční soutěži. Všichni ví, že tam nepatří a ví to i ona sama.

To nechme stranou. Určitě již vám někdo řekl, že vás má rád a vy jste to již dozajista také někomu řekli. Prý se dokonce dá poznat, podle chování, zda se někomu líbíte. Má detekční schopnost není zřejmě dosti vysoká a nebo se mi rozbilo nějaké čidlo, ale já to prostě nepoznám! Jediný pocit co z lidí mám, je že bych měl být co nejdál od nich, protože to je to o co stojí. Jak pak reagovat na to, když mi někdo řekne, že mě má rád? Mno… jediné co mi zbývá je věřit. Přesto, že věřím či se spíše snažím věřit mnou vždy putují obavy. Mno putují… spíše se tam odehrává nějaké chaotické stěhování kontinentů. Čekal bych, že taková osoba bude mít velký zájem být se mnou, mluvit se mnou nebo já nevím… Fakt nevím. Asi něco dělám špatně. Něco, co všichni ostatní umí. Něco, co nevidím, nehledám a snad ani nemohu najít.

Mít rád je těžké. Přiznat si to je ještě těžší a přiznat to tomu, koho máte rádi, to je téměř nemožné. Žít několik desítek let v minulosti, tohle vše bych nejspíše vyprávěl nějakému knězi v chladných zdech kostela. Teď tu posedávám v křesle, piji čaj, poslouchám hudbu a přemýšlím.

Mno, to je pro dnešek asi vše. Něco málo jsem napsal. Zbavil jsem se nějaké té váhy, nebo jsem ji možná jen rozložil.

Hmm

Už vidím její úsměv,
vždy tak zářivý.
Bože, ty mi pověz,
proč je tak hřejivý.

Už slyším její hlas,
co tak rád mám.
Jak zastavil by se čas,
když chvíli jsem sám.

V ruce držím pro ni dárek,
snad ji trochu potěší.
Teď užiji si klidný spánek,
co starosti mé vyřeší,

Nakupování

Vzpomněl jsem si na dva dny, které jsem před Novým rokem strávil v Praze. Přesněji řečeno nás bylo více a trávili jsme je v bytě. Původně jsme tam ani jet nechtěli, ale May mě a Honzu nalákala na to, že Linh by tam chudinka byla sama a neměla si s kým povídat a že druhý den je potřeba doprovod pro její sestřičku a sestřenici. Tak jsme se nechali zmanipulovat a jeli jsme.

Cesta probíhala klidně a bez zbytečného napětí, neboť jsem si nasadil sluchátka a mohl jsem tak ignorovat většinu toho co se dělo. Bohužel jsem je však neměl celou dobu a tak jsme se dostali i ke konfliktním tématům. Ta jsou většinou stejná, když je přítomen Honzík. Evropské kontra asijské zvyky, tradice a mentalita. Tato témata jsou konfliktní už jen proto, že nejsem schopen lehce akceptovat Honzovo nahlížení na evropskou kulturu.

Když jsme po našem sporu dorazili do Prahy čekala nás cesta metrem a tramvají do bytu, který je od Masarykova nádraží až zbytečně vzdálený. Tam jsme vytáhli své nadupané stroje, co se sekají pomalu i při přehrávání videa, s cílem si něco zahrát. Hned nastal první problém. Než jsme odjeli tak jsem si totálně zprasil zavaděč, respektive ho zprasil instalační program Windows 8 a ještě ve Windows nechtěla fungovat Wi-Fi. Bože, proč ten systém musí být tak nepříznivý pro normálního uživatele. Během mého nesmyslného rozčilování nad opravou zavaděče a rozchozením Wi-Fi se kluci rozhodli hrát Heroes III. Ach já vůl. Neměl jsem žádné námitky. Už jsem to nehrál dlouho, třeba mi to půjde. Ani prd! Během asi devíti tahů mi zemřel můj hlavní hrdina a bez hlavního hrdiny přeci nemohu pokračovat ve hře! Beztak ho těm grifinům zaprodal vedlejší hrdina aby usedl na trůn a vládl tomu neuvěřitelně rozsáhlému území.

