Tábor, ano či ne?

Tak tu máme rok dva tisíce čtrnáct a s tím se ukrutným tempem blíží i různé jarní a letní akce. Mezi tyto akce bych mohl počítat i 7. japanologický tábor, který bude zase plný podivných lidí, her o kterých nikdy nikdo neslyšel a utajovaných informací. Ano, prostě a jednoduše se tím snažím říci, že by to mohlo být opět fajn. Tam kde jsou ale argumenty pro jsou vždy i argumenty proti a to mě staví do nepříjemné pozice… výběr, to je to oč tu běží.

Podle rozhovorů, které jsem vedl s účastníky minulého tábora to vypadá, že již mám jasně nalinkováno osudem na tábor jet a není jediná cestička jak tomu uniknout. Ha! To samozřejmě není pravda. Cestiček je mnoho, některé dokonce vypadají jako obrovské zlatem dlážděné cesty. Zřejmě bych měl omezit počet mých výmluv na minimum a uchýlit se jen k těm, které jsou alespoň trochu akceptovatelné, přeci jen se vždy vymlouvám i sám sobě.

Téma letošního ročníku se mi ale opravdu líbí. Ptáte se co je to za téma? Sebepoznání! Ano, opravdu. Jedním z hlavních témat letošního ročníku je sebepoznání, což je neuvěřitelně úžasná a pro mně naprosto potřebná věc, hned po učebnici češtiny. Také je na táboře plno mladých a krásných dívek, občas bohužel až moc mladých. Neohrazujte se. Pohled a obdiv ještě nikomu neublížil, to až ty žárlivé reakce.

Dalším velkým lákadlem je Jäger club a naše bezesné noci. Musím ale uznat, že pokud pojedu, tak chci strávit alespoň dvacet procent nocí sám v posteli a ne namačkaný v zimě na sedačce. Tolik bláznů s vyšinutým smyslem pro humor už asi pohromadě nikdy neuvidím. Minulý ročník jsme si užili pár pěkných večerů, kupu spánkových deficitů a desítky minut video streamu.

Je tu až moc kladů, takže proč se vlastně rozhoduji? Jsem líný a neuvěřitelně nespolečenský člověk, takže těžce zapadám i do této výstřední společnosti. Mám rád své soukromí a čím jsem starší, tím jsem mrzutější. Nedokážu si snad ani představit, že bych tam navázal nějaké nové kontakty, nebo nějak výrazně posílil vztahy jež jsem získal minulý rok. Dalším záporem by mohlo být to, že bych dal May a rodičům za pravdu a nedej bože ještě May potěšil tím, že bych jel. Samozřejmou výmluvou musí být práce a peníze. Nevím zda se mi bude chtít opustit teploučkou kancelář a důlek vysezený v kancelářské židli.

Celé toto rozjímání je zřejmě běh na delší trať, mno v mém podání spíše chůze. Pokud přijdu na něco nového tak se možná i ozvu.