Zadání semestrální práce

V předmětu VIA (Vývoj internetových aplikací) jsme dostali za úkol vytvořit velmi jednoduchý projekt, který má využívat tři API.

Začal jsem tedy přemýšlet, co za projekt by to mohlo být. Nakonec jsem se rozhodl udělat jednoduchou stránku, která by zobrazovala naše výlety a podobně. Započal jsem tedy hledání vhodného frameworku. První volbou byl Angular, ale nakonec jsem přešel na Polymer.

rect4176

Na úvodní stránce aplikace je přehled všech akcí, které se chystají. Každá akce se dá rozkliknout, což vede k zobrazení jejího detailu.

Nemám zdání o co jde

V převelikých hlubinách, před zraky všech skryta, nachází se odpověď na otázku, co vyřčena nebyla. Na otázku, na kterou nechci znát odpověď. Na otázku, kterou nechci znát. V těch hlubinách, zejících temnotou, kterou proniká světlo. Světlo, které krájí tmu, porcuje ji na malinké kousky a pak ji zdobí, tvoří z ní malinké zákusky. Na jedno polknutí, na jeden dotyk. Tam skryta je otázka. Tam leží i odpověď.

Zahalen v temném rouchu, jak zloděj z konce času, jak překupník smutku, vydávám se ukrást co přiřčeno mi bylo. Vydávám se na pouť, ze které není návratu, ze které není cesty zpět. Zděšen poznáním co přede mnou leží, co vydal jsem se krást. Co vydal jsem se získat. Ztrácím motivaci. Ztrácím to jediné co zbývá ― touhu jít dál.

V polovině cesty já, rytíř bez zbroje, kouzelník proklet vlastním osudem, zvolím si útěk. Cesta zpátky není a pokračovat nemohu, kam mohu utéci? Kam se mohu skrýt? Všude jen temnota, prošpikována světlem, kterého se bojím. Všude jen temnota, rozkrájena na tisíce kousků, rozkrájena jako já. Snad skryji se zde, sem ještě nesahá ta záře, snad skryji se tam.

Úkryt, jenž jsem našel, bezpečný zdá se být. Malý a tichý, ukrývá se v koutku temnoty. Ničivá rána však jím během chvíle otřásá a on se řítí. Kusy budovy z temnoty se hroutí nad mou hlavou a ztrácí se v hlubinách, pohlcuje je světlo a rozpouští se jako cukr nad plamenem. Musím utéci, musím se skrýt. Není kam a není kdy. Co zbývá? Utíkat! Musím utíkat! Kličkuji mezi paprsky, mezi hroty jenž mne mohou zničit. Mezi hroty, které by roztrhali mé tělo na kusy. Pomalu by se draly ze středu mé duše na povrch a s palčivou bolestí by rozkládaly mou osobu na jednotlivé prvky, ozářili je a složili by cosi jiného, cosi, co bych nebyl já. Něco děsivého. Světlého ale stvořeného z temnoty.

Otáka… ta která ve středu světla leží. Ta jenž se plíží do každého zákoutí temnoty, roztahuje své pařáty, svá chapadla a vábí k sobě vše, co se může pohnout. Odpověď… ta jenž následuje otázku a vše přivábené mění k nepoznání, přetvoří a odvrhne zpět do temnoty, jakožto spojence, bojovníka, který stojí sám v poli při boji s bezpočtem nevěřících nepřátel. S bezpočtem ztracených duší. Otázka i odpověď, jako jedna si počínají, spolupracují a upírají na mne své zraky. Čaroděj, zloděj, potulný mnich. Je jedno, co nebo kde jsem, ale musím se skrýt!

Neznámá

Delší dobu tu nebyla žádná „báseň“. Ona se totiž delší dobu nenaskytla vhodná kombinace času, nálady a myšlenek, která by umožňovala napsat alespoň jeden verš. Co verš?! Která by umožňovala napsat alespoň veršík!

Dnes jsem ale přeci jen něco krátkého napsal a mohu za to poděkovat snad jen hodině teologie, která mi k tomu dala dostatečný prostor i tématiku. A pak, že ten předmět bude k ničemu!

Ach, jak jsi vzdálená,
jak daleko jsi.
Z přítelkyně neznámá —
odešla jsi.

Hlas se ztratil v ozvěnách,
utopil se v moři.
Tvář, skryta v otázkách,
ze sna mne moří.

Pln tebe se budím,
nevím kde jsi.
Stále se budím —
odpustíš mi?

Necháš mne odejít?
Necháš mne žít?
Necháš mne objevit,
jak tě opustit?

Takové malé srdéčko

Trochu nudil a už se mi nechtělo pracovat na věcech do školy a ani koukat na nějaký film, proto jsem se rozhodl, že si udělám takové malinké srdéčko.

