Dunící kov či znějící zvon?

Přemýšlím o všem možném. O tom kdo jsem byl, kdo jsem a kým budu. O tom co činím, co udělat bych měl. Rozjímám a nenacházím cesty z labyrintu, který mě vězní ve vlastním nitru. Možná, opravdu jen možná, bych nalezl útěchu v myšlenkách druhých. Možná bych se poučil. A tak brouzdám texty a hledám náznak spásy.

V textech, projevech myšlenek druhých, se člověk však snadno ztratí. Opomíjí své vlastní přesvědčení, své vlastní tužby. Přiklání se k životu autora, k jeho smýšlení a ctnostem.

Snad jen závěrem bych uvedl krásný úryvek, který snad každý zná. Je poutavý a přilne k člověku.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.“
― 1Kor 13, 1–8

Lampionky, lampionky, já už vidím tmu!

Svět, ve kterém pro nás není osoba kterou milujeme, je prostý a temný. To nezachrání ani lampionky a barevná hudba!

Přesně tak! Lépe jsem snad už ani začít nemohl. Člověk se jedno za čas otočí a vidí, co za sebou zanechal. Obvykle to není nijak krásný pohled, teda alespoň pro mne, ale je to přesně to, co očekáváme. Někdy se ale stane něco jiného. Někdy nás napadne podivný nápad. Nápad, že bychom se mohli rozhlédnout kolem sebe, místo toho abychom se otáčeli.

To je ale tuze špatný nápad. Když se otočíme uvidíme jen to, co je již za námi. Není tam nic nového. Nic, co by nás mohlo překvapit. Rozhlédnutí, jo tak to je jiná liga. Taková vyšší dívčí, nebo jak se to říkávalo. Proč? Protože všude kolem je spousta neznámého. Spousta barev, odstínů, tváří a odrazů, které nám vůbec nic neříkají. Nemáme pro ně ani jména. Jsou cizí.

Problém nastává až v této části. Otočili jsme se a poznali jsme, že to co nás dosud obklopovalo, to co jsme znali, nebyl celý svět. Celý svět je mnohem větší, rozsáhlejší a barevnější. I hluk kolem nás se sestává z melodických tónů touhy a potěšení. Ehm. Když už jsem u té touhy a potěšení, tak ano, to je to co vám dojde. Pokud v tom prázdném světě, kde jste žili a znali jste svých patnáct barev, byla ona to světlo a odlesk, to nejkrásnější a nejvzdálenější, co je potom teď? Teď je něčím neskutečně úžasným a slovy nepopsatelným co se skrývá za odlesky laciné bižuterie okolního světa. Stále víte, že tam někde je. Stále cítíte jak neskutečně moc vám chybí. Nyní se však dočista ztratila. Ta krásná věc se ztratila odlescích pozlátek, v barvách duhy a vzdálila se natolik, že ji již snad ani nemůžete zahlédnout.

Jak pochopitelný se rázem stává ten chtíč, ta touha jenž vystižena je v miliónech vět. Ta, která prodírá naši kulturu skrz naskrz a tvoří tak otvor mířící přímo do pekel zoufalství. Závěrem bych si snad jen dovolil citovat kousek z Šalamounovy písně neb se mi ona pasáž zdá momentálně velmi výstižná.

Holubičko má v rozsedlinách skalních,
ve skrýši nad srázem,
dopřej mi spatřit svůj obličej,
svůj hlas mi dopřej uslyšet.
Tvůj hlas je tolik lahodný,
tvůj obličej tak líbezný!
Pís 2,14

Ztracené kousky

Je zajímavé jak moc člověku může chybět něco, co vlastně nikdy ani neměl. Je to jako prahnout po sladkosti, kterou jste nikdy neokusili a vlastně si jen představujete jaká je. Jak moc vám chutná, jak se rozplývá na jazyku a celý okamžik se skládá jen z toho jediného požitku.

Mnohé se událo a nestalo se nic. Asi tak bych mohl popsat poslední měsíce. Život dál plyne svým líným tempem a věci se nemění. Možná se vše trochu otáčí a tak staré věci vypadají jako nové. Jiný úhel jim svědčí.

Jak bych si přál napsat několik vět. Několik vět, které by popsali vše. Neumím to. Nejsem toho schopen. Jediné co mi zbývá je látat větu slovy, myšlenku větou a život… čím? A tak dál sedím a poslouchám zvuky svého okolí, zvuky, které vydávají reproduktory, i ty jenž jsou důkazem existence věcí v mém okolí. Jen to a prázdné úvahy. Začínající nikde a končící v nicotě. Odnikud nikam. Z každého místa na každé. Šílenství? Koncentrace? Otupělost. Pouhá otupělost. Domněnka, že lepší je netvořit a nebýt tvořen, že lepší je přestat snít.

Oči sledují slova a ta minulá pozvolna mizí, rozmazána a pokroucena pamětí. Ta budoucí jsou příliš daleko a jejich začátek udává jen představu. Představu o tom, co následuje. Náhle však nás šokuje zjištění, že jiné slovo, začínající stejně, je to které následuje. Stejné je to snad s životem. Co bylo? Bylo to? Jak to bylo? Celé to splývá do jednoho bloku. Uzavřeno za mléčným sklem je vše, co se dělo. Přesto, že to vidím, nemohu rozeznat jednotlivé tvary. Naproti tomu to co mne čeká je tak vzdálené, nejisté a… Nevím. Přítomnost, jediné co vidím jasně. Pevně vsazeno mezi zapomenuté a neznámé. Jediné co lze změnit a jediné co nenávratně protéká mezi prsty.

Jak kousky se skládají, tak se i tříští. Myšlenka není provázena jinou. Každá se sama toulá. Možná se jednou potkají. Možná, že jednou utvoří celek. Jak bláhové. Jak pusté… Jen pojď, buď mi blíž, to jediné si teď mohu přát. Bu mi tak blízko, že mne poznáš, že mne uvidíš. Buď tak blízko, že poznám kdo jsi. Buď tu a nech mne zapomenout, že minulé bylo a budoucí bude. Buď tu a nech mne nechat se vést.

Přes to bělostné sklo hledím na ni, na její krásnou tvář. Přes to bělostné sklo… přes něj vidím svou plačící tvář.

Plesáš, plesám, plesáme!

Dlouho jsem přemýšlel co napsat a i poté, co jsem přišel na téma, mne nenapadala žádná slova. Vše co jsem psal bylo prázdné a bez ducha. Teď jsem však narazil na staré lístky do kina a asi zkusím něco málo napsat o plese.

Minulý týden jsem byl totiž na plese. Nic velkého, jen takový malý, téměř vesnický, ples. Na ten ples jsem byl tak nějak zapsán, ale říkal jsem si, že to snad jednou zkousnu. Přeci jen jsem byl naposledy na plese v období mé maturity.

No, rozhodně to nešlo tak hladce jak jsem si myslel. Ples byl asi fajn, ani hudba nebyla tak hrozná. Čekal jsem to mnohem horší. Co ovšem nezklamalo, tak byla má povaha. Ah, jak trýznivé to pro mne bylo. Šel jsem tam v podstatě sám. To asi raději upřesním. Seděl jsem u jednoho stolu s přáteli, bývalými spolužáky, někým koho jsem kdysi potkal a osobou co jsem vůbec neznal a stále neznám. Ta neznámá osoba byla dívka. Bezesporu hezká dívka. Taková situace je pro mne téměř neřešitelná. Co dělat? Mno, to co vždy. A to je vlastně? Jo, jo. Už vím. Být protivný a mít poznámky, které přec myšleny jsou dobře, nejsou pochopeny. U stolu také seděla má kamarádka ze základní školy. Někdy na druhém stupni se mi fakt líbila, je hezká i teď, ale něco chybí. Porozumění… možná.

Tadá! Začal ples. Já, v saku které mi snad už ani nepadne, sedím tiše u stolu a zkoumám své okolí. Kde je bar? Kde kdo sedí? Neznám tu někoho? A sem tam prohodím pár slov s někým u stolu. Poté co nějakým způsobem uplyne první část, kdy je předváděn jakýsi tanec, který jsem nikdy dřív neviděl, nastává okamžik, kdy začínají na parket chodit lidé. To mi přesně chybělo! Neumím kroky. Vše jsem za ty roky zapomněl. Dívky znám pomalu jen ze školních plakátů a metra. Trochu přeháním, ale fakt jen trochu. Takže, co teď?

V první chvíli jsem potěšen. Kamarád, který se na tanec zřejmě hodně těšil, je vyzvaný svou partnerkou, která naopak působila, že se vůbec netěší. Skvělé. Jak krásné je pozorovat zaláskované dvojice. Občas tak krásné, že člověk dostane nějakou pěknou depresičku. Po chvilce se zvedají i jiní přísedící a u stolu zůstáváme tři. Nyní na řadu přichází moje speciální analýza pocitů lidí, kdy je mi celkem jasné, že žádat přítomnou dívku o tanec je holé šílenství. Nechávám to tedy na kamarádovi, který se toho ochotně ujímá a zdá se, že se i baví. Takže co teď? Oh. Pijeme, pijeme. Člověk nemusí hledat bar ani nic takového. Sálem prochází obsluha a přinese vám oč si řeknete, pokud je to ve skladu.

Noc postupuje a pár nevkusných pohybů tak předvádím i já. Je to takový pokus o tanec, neboť jsem byl vyzván. Myslím, ale paměť má je už chabá a schátralá věkem, že jsem snad i o nějaký tanec požádal. Bláznovství. Čirá, dokonale nezkalená hloupost.

Jak se tak čas proplouvá večerem a představuje se každému z nás, tak se mění i témata. Od naprosto jednoduchých témat, přes téměř nemravné až po mě. Ano! Nejméně dvakrát jsem se stal tématem okamžiku. Vždy to bylo krátké, naštěstí pro mne a málo kdy to bylo kladné. No, to si asi zasloužím.

Ples skončil a já posilněn nápoji, které mi vnutila tamní ostraha, jsem doprovodil kamarádku před dům, rozloučil se a v tichosti vyrazil domů. Kráčel jsem malými uličkami našeho města, které stále ještě byli osvětleny pouličními lampami, a přemýšlel. Noha střídá nohu, krok následuje krok a myšlenky se mění ve vodní stěnu, která pohlcuje vše, co jí stojí v cestě. Ach, asi jsem přeci jen zanechal špatný dojem, ale není to ono nakonec lepší? Není lepší vše zničit, každého odradit hned na počátku? A na čem vlastně záleží, když tu není ona…

I když to mám domů jen pár desítek kroků, cesta se táhla jako pouť za osvícením. Chladný vzduch mne konejšil a uklidňoval. Bezmyšlenkovitý pohyb mi dodával jediný cíl. V tu chvíli se mé oči potáceli někde mezi prázdnotou a nekonečnými hlubinami.

Domů jsem nakonec dorazil a tak jsem se vysvlékl, opláchl, dal si něco na zub, vyčistil zuby a zalezl pod přikrývku. Ještě chvíli jsem přemýšlel, pak jsem to ale vzdal a pustil si seriál. Nakonec jsem usnul.

Byl to po dlouhé době můj první ples, ale vzhledem k tomu, jaký dopad měl na mě a jak jsem působil na ostatní, to byl nejspíš na dlouhou dobu i můj poslední ples.

Ukrutná jest cesta zpět

Nesmím opomenout, alespoň zmínkou, včerejší cestu z Loučeně. Byla plná nástrah, slepých uliček a jiných nelítostných strastí. Překonávali jsme obrovské vzdálenosti jen pomocí prostých lan, natažených mezi mohutné stromy.

Tak a teď trochu vážněji. Včera jsme si uspořádali takový malinký výlet ve čtyřech. Cílem tohoto výletu bylo se projít a zároveň navštívit něco alespoň trochu uspokojujícího. Náhodným výběrem tedy padla volba právě na Loučeň, kde stojí takový malinký zámeček, vypadá skoro jako o trochu větší dům, a z ní pak zpět pěšky.

Ráno jsem si tedy musel trochu přivstat, abych si mohl připravit alespoň nějakou svačinu a stihl vlak. Poté jsem chvíli čekal než přijde kamarádka, dokonce jsem si myslel, že nepřijde a tak jsem se musel utvrdit pomocí mobilního telefonu. Takže si tak popíjím pečený čaj, který jsem dostal předchozího dne, a hle ona stojí před domem s igelitovou taškou v ruce a celá nabalená. Není se čemu divit, nebylo zrovna teplo, ale kosa také nebyla. Převzal jsem tedy tašku a zatím co jsem ji komponoval do mého baťohu mrzla ona venku. Jak galantní. Obul jsem si boty, ujistil psa, že opravdu nikam nejde a vyrazil.

Nikde nikdo. Že by někam odešla? Tak se tak rozhlížím a ona zase, to naráží na předchozí den, možná se o tom pak ještě zmíním, zakecaná o kus dál. Mno, co. Rozhlédl jsem se, přešel silnici a pomalu si to zamířil jejím směrem. On byl naštěstí stejný, jako směr na nádraží, takže se nic nedělo. Rozloučila a pospolu jsme vyrazili na nádraží. Nádražní budova v našem městě patří mezi ty středně velké. I když je pravda, že máme dvě vedle sebe a obě jsou funkční. Cestou se kamarádka stihla samozřejmě ještě jednou tak trochu zakecat. On to byl spíš takový společenský pozdrav, ale znáte to. Když jsme byli téměř u nádražní budovy zahlédli jsme naši váženou společnost, která také právě dorazila. Kamarádka si skočila koupit do nedalekého obchodu ještě něco na zub, než se tomu tak stalo, tak jsem ji stihl varovat, že obchod vypadá jako kdyby zavíral a všude se válí jen prázdné krabice. Koupili jsme lístky a započali čekání na náš vlak.

Když tak o tom přemýšlím, tak se mi to v tomto příběhu bude velmi motat, pokud nepřidělím postavám volací jména, nějaké kódy, kterými je identifikujeme. Takže, má kamarádka bude třeba Ilona. Příchozí pár, který jsme střetli na nádraží, bude Jakub a Sandra. Mno, to se mi bude plést asi ještě víc, ale snad to zvládnu.

Vlak s pískotem brzd a mužným třením kovu o kov zastavil. Vrhl jsem se ke dveřím, snad s představou, že se jedná o jídlo, které jsem roky neviděl. Postupně jsme nastoupili do vozu druhé třídy a kromě mě se šli všichni usadit. Já jsem si řekl, že to na těch pár minut nemá snad ani cenu a tak jsem se opřel o zeď a pozoroval krajinu plynoucí za oknem. Zhruba v polovině cesty mne z mého rozjímání vytrhl muž deroucí se spojovacími dveřmi, těmi mezi vagony, který za sebou ještě táhl nějaký podivný vozík. Po středně dlouhém pohledu jsem si uvědomil, že onen vozík je naplněn předměty k prodeji. Muž se ani neobtěžoval optat se mne, zda nechci něco k jídlu či pití a pokračoval dále. Chvíli před výstupem se za mne postavil Jakub, snad si i myslel, že o něm nevím, takže zachovával tichost dokud jsem se neotočil.

Vystoupili jsme. Ne, ještě to nebyl cíl, střed a dokonce ani počátek naší cesty. Jednalo se pouze o přestup na meziměstský aoutobus. Jediný problém v tom označení je ten, že kromě výchozího bodu snad žádné jiné město ani nepotká. Zaplatili jsme si každý jízdné v autobusu a usadili se do jeho zadní části. Jakub nadšeně zabral to největší společné sezení, jenž se v autobusech nachází. Ilona si však sedla jinam a tak jsem ji následoval. Jak jinak člověka obtěžovat, než sedět vedle něj a rvát mu něco do hlavy, že? Sandra si sedla vedle svého partnera, tedy na zadní sedadlo. Cesta byla poměrně krátká, za což jsem rád neboť nemám autobusy příliš v lásce. Během cesty se vedli nejrůznější diskuse, většinou kratší.

Tadá! Loučeň! Hmm. Představte si nic, uberte od toho tak polovinu všeho a máte Loučeň. Polovina obchodů buď byla zavřená už desítky let a ta druhá byla otevírána jen při slavnostních příležitostech. Prostě to vypadalo jako typická malinká vesnička. Poté co jsme ušli pár desítek kroků se ale vyhlídky lehce zlepšili. Zámek se zjevil zpoza stromů přímo v našem zorném poli a pod ním se rozkládal malý hotýlek, který však vypadal na reklamních plochách slušně zařízený. Do areálu zámku jsme pronikli zákeřným způsobem, snad jako nikdo jiný. Víte jak? Přes informace! Venkovní vchod byl uzavřen a tak jsme museli jít přes krámek se suvenýry, kde jsme se asi deset minut dohadovali, zda chceme navštívit zámek, zámeckou zahradu a nebo půjdeme prostě dál.

Zámecká zahrada vyhrála a tak jsme byli, po uhrazení částky padesáti korun na osobu, vpuštěny na pozemky zámku. Dokonce jsme dostali i takovou malou roztomilou mapku, na té byly vyznačeny labyrinty, bludiště a dokonce i cesty! Začali jsme proto velmi pragmaticky číslem tři, pokračovali dvojkou, jedničkou a za ní následovala snad sedmička, ke které nás Sandra zavedla nějakým podivným způsobem, se kterým snad ani správci zámku nepočítali. Už v této fázi mne mrzelo, že jsem nemohl přejít přes nedaleký most, který byl z nějakého důvodu uzavřen. Na druhou stranu jsme si zablbli v prvních třech labyrintech, snad víc než malé děti.

Postupně jsme procházeli různé labyrinty a cestičky, procházeli jsme kolem vodních ploch i označených stromů a vedli rozhovor. Vedli? To bych možná trochu přehnal. V podstatě rozhovor vedl Jakub. Jakub a Ilona jsou takový ti upovídanější. Během tohoto potloukání, po pozemcích zámku, jsme došli až k dětskému lanovému hřišti. To se dívkám velmi zalíbilo. Sice se jednalo o porušení pravidel, ale ony dívky jsou takové, no ani nevím jak to napsat. Krásné? Příliš citově zabarvené, ne? Jsou to hezounké dívky a rozhodně se najde i nějaké dítě, které váží víc než ony, takže si klidně mohou užít. S černým svědomím musím přiznat, že jednu atrakci jsem si také vyzkoušel, ale na mou obhajobu v jejím okolí jsem neviděl provozní řád, na který jsme narazili až později. Hřiště se nám bohužel tak zalíbilo, že jsme omylem minuli dva nebo tři labyrinty.

Teď trochu nadsadím, ale celé věky jsme ztratili v rozsáhlém bludišti, které prostě Ilona procházela hodiny! Tak zlé to nebylo, ale pro představu to stačí. Bylo opravdu zábavné procházet bludištěm, jen by mohlo být malinko těžší. Největší zradou pro mne bylo to, že cíl nebyl cílem. Vnikli jsme do bludiště a celé jej prošli. Ovšem cílová plošina byla slepou uličkou a tak jsme se museli vypravit zpět ke vchodu, který byl také východem.

Blbnutí bychom měli za sebou, je čas vyrazit na dlouhou cestu. Jo, v tom blbnutí byla zahrnuta většina strastí o kterých jsem psal na začátku. Vzali jsme si tedy nějaké to sousto do úst, kdo co u sebe měl, a vyrazili. Tempo bylo udáváno přirozeně, takže snad vyhovovalo všem. Následovali jsme červené značení osudu, které se stalo průvodcem na naší pouti. Během cesty se poměrně hodně mluvili, jen chudák Sandra byla věčně odstrčena ve vedení týmu. Občas jsem si s ní zkusil promluvit, někdy úspěšně jindy jsem byl odbyt ledovým pohledem, který prozrazoval, že si o mne nic moc pěkného nemyslí. Což jí nemohu vyčítat. Občas mi jí bylo ale trošku líto. Nejen, že nás statečně vedla, ale Jakub v rámci svého dokonalého šarmu a humoru a snad aby aby napravil co jsem napáchal udržoval diskusi hlavně s Ilonou, teda alespoň z mého pohledu. Jo, je to pochopitelné a proč ne, ale… No nevím. Třeba, když ji zmiňoval jako nejhezčí holku v ročníku, ba možná na celé škole, tak jsem měl až sevřenou hruď za Sandru, které to vesměs možná ani nevadilo. Kéž by se v tom člověk vyznal.

Po nějakém tom neznámém úseku cesty jsme si udělali stanoviště, určené k odpočinku, z laviček neznámého fotbalového klubu. Zde jsem snědl jeden pomeranč, nebo něco takového oranžového a kyselého a šlo to se mnou rázem z kopce ještě víc. Nevím čím ty plodiny stříkají, ale rozhodně by měli zkusit jiný prostředek, než jsem se zbavil té pachuti zdravého jídla, pesticidu či nějaké takové podivnosti, tak jsem se choval jako ještě větší blázen než normálně. A věřte mi, to už je prakticky nad síly každého živého tvora na naší planetě.

Já viděl divoké koně, hnali se… Vlastně ještě ne. Pátrali jsme a pátrali, ale žádného divokého koně jsme neviděli. Sandra zahlédla jen divokého pilota, který se ve svém malém letadélku prohnal nad našimi hlavami. Ono totiž ti divocí koně byli až o kus dál. Klidně tam stáli obklopení lidmi v malém oploceném prostoru a na hlavách měli nasazeny ohlávky. V ten moment jsem byl divočejší zvíře já. Dali jsme si malou pauzičku a pozorovali je v jejich přirozeném prostředí, které se skládá z elektrického ohradníku a kůlů. Pokud fakta, která jsou mi známá, pravdivá jsou, tak se čeká na hřebce. Takže vše, co jsme viděli byl jeho budoucí harém. Poté, až hřebec dorazí, by měli být vypuštěni do většího prostoru a však stále oploceného.

Pokračovali jsme kolem starých tankových střelnic, které už roky neslouží a ani si nejsem jistý, zda to byly opravdu ony. Mé nemravné návrhy, které doprovázeli celý den a i ten předchozí, se stále nesetkali s žádným úspěchem. Tedy, pokud nepočítáte jako úspěch to, že někoho odradíte. Pak jsem měl úspěch více jak sto procent. Skoro jako za vlády komunistické strany.

Po krátké domluvě jsme se rozhodli, že narušíme večerní plán Ilony a setkáme se s jednou naší spolužačkou ze základní školy. Musela být celá šťastná. Místem srazu byla pizzerie, jednalo se o změnu, původním místem srazu byla vinotéka? Nebo jak to nazvat? Prostě místo, kde se poddává víno. Vinotéka asi ne, že? Vinárna? To zní hrozně. Prostě něco takového, ale skončili jsme v pizzerii. Zde jsme se vloudili do malého salónku v nekuřácké sekci a posedali si. Zasedací pořádek byl trochu překvapivý, ale ne zas tolik. Když víte co čekat. Na jedné straně stolu seděl Jakub s Ilonou a na druhé já a Sandra. Čelo stolu, které nebylo přiraženo ke stěně, bylo vyhrazeno pro avizovanou členku naší společnosti. Chudák. Bez toho abychom na ni čekali, jsme si objednali jídlo a pití. Respektive, během objednávání jídla dorazila.

Když přišla, tak jsme se všichni pozdravili, někteří museli být dokonce představeni, neboť Sandra není ze stejné základní školy jako my. Vypadala hezky. Docela spokojeně. Na řadu se dostala děsivá „hra“, kde jsme se představovali a říkali jsme co dělat jsme se rozhodli po základní škole a jak to dopadlo. Celkem jsem si to užil. Vrhl jsem na sebe všechno světlo, jenž na světě se nachází a stal se tak kupodivu rozenou temnotou. To víte, sebechvála smrdí. Ale, když už se člověk jednou rozhodne být sebestředný bastard, tak by v tom měl alespoň nějakou dobu pokračovat.

Vypadá to, že se zúčastním i plesu. Já, který jsem zcela neschopný nějakého pohybu, natož ladného, se mám zúčastnit plesu? A ještě ke všemu vlastně sám. Jo, jo. Hráli to sice na to, že Ilona, tam nebude mít s kým jít, ale znáte to. Neznáte? Ale jo, znáte, ale stejné to raději napíši. Vezměte hezkou dívku, nemusí být ani „volná“ a vhoďte ji mezi chlapce a muže. Co se stane? No, často utone. Prostě hezká dívka nemusí mít starost o společnost a partnera. Jelikož jsem byl i tak označen za účastníka, tak se asi sblížím s barovým pultem, který vydrží mou monotónní řeč postrádající složku humoru. Až toho baru lituji. Sandra mi onu událost však zapsala do kalendáře a to pomocí mého vlastního mobilního telefonu, takže asi nemám na výběr. Uvidíme.

Poté co jsme Ilonu opustili a nechali ji vy společnosti příchozí dívky jsme se vydali domů. Museli jsme tedy ještě kousek jít, ale to nám zas tak moc nevadilo. Sandra chvilku pozorovala hvězdy, které zná lépe než my. Já poznám co je hvězda a co měsíc, tím má znalost nočního nebe končí. Malou chvilku poté mne opustili a vešli do domu, já si užíval posledních pár stovek kroků, které provázel chladný vzduch. Pročistil mi hlavu i plíce a nahnal mi do ní pak i mnoho myšlenek.

Dnes jsem ještě napsal pár slov dívce, jejíž společnost mi celkem schází, a napsal tento článek. Bylo toho víc, ale šlo vesměs o samé fádní činnosti.

Shrnutí! Shrnutí! Málem bych zapomněl! Takže, co? Výlet byl fajn, osvěžující a hvězdy nám také přáli. Společnost, no bez mé přítomnosti by byla lepší, ale to bych o tom zase nic nevěděl. Myslím, že byla dobrá, jen jsem měl trochu obavy o Sandru, no. A občas mě provázeli vzpomínky. Ale vzpomínáním jsem nedávno strávil hodinu, kdy jsem stál jen na mostě a hleděl před sebe, takže těch pár chvil nic nemění.

Nesnáším čekání

Ráno jsem vstal, tak jako každý jiný den. Byl jsem celkem otrávený z toho, že budu muset do školy a ještě ke všemu, že mám první hodinu nějakou zas*anou angličtinu, která mě vůbec nebaví. Cestou na vlak jsem nepotkal jedinou známou tvář a vlakem jsem jel posléze také sám. Alespoň jsem měl klid a mohl jsem si užívat hudbu. Knihu jsem otevřel tentokráte až při čekání ve škole. Což už bylo třetí čekání za den. První bylo na vlak, druhé na tramvaj.

Hodina proběhla poměrně zdárně. Vydržel jsem i přerušovaně dávat pozor, tedy pokud nepočítám nějaký divný poslech, který by měl být zaměřený spíše na agresivní jedince a jejich zklidnění.

Po hodině angličtiny následoval oběd. Vydal jsem se tedy, spolu se spolužákem, na oběd do nedalekého stravovacího zařízení naší školy, kde jsem pozřel tu věc, co mi dali. Pokud bych se věnoval patnáct let pouze rozvoji fantazie a zaměřoval se na onu věc, možná, ale opravdu jen možná, by se dala nazvat jídlem či dokonce obědem. Abych se ujistil, že do večera nebudu mít hlad, a zároveň si rozměnil nějaké peníze, tak jsem si dal ve škole ještě jedno menší jídlo. Takové ty tuňákové trojúhelníčky s vejci. Ty jsem následně doplnil o „bílou čokoládu“ z automatu. Nebudete tomu asi věřit, ale je skvělá. Je tak hnusná až je dobrá. Fakt nekecám.

Jé, málem bych na to zapomněl, takže teď se zase pěkným zaječím hopem vrátím v čase k ránu a cestě na vlak. Víte, ráno jsem vstal a bylo to celkem v pohodě, kromě toho co mě štve každé ráno, ale časem jsem si tak nějak uvědomil, že přemýšlím o tom, co dělá slečna jenž mne odmítla, jak se asi má a tak. Pak jsem chvilku přemýšlel o jiné kamarádce, ale když jsem se dostal k podivným představám, kdy toho na sobě už moc neměla, tak jsem přestal a vrátil se zpět do reality. Chvilku jsem si větral hlavu, aby mne ty myšlenky přešli, a pak se pomalu začali navracet, jen v mírnějším světle. Tak jsem si říkal co asi dělá, jak se má a jestli jí tak dopadnou dobře ty pohovory. Poté co jsem odrazil několik zákeřných útoků našeho psa, který se rozhodl, že je tou nejdůležitější věcí, na