Tábor, ano či ne?

Tak tu máme rok dva tisíce čtrnáct a s tím se ukrutným tempem blíží i různé jarní a letní akce. Mezi tyto akce bych mohl počítat i 7. japanologický tábor, který bude zase plný podivných lidí, her o kterých nikdy nikdo neslyšel a utajovaných informací. Ano, prostě a jednoduše se tím snažím říci, že by to mohlo být opět fajn. Tam kde jsou ale argumenty pro jsou vždy i argumenty proti a to mě staví do nepříjemné pozice… výběr, to je to oč tu běží.

Podle rozhovorů, které jsem vedl s účastníky minulého tábora to vypadá, že již mám jasně nalinkováno osudem na tábor jet a není jediná cestička jak tomu uniknout. Ha! To samozřejmě není pravda. Cestiček je mnoho, některé dokonce vypadají jako obrovské zlatem dlážděné cesty. Zřejmě bych měl omezit počet mých výmluv na minimum a uchýlit se jen k těm, které jsou alespoň trochu akceptovatelné, přeci jen se vždy vymlouvám i sám sobě.

Téma letošního ročníku se mi ale opravdu líbí. Ptáte se co je to za téma? Sebepoznání! Ano, opravdu. Jedním z hlavních témat letošního ročníku je sebepoznání, což je neuvěřitelně úžasná a pro mně naprosto potřebná věc, hned po učebnici češtiny. Také je na táboře plno mladých a krásných dívek, občas bohužel až moc mladých. Neohrazujte se. Pohled a obdiv ještě nikomu neublížil, to až ty žárlivé reakce.

Dalším velkým lákadlem je Jäger club a naše bezesné noci. Musím ale uznat, že pokud pojedu, tak chci strávit alespoň dvacet procent nocí sám v posteli a ne namačkaný v zimě na sedačce. Tolik bláznů s vyšinutým smyslem pro humor už asi pohromadě nikdy neuvidím. Minulý ročník jsme si užili pár pěkných večerů, kupu spánkových deficitů a desítky minut video streamu.

Je tu až moc kladů, takže proč se vlastně rozhoduji? Jsem líný a neuvěřitelně nespolečenský člověk, takže těžce zapadám i do této výstřední společnosti. Mám rád své soukromí a čím jsem starší, tím jsem mrzutější. Nedokážu si snad ani představit, že bych tam navázal nějaké nové kontakty, nebo nějak výrazně posílil vztahy jež jsem získal minulý rok. Dalším záporem by mohlo být to, že bych dal May a rodičům za pravdu a nedej bože ještě May potěšil tím, že bych jel. Samozřejmou výmluvou musí být práce a peníze. Nevím zda se mi bude chtít opustit teploučkou kancelář a důlek vysezený v kancelářské židli.

Celé toto rozjímání je zřejmě běh na delší trať, mno v mém podání spíše chůze. Pokud přijdu na něco nového tak se možná i ozvu.

Work cože?

Tak tu máme další táborové okénko, které jsem slíbil už Bůh ví kdy. Tentokrát se zaměřím asi na workshopy. Tedy spíše na jeden. V podstatě je to takový druhý díl mini seriálu v rámci mého blogu. Určitě doporučuji si vyzkoušet alespoň tu jednodušší níže popisovanou činnost, není sice tak relaxační jako ta složitější, ale zase z ní méně bolí ruka.

Pokračování textu Work cože?

Spiritual kvintet - Batalion

Během táborových hudebních nocí se hrálo nepřeberné množství písní, ať už starých a všem dobře známých nebo písniček co někteří nikdy v životě neslyšeli. Během jednoho takového večera jsem znovu objevil i píseň Batalion, která se mi hned zalíbila. V našem podání byla sice podstatně lepší - krásnější a dokonalejší, ale i tak snad stojí za to.

Jo, ten tábor!

Tak jsem se zase na chvilku dostal ke klávesnici abych se pokusil zprostředkovat pomocí slov a vět mé zážitky z tábora. Jednalo se o 6. japanologický tábor, jehož jsem se účastnil poprvé. Jak jsem se k tomu dostal jsem tu už asi psal, ale raději to připomenu. Na tento tábor jsem byl donucen jet protože May ujel vlak z Kolína. Trest je trest a tak jsem tedy jel, nehledě na to, že rodičům to přišlo jako skvělý nápad, poslat mě mezi lidi.

Pokračování textu Jo, ten tábor!

Den první: Naše božstvo

Tak tu máme první den tábora. Je čtvrtek 8.8.2013 a my starší už ležíme zachumlaní pod přikrývkami jenž nám dodávají falešný pocit bezpečí a pohodlí. Matrace na které ležím je rozdělena přinejmenším na dva kusy, které do sebe ne zcela zapadají a tvoří tak místy dosti nepříjemný hrbol. S tím se však za pár hodin vyrovnám a už mi to nepřijde tak příšerné nepohodlné. Pokoj je jinak celkem standardní. Na zemi je zátěžoví koberec, u okna je topení a v rohu stojí postarší skříň. Máme tu dokonce i jeden stůl a rádio! Zdi jsou natřeny zelenou barvou a místy polepeny kobercem. Celkově na mne pokoj nepůsobí tak špatně jak jsem očekával a dokonce by se mohl stát pohodlným místem ke krátkodobému pobytí.