Poté jsem konečně rozchodil zavaděč a Wi-Fi, ale vůbec mi to nepomohlo ke štěstí. Byl jsem prohrou tak zdecimovaný, že jsem se zřítil May u nohou a škemral o trochu té pozornosti, zatím co pánové si vesele pokračovali ve hře. May se mi samozřejmě nevěnovala. Napřed si dělala poznámky pro svou školní práci a poté si začala hrát na mobilu Plants vs. Zombies. Bože! Jak já se nudil! Dál jsem se válel May u nohou a střídavě rentgenoval ji a vchodové dveře. Převaloval se a vydával nespokojené pazvuky, které jsem se doma naučil od našeho psa.

Zazněl zvuk klíče vstupujícího do zámku a dveře se pootevřeli. Téměř jsem zastříhal ušima a okamžitě otočil hlavu směrem ke dveřím. Linh, Linh, Linh… to je Linh! Ano! Byla to Linh a já měl radost, že budu moci otravovat někoho jiného. Vypadala unaveně a chtělo se jí spát, ale to mě neodradilo a vtíral jsem se stejně. Nemůžu přeci dopustit, abych se nudil celý večer a nesmím si nechat utéct příležitost popovídat si s Linh, když ji vidím jednou za rok. May vzala Vítka a odtáhla jej spát; Honza, který se teď nacházel v pozici nudícího se člověka, se tedy šel připojit k mé zábavě s názvem Nenechme krásku usnout! Ani by jste netušili jak může být něco takového těžké. Plnil jsem spoustu úkolů, které jsem do té doby znal snad jen z RPG. Například jsem musel najít lokaci, kde se nacházel sáček plný zelených lístků, ten hodit do nádoby z míst, kam lidská ruka nesáhne a jsou zajištěny pastmi a nakonec přeměnit studenou vodu ve vroucí a sáček tím přelít! Neuvěřitelně těžký úkol. Naštěstí jsem získal i mnohem lehčí a příjemnější úkoly.

Jedním z nejzábavnějších úkolů bylo sundej to, když to zvládneš, tohoto úkolu se postupně účastnil celý byt a nakonec nám to všem natřela napůl spící May, která jej zvládla splnit s vynaložením minimálního úsilí pomocí magických triků skrytých ve své peřině. Můj boj s tímto nesejmutelným náramkem ukazujícím čas byl tak marný, že se dočkal i svého vlastního video záznamu, který snad nebude nikdy publikován.

Když už jsme Linh trochu rozhoupali k tomu aby se jí nechtělo úplně spát, tak mi začali chodit výhružné esemes z vedlejšího pokoje, které mě vybízeli k tomu abychom byli potichu a nechali je spát. Cha! Osoba co mě táhla přes dvacet kilometrů mě mě teď vybízí abych šel spát? Teď? Když se bavím? Tak to teda ne! K mé smůle však zanedlouho May vyhrála, neboť se s námi Linh rozloučila, zavřela dveře a šla spát. Za zavřené dveře dokonce ani já nechodím… asi se to budu muset naučit. Samozřejmě jsem se pokoušel zničit jí i krásné ráno, které následovalo, ale zřejmě přišla na ten trik s dveřmi a tak byly téměř bez přestání zavřené.

V lehce odpoledních hodinách přijeli dvě mladé a malé dívky, kterým jsme měli dělat společnost téměř celý den. Mňo, ale co s mladými dívkami? Že bych hýřil vtipem a šarmem? Ani náhodou. Mno, oni se obejdou i bez nás, stačí je vzít tam kam budou chtít. Dívky si zalezli do vedlejšího pokoje a nás si vůbec nevšímali, chvíli jsem dokonce přemýšlel zda jsme ze stejného vesmíru a času.

Kolem třetí hodiny odpolední jsme se všichni začali na povel oblékat a připravovat k procházení obchodů a Prahy. May nás měla velmi brzy opustit neboť začínali její hodiny zumby. Několikrát jsem se pokusil, téměř nenásilně, vmísit do komunikace dívek a vypáčit z nich tak alespoň hrubý koncept naší cesty. Kam vlastně chtějí? V jakém pořadí? Také jsme studovali program kina a snažili se vybrat nějaký film, na který by chtěli jít.

Dorazili jsme do našeho prvního obchodního centra, dorazili jsme do Palladia. Všichni jsme dostali rozchod s tím, že se střetneme ve vstupní uličce zhruba za hodinu. Čas byl přesný, ale má paměť ne. Rozchod? K čemu by mi něco takového bylo? Jdu se vetřít k největší utvořené skupince. Něco takového jsem si zřejmě myslel a tak jsem se přidal k May, Vítkovi a Honzovi, následoval je mezi lidmi a postával před obchody do kterých chtěli jít. Ovšem hned v druhém obchodě jsem to vzdal a šel jsem se projít. Záhy mi volali a ptali se mě kde jsem, tak jsem zevrubně popsal místo na kterém jsem se nacházel a počkal tam na ně.

S malým naháněním jsme se nakonec všichni sešli na domluveném místě a vyrazili na Masaryčku. Z té May jela vytvářet své taneční kreace bůh ví kam. Chvilku jsme tam s ní počkali a pak jsme se vypravili zpět na nákupy. Trochu mě překvapilo, že dívky stihli zapomenout cestu a tak jsme jim jí trochu pozměnili.

V obchodním centru jsme se chvíli drželi s dívkami, ale pak jsem potřeboval na toaletu a Vítek se chtěl jít porozhlédnout po okolí. Vklouzl jsem tedy za dívkami do obchodu a vyměnili jsme si telefonní číslo. Honza se rozhodl raději mě doprovodit na záchod než putovat s Vítkem po obchodech a tak jsme tedy všichni vyrazili směrem, který jsme si vybrali.

Jelikož jsou v Palladiu záchody jen úplně nahoře a úplně dole vydali jsme se nahoru. Přeci jen to bylo dál. Velmi rychle jsme však zjistili jak osudný omyl jsme učinili. Fronta na záchod byla snad delší než do sushi baru. To ne! To nepůjde! Vyrazili jsme hledat druhý záchod. Ten, který byl úplně dole. Nakonec jsme jej tedy nalezli, ale byl jsem zděšen, i zde bylo mnoho lidí a nejen to! Bylo tam něco mnohem horšího! Když jste si totiž stoupli před pisoár koukala na vás jedna z vytištěných, podsvícených dívek. Nevím koho taková kravina napadla, ale rozhodně to nebylo nikterak uklidňující. Pokud jste si stoupli špatně, tak ta dívka byla dokonce kuřačka.

Tou dobou už jsem měl o dívky obavy a tak jsme je šli nenápadně hledat, co kdybychom na ně někde náhodou narazili, že? Místo dívek jsme však narazili jen na Vítka, přibrali jsme jej do našeho zbloudilého spolku a šli vyhlížet dívky na nějaké vysoké místo. Byl jsem však tak netrpělivý, že jsem jim poslal esemes a ptal jsem se jich kde jsou. Brzy jsme je zahlédli na eskalátoru jak jedou do patra s restauracemi, šli jsme si je tedy vyzvednout. To jsem si už všiml toho, že mi od nich přišla informační esemeska, která mě informovala o tom, kde je potkám.

Sešli jsme se s dívkami a vyrazili pomalu na toulky večerní Prahou. První a vlastně i poslední zastávkou měl být Karlův most. Z výběru cest, který jsem jim předhodil zvítězila nakonec cesta po nábřeží. Cestou si Honzík prozpěvoval písničku a Vendula se k němu připojila. Také byl obstarán občasný historický výklad a nebo kupa vymyšlených nesmyslů. Po pár set krocích už bylo vidět, že není Karlův most vidět, byl to totiž jediný neosvětlený most v okolí. S fůrou blbých keců jsme se pomalu dobelhali až na most, mezi tlupy cizinců, pouličních umělců a téměř neviditelných dětí. Vendulka spáchala pár fotek ve špatném osvětlení a pomalým krokem jsme most přešli.

Dalším cílem je občerstvení! Pojďme prostě žrát a pít! „Tak kam chcete?“ „Nám je to jedno." Lhářky! Nebylo jim to vůbec jedno. Tam nechtěli, tam také ne a tam už vůbec. Nastoupili jsme tedy do tramvaje, která mířila na Anděl. V OC Nový Smíchov jsme se opět vydali po obchodech. Tentokrát jsem ale neudělal chybu a dívky jsem neopustil. Měl jsem tedy celou dobu příjemnou společnost, jen ony ji měli trochu horší. Dostali jsme se dokonce do Zary, tam jsem šel s nimi a postával tam před kabinkami. Musel jsem vypadat jako naprosto cizí živel neboť se na mě všechny ženy a dívky v okolí pochybovačně dívali. Dokonce kolem mě několikrát prošla obsluha a hodila na mne podezíravý pohled, něco ve stylu „co ten tady sakra dělá?“ Nevzdal jsem se však a vydržel nátlak mobů a NPC. Stál jsem na místě, koukal směrem ke kabinkám a čekal až dívky vyjdou. Muselo je děsit už jen to, že tam celou dobu stojím a čekám na ně. Nebylo to myšleno nějak špatně, jako že by potřebovali dohled nebo tak, prostě mě jen bavilo sledovat jak nakupují a čekat na ně.

Následovalo ono slíbené občerstvení. Vyjeli jsme do posledního patra a začali pátrat po místě, které by ukojilo naše náročné chutě. Já své pátrání musel přerušit kvůli toaletě. Tentokrát byly záchody ovšem impozantní! Byla na nich veliká cedulka s nápisem „nelijte do záchodu vodu“. Byl jsem zmaten. Co s tím záchodem mám teď jako dělat? Nakonec jsem usoudil, že to záchod přeci jen zvládne a nebude to takový slaboch jak vypadá. A měl jsem pravdu! Záchod to přežil, neutopil se ani nezakuckal. Vyšel jsem z toalet a jal se nového úkolu. Najít naše malé společenství. Když jsem prošel celé patro asi dvakrát a nenašel nikoho z naší skupiny, bylo mi to podivné a tak jsem se obrátil na přítele na telefonu. S využitím moderní techniky jsem je velmi rychle našel v restauraci kolem které jsem prošel alespoň třikrát. Zde jsme si dali lehké jídlo, které naprosto porušovalo mou dietu, pozorovali jak si Vendula přinesla jídlo z jiné restaurace a nakonec jsme restauraci opustili a vydali se na bowling. Na bowlingu jsme ale nehráli, pouze jsme si tam sedli a popíjeli brutálně předražené nápoje.

I zde jsem se snažil navázat lepší komunikaci s dívkami. Jsou mladé a pěkné a mě se každá nově získaná komunikační schopnost hodí, tak jsem zahodil poslední zbytky své hrdosti, vykouzlil líbezný úsměv, který by vyděsil i hororovou postavu a pronesl nějakou pitomost. Přesto nebo snad díky mé zoufalé snaze navázat s nimi rozhovor, se mi povedlo prohodit s nimi pár slov. Pak jsme si šli zahrát stolní fotbal, ale bohužel jsme měli jen na jednu hru a nikdo neměl drobné, ani bar. Po dalším čekání a pokusech a rozhovory jsme šli přivítat naší milovanou May, která se vrátila ze zumby. Navrhli jsme kino, do kterého jsem chtěl jít, neboť by mi mohlo naplnit celý den. Honza, May ani Vítek však do kina nechtěli a tak jsem zůstal s dvěma krásnými slečnami naprosto sám a opuštěn v rozpacích.

Sedli jsme si na sedačky a povídali si, pak jsme se přesunuli do mekáče a dali si něco k pití. Tam se také odehrálo obrovské drama neboť ženě, jenž seděla vedle nás, někdo ukradl kabelku. Samozřejmě v ní měla úplně vše. Bohudík tam byla s kamarádkou, tak jsem jim našel číslo na jejich banku, aby zablokovali kartu, politoval je a tím to pro mne skončilo.

Vypravili jsme se pro lístky. Film, který jsme nakonec vybrali se jmenuje Frajeři ve Vegas a je to americká komedie. Dívky si koupili ještě popcorn a udělali si pár foteček. Vlezli jsme společně do setmělého sálu a našli si pěkná místa.

Během filmu jsme se celkem dobře bavili, někdy i mezi sebou, což se určitě nelíbilo ostatním v kině. Dívky zaujímali průběžně různé prapodivné polohy a házeli pod sebe systematicky popcorn. Film to byl celkem pěkný i když mě poslední dobou komedie téměř dojímají. Občas jsem se po očku podíval i na mou krásnou společnost, abych si film zpříjemnil a vylepšil si tak zážitek.

Film skončil. Čas na cestu domů! Teda vlastně k May. Jak se tam ale vlastně jede? Sešli jsme k tramvajové zastávce a zírali na časy a linky, nic co by se nám hodilo. Nakonec jsme tedy nasedli do tramvaje, která jela zhruba tři čtvrtiny trasy a odtamtud jsme se vydali pěšky. Celou cestu jsme si povídali o různých věcech a když jsem zrovna nemluvil, tak jsem nadšeně naslouchal rozhovoru, který vedli dívky. Musím ale uznat, že byla fakt kosa. Kráčel jsem večerní Prahou v jejich doprovodu a myslel jen na teplo bytu.

Konečně jsme dorazili do bytu, do tepla. Sedl jsem si k počítači a hrál s kluky chvíli hry, dívky mezitím napíchly své telefony na nabíječky a hráli si s nimi. Občas jme prohodili nějaké to slovíčko, ale to bylo tak celé. Poté šel Vítek, May a Honza spát. Vendula si ustlala v místnosti a pomalu se svlékala. Naštěstí skrytá pod peřinou a zcela mimo můj pozorovací úhel. Alena zůstala vzhůru se mnou a tak jsme hráli nějaké malé webové hry. Celkem jsem se u toho bavil a to jsme vlastně nic nedělali. Dokonce jsme hráli hru s názvem dobyvatel, která má být vědomostní, ale v mém podání to bylo hádání čísel.

Ještě než jsme si také vlezli do peřin se Aleně podařilo rozbít skleničku a polít tím papíry, které leželi na stole. Chopil jsem se příležitosti. Jaké? Začal jsem tvrdit, že jsou to papíry, které May potřebuje na svou bakalářskou práci. Poté co byli papíry umístěny na topení jsme si také lehli. Ne, nebylo to dohromady. Sice jsem spal s nimi v místnosti, ale sám. Jsou hezké, ale na mě už trochu mladé a já na ně starý a ošklivý. Možná bych se mohl přirovnat k nějakému skřetovi z Pána prstenů.

Mohl bych popsat ještě další den, zabřednout do větších detailů, větší popisnosti a nudnosti celého tohoto textu, ale proč bych to dělal? Stačí, že jsem si pročistil hlavu sepsáním pár slov, které mě ke konci téměř nudili. Jsem rád, že jsem prožil takové dvě noci a těšil jsem se ze společnosti jenž se mi dostávalo. Před spaním můžete přemýšlet, která z dívek se mi líbí nejvíc, místo počítání oveček.

Omluva za nefunkční vložená YT videa

Bohužel jsem byl nucen pozměnit nastavení YouTube pluginu aby nezpracovával adresy začínající na http://, ale pouze adresy začínající na httpv://. Dělalo to menší problémy při vkládání odkazů, které bohužel také občas parsoval jako YouTube video. Než přepíšu staré odkazy bude to asi chvíli trvat. Místo videa by se však měl zobrazit odkaz na něj, takže o nic nepřijdete.

FB selhal. Odpovídám zde!

FB mi nechce dovolit komentář a ani post na mou zeď xD Tak tedy bez původního zdroje. Vítek 'Nythriell' Laurov bude jistě vědět o co se jedná. Pro ostatní šlo o porovnání průměrných platů a „nezbytných“ nákladů mezi ČR, USA a DE.

429708_371748456193011_1473368598_n

Mno, k tomu bych dodal snad jen následující: Průměrná hrubá mzda pro českou republiku je dle našeho statistického úřadu (konec roku 2012) 27 121 Kč, pokud to přepočítáme na čistou mzdu bez slev, služebního auta či dětí tak je čistá mzda 20 747 Kč. Pokud tedy utratíme za „nevyhnutelné náklady“ (do kterých bych osobně rozhodně nepočítal kulturu) 15 000 Kč zbude nám 5 747 Kč.

Na stránkách německého statistického úřadu jsem našel pouze „Reallöhne“ a to: 101,7. Ten je ovšem počítán pouze v sektoru průmyslu a služeb.

Poslední co jsem našel k ČR tak je rok 2011 kdy index reálné mzdy byl 100,5.

U nás jsou pak průměrné mzdy vztaženy k: „Údaje se týkají pouze zaměstnanců v pracovním poměru ke zpravodajské jednotce. Zahrnuty nejsou osoby vykonávající veřejné funkce, např. poslanci, senátoři, uvolnění členové zastupitelstev všech stupňů, soudci aj. V údajích o průměrných mzdách se jedná o mzdy v tomto období zúčtované k výplatě.“

Pokud vím tak v Japonsku je to také děleno na sektory a dokonce i pohlaví.

Celkem by mě zajímal zdroj těch dat, ale nepřipadá mi příliš věrohodný.

Mimochodem. Na pouhé brigádě si člověk (v Praze) vydělá něco kolem 20 000 Kč. Příklad:

8 hodinová pracovní doba se sazbou 100 Kč/h je zhruba 100824,72 Kč měsíčně. Takže 19 776 Kč.

Pro příklad jsem vzal jednu z nejnižších sazeb na jakou jsem narazil. Je pravda, že většinou jsou sazby dohodou.

Změna vzhledu blogu

Tak jsem blog trochu osvěžil a změnil jsem mu vzhled. Našel jsem jeden, který se mi celkem líbil, ale musel jsem si pár věcí poupravit. Nakonec to dopadlo tak jak to dopadlo a myslím, že to není zcela špatné. No, v nejhorším to není tak špatné jako moje čeština.

Až bude zas nějaký čas, který budu chtít promrhat nad zbytečnostmi, tak vzhled možná i lokalizuji.

Jako fakt?

Už se mi nestalo celkem dlouho, že bych nebyl schopen napsat ani jednu sloku. Dnes ano! Nedokáži své myšlenky uspořádat do vyjádřitelné podoby. To mne celkem trápí a doufám, že je to jen nedostatkem spánku. Samozřejmě, že má "poezie" se nikdy netvářila jako poezie, ale abych nedal dohromady pomalu ani jeden rým? Možná si jen žiji příliš spokojený život, který škodí mému "uměleckému rozmachu".

Vzhled blogu

Již mám přichystanou jinou barevnou paletu, tu použiji při tvorbě nového jednoduššího a svěžího designu tohoto blogu. Proč jednoduššího? Je to moderní! Čím méně má blog, občas i web, prvků a barev tím více je teď v módě. Proč tomu tak je sám netuším, možná proto, že se začínáme zaměřovat zpět na obsah místo vzhledu a zbytečné okrasné prvky nás od obsahu odrazují.