Cílem bylo si hlavně připomenout, že existuje něco jako canvas a že to má i 2D kontext, který se dá využít na různé blbůstky. Také jsem si mohl trochu zopakovat nějaké věci z matematiky. Co se týče opakování matematiky, tak to bylo dosti nevalné. Pročetl jsem si tedy alespoň Heart Curve (WolframMathWorld) a přepsal rovnici do JavaScriptu. Co s tím ale dál? Přidal jsem onen canvas a pomocí pár řádků kódu udělal jednoduchou „stránku“.

Modré srdce

Takto vypadá výsledek mého dnešního snažení. Můžete si jej prohlédnout i po kliknutí na tento odkaz.

Mosty

Když řeka teče krajinou, dává vláhu rostlinám, dává lidem pít ale dělí břehy. I když jsou spojeny neviditelným poutem, které je skryto pod hladinou, jsou rozděleny a nemohou se k sobě již přiblížit a co víc, jak plyne čas, oba břehy strádají a jsou omílány; oba břehy jsou si stále více vzdálené. Aby člověk mohl překročit suchou nohou, začal budovat mosty ― pouta, která břehy spojují. Křehké stavby díky kterým proudí život z jednoho břehu na druhý a zpět.

Jak takové mosty asi vypadají v mezilidských vztazích? Pokud proudem naší řeky jsou události, které unášejí důsledky, a proudí našimi životy v čase, omílají naše břehy ― naše pocity, tužby a přání. Jsou pak mostem jiní lidé? Alkohol či média? Křehké mosty vybudované z nul a jedniček, které naplňují digitální svět? A pokud jsme jedním z břehů, jedním z miliónů ba dokonce miliard ostrůvků, dokážeme vůbec poznat, kde ony mosty strojí a jaký obsah přes ně proudí? Kdo ví? Mostů jsou stovky druhů. Jsou různých tvarů, délek a liší se i materiálem, ze kterého jsou vyrobeny.

Jedno je však jisté a to, že mosty mohou být krásné. Spojují nás s těmi, které milujeme, dovolují nám cestovat, pozorovat řeku, život na ní a nebo město pod příkrovem večera. Mohou ale nosit i smutek, vzpomínky na ty, jenž jsme ztratili nebo na věci, které se již nebudou opakovat.

Jaká je jejich podstata? Asi stejná jako naše vlastní. Neurčitá. Jediné, co víme, je, že je potřebujeme, stejně jako někdo potřebuje nás a my někoho. Asi je na čase jít si stoupnout zpět, na ten rezavý most přes řeku a se smutným úsměvem pozorovat proud života. Důležité je však si uvědomit, že až nás to omrzí, tak prostě můžeme dojít na konec mostu, sestoupit z něj a pokračovat v naší cestě a třeba, když budeme mít štěstí, narazíme zase na něco neskutečně krásného a jedinečného, na co budeme moci vzpomínat, nebo co si budeme moci vzít s sebou a uchovat si to navždy.

Daigaku Imo

Na stránkách shirai.cz jsem narazil na recept na Daigaku imo (stránka s receptem na shirai.cz), tedy univerzitní brambory. Recept byl tak jednoduchý, že jsem si pro jistotu trochu zagooglil abych si jej alespoň zhruba ověřil a zdá se, že je to opravdu tak jednoduché.

Abych předešel tomu, že recept budu v budoucnu někde pracně hledat, poté co zapomenu název jídla, rozhodl jsem se přepsat si jej sem.


Ingredience

  • brambory
  • med
  • sezamové semínka

Postup

  1. Brambory ve šlupce omyjeme a nakrájíme je na menší kousky.
  2. Brambory smažíme v oleji tak dlouho, dokud nejsou uvnitř měkké a na povrchu lehce křupavé.
  3. Osmažené brambory dochutíme medem a posypeme sezamovými semínky dle vlastní chuti.

Vytváříme si pouta

Po dost dlouhé době jsem se přihlásil do administrace webu a řekl si, že bych mohl zkusit něco napsat. Není to tak lehké, jak jsem čekal, protože sám nevím jak to vyjádřit slovy. Vlastně pomalu ani nevím, jak se něco takového vyjadřuje jakýmkoli způsobem. Takže to bude spíš takový ten klasický příspěvek, kdy toho napíšu poměrně hodně, ale obsah je nulový.

Poslední dobou si stále více uvědomuji, že ty nejpevnější a mnohdy i nejkratší řetězy, jenž nás někde poutají si vytváříme sami. Napřed posbíráme potřebné materiály, pak roztavíme kov a slijeme jej do mohutných forem, dáváme mu tvar a nakonec si jej připneme k zápěstí či kotníkům a přitlučeme ke stěně. Napřed nejsme příliš šikovní, nemáme praxi, a tak řetězy nic nevydrží a ve zdech drží spíše tak, že nedrží. Časem ale získáváme zkušenosti a naše řetězy, naše vlastní pouta, vydrží stále víc. Pokud pokračujeme dlouho vytvoříme pouta, která sami nedokážeme zpřetrhat, občas možná i taková, která jsou pro nás věčná.

Asi by to chtělo změnit výrobek a začít vytvářet pilky nebo alespoň nějaké pilníky či brusné pásky. Řetězů je dost a kotva nás táhne stále hloub, až na samotné dno. Na pobřeží na tom nezáleží, tam stejně dosáhneme, vidíme slunce a můžeme volně dýchat, ale uprostřed širého oceánu, kde dole je jen temnota a nám neznámí tvorové, ze kterých máme obavy, to již taková sranda není.

Kdybych byl tak dobrý řeční, jako „kovář“, tak bych snad nemusel chodit do práce ani školy, protože bych přemluvil lidi ke všemu. Chce to oslabit a zpřetrhat ty nejsilnější řetězy, to co mne nepustí z místa, ty co mne uvazují na vzdálenost desítek centimetrů. Chce to naději.

Hmm

Znáte takový ten pocit, kdy si s někým chcete rozumět a prostě to nejde? Vždy vám přijde, že ten někdo s vámi mluví jen ze slušnosti a jinak je mu to vše vlastně šumák. Jo? Mno, tak to mě celkem těší, že v tom nejsem sám.

Ale opravdu je to hrozně zvláštní pocit. Vždy když se s tou osobou bavíte, nebo to přinejmenším zkoušíte zjišťujete jak moc jste odlišní a jak málo si toho vlastně můžete říci. Já mám navíc takový talent, že ze sebe dokážu udělat i úplného idiota. Bonus! Jedinečný bonus na který nepotřebuji ani žádnou zákaznickou kartičku. Kdyby mi takové bonusy uznávali i obchodní domy, tak bych asi nakupoval zcela zdarma a nebo jen za minimální ceny.

Nevím. Nechápu to. Je to snad jen můj pocit a ta druhá strana si to nemyslí? Ne, to není možné. To je zcela oprávněný pocit, který musí být navíc založený na něčem dosti patrném, abych si toho dokázal všimnout. Krátké odpovědi, výpustky (nebo něco takového) ve větách, dlouhé prodlevy. Bude toho určitě víc.

O to víc mě pak rozhodí, když si někdo jiný s takovou osobou velmi rozumí a dokáží si psát celé dny. Prostě, někdo dokáže to, co já nedokáži po několikaleté známosti. Chjo. (Ano, opět si jen stěžuji, ale to je vlastně účel.)

Mno, co jiného zbývá než se pak distancovat a nedělat ze sebe úplného pošuka, který se neustále vtírá. Toho jsme si zažili už dost a nestálo nás to zrovna ani málo. Ano, právě jsem o sobě mluvil v množném čísle, ani nevím proč.

Mno, život plyne dál a čas se topí kdesi v hlubinách, takže vše co si nyní pamatujeme jednou zmizí.

Uložení webu

Občas si člověk potřebuje uložit nějaký web, aby si jej mohl prohlížet offline, nebo proto, že tuší, že by mohl nastat jeho výpadek. Metod je samozřejmě velké množství, ale jednou z těch nejjednodušších je použití programu wget.

Instalace na linuxu je velice jednoduchá a dost často je wget přítomen jako předinstalovaný balíček. Jak se instaluje na Windows jsem nikdy nezjišťoval, ale myslím, že i pro něj existuje.

wget \
--recursive \
--no-clobber \
--page-requisites \
--html-extension \
--convert-links \
--restrict-file-names=unix \
--domains example.com \
--no-parent \
-e robots=off
www.example.com

Z příkladu je vidět, že jeho použití je skutečně jednoduché. --recursive říká, že se bude procházet celý web --no-clobber, že se nemají přepisovat soubory. --page-requisites je pro nás důležitý neboť zajišťuje, že se kromě HTML stáhne i CSS a obrázky. --html-extension přidává souborům koncovku html a --convert-links zajišťuje, že odkazy budou lokální, tedy budeme moci procházet stažený obsah. --restict-file-names není zas tak důležitá volba, ale předcházíme tak tomu, že by soubor měl název, který není použitelný na našem systému. --domains určuje doménu ze které se stahuje (aby jsme nestáhli celý internet). Volba --no-parent pak říká, že se nemají stahovat předci. Pokud tedy budeme v mypage.org/user/hefay tak se nebude stahovat obsah jako mypage.org/user. A -e robots=off dohromady tvoří volbu, která zakáže používání robots.txt. A konečně, poslední volbou je web, který stahujeme.

Žhnoucí oči

Po dlouhé době, možná, že až moc dlouhé době, jsem napsal pár slov. Slov, která postrádají smysl. Slov, která se bolestně zmítají ve víru vzduchu nasáklého nepopsatelným aroma pocitů.

Dvě žhnoucí oči,
pronikají tmou.
Pouze ty oči!
Pouze ty tu jsou.

Utíkám tou tmou.
Chci je ztratit!
Stále tu však jsou,
stále jsou cítit!

Chci prostou tmu,
bez světla a bez konce.
Chci konec snu,
bez lásky a romance.

Těžké je zapomenout,
na to, co bylo vším.
Těžké je nevzpomenout,
to už dávno vím.