Teď se ale vraťme na začátek dnešního dne. Z mého domovského města jsem vyjel vlakem v šest hodin ráno a to patřičně ozdoben zavazadly. Na zádech jsem měl středně velkou a zatraceně těžkou krosnu a v ruce jsem držel menší batoh a laptop. V druhé ruce jsem pak nesl čtečku. Pokladní Českých drah jsem se pro jistotu ptal i zda nebudu potřebovat na zavazadla další lístek, bylo mi však odpovězeno, že ne za předpokladu, že nezaberu žádná další sedadla. To se mi nějakým způsobem povedlo i splnit, takže jsem platil jen za sebe. Když jsem konečně dojel do věhlasné Prahy zavolal jsem Thu Thi a domluvil s ní místo srazu. Počkal jsem na ně na Florenci, to je přestupní stanice linek B a C, kam jsem došel pěšky. Poté jsme se společně vydali na stanici metra Křižíkova, kde jsme potkali i jednoho našeho bývalého učitele, ten byl usměvavý a upovídaný jako vždy. Poté co jsi Thu Thi koupila kartáček a nám pečivo, nejspíše proto, že jí bylo blbé utratit v obchodě jen osm korun, jsme se doploužili až na cílové místo, tedy spíše opravdové místo startu.

Odložili jsme svá zavazadla a Thu Thi nás přinutila sníst zmiňované pečivo. Poté jsme se pokusili přidat ke skupince lidí, jenž nosili krabice a jiné pomůcky na místo srazu. Během půlhodiny přijel autobus do kterého jsme naskládali zavazadla a pomůcky. Poté jsme do autobusu nastoupili i my sami. Cesta mi ubíhala celkem rychle neboť jsem si četl, to je také důvod proč si z cesty prakticky nic nepamatuji, pominuli souboj mágů.

Autobus zastavil. Byli jsme na místě. Vedoucí nás upozornili abychom po sobě zanechali autobus čistý a nezapomněli si v něm žádné osobní věci. Společnou silou jsme z autobusu vyskládali všechny zavazadla a čekali na další instrukce, ty dorazili o chvíli později. Měli jsme za úkol napsat cedulky a ty nalepit někam na tělo či oblečení, prostě na viditelné místo. Háček byl v tom, že nám cedulky měl napsat někdo jiný a pokud možno někdo koho neznáme. To byla celkem rána pod pás, ale budiž, nějak se to vyřešilo. Byli jsme spraveni o základních pravidlech a vysláni do pokojů jenž nám byli přiřazeni. V pokoji jsem s Thu Thi a Vítkem.

Poté proběhlo pár menších akcí a kratičký výlet. Akce? Mno, dostali jsme strouhaný led, poslouchali výklad a šli k nedalekému hřbitovu. Nemotorně jsem se pokusil promluvit s několika lidmi, ale příliš se mi to nedařilo. Možná to je proto, že jsem celkem uzavřený člověk a možná je to proto, že mi prostě komunikace s lidmi nejde. Na tom nesejde, první pokusy se nesešli s velkým úspěchem a s tím nic nenadělám.

Trochu bych poskočil časem a dostal se až k našim božstvům. Na tuto posvátnou pouť jsme se přeci jen vypravili proto, abychom zachránili božstvo přebývající ve stromě na nádvoří penzionu. Veškeré naše dosavadní aktivity byly činěny pro to, abychom pomohli a porozuměli božstvu jenž nás žádá o pomoc.

Skládali jsme tedy provázek tak, že jsme se postupně míjeli a překládali jej na poloviny, přec to nemuselo na první pohled být znát. Pak jsme na provázek navázali malé provázky, ty budou sloužit pro věšení proseb.

Celý den probíhal pokojně a celkem neobtěžujícím způsobem nás vtrhl do dějiště. Jsem poměrně unavený a tak nemám energii na to abych tento článek dále natahoval a chci jej publikovat ještě dnes, takže je to takové menší dilema. Asi tu bude mnoho chyb, ale jsem tak unavený, že když píšu, tak mám zavřené oči.

Aaaagch! To snad ne!

Tak je to tady! Zítra již odjíždíme na onen zmiňovaný tábor. Jsem zvědav jak to dopadne. Dnes jsem si podle seznamu vyvěšeného na webu chystal věci a narazil jsem na malý problém. Přesto, že jsem vynechal některé položky má krosna se rychle naplnila a nyní není schopná pojmout další věci. Nemohu si tedy vzít například župan. Nicméně na to abych si odškrtal všechna políčka seznamu bych potřeboval přinejmenším stěhováky a to tam jedeme jen na deset dní.

Nakonec jsem to trochu osekal, takže jsem si vzal asi jen jedenáct triček. Dalším problémem byl akutní nedostatek džín, který se vyskytl až dnes. Mno a aby toho nebylo málo, tak mám nedostatek místa na pokrytí veškeré "vyžadované" obuvi.

Zítra se pokusím ozvat snad již z cílového místa a podělit se o své prvotní zážitky, ale vzhledem k mé poměrně nestabilní povaze a občasné averzi vůči lidem bych si nedělal příliš velké naděje s vývojem událostí.

Rozhodnutí o vedení záznamu

Jak někteří z vás možná vědí prohrál jsem. Byl jsem donucen podat si ve svých 22 letech přihlášku na (dětský) tábor. Jedinou útěchou pro mne v tomto směru je, že je to spíše takový výlet nebo škola v přírodě. Nespí se totiž pod stany ale v penzionu a tematické zaměření mi také nevadí. Když už jsem u toho tematického zaměření tak je jím samozřejmě Japonsko. Tedy japonská kultura a tak.

Co od tábora očekávám? Abych řekl pravdu tak nic moc. Velmi vřele jsem přivítal zprávu, že by měla být dostupná elektřina a dokonce i internet, signál by snad měl také být. Kromě mě tam samozřejmě jede ještě @TrimVi@TranThuThi.

Na blogu jsem založil novou rubriku s názvem Tábor 2013, kam se pokusím zapisovat každý den své zážitky. Tábor by měl trvat pouze týden a bude až v osmém měsíci roku 2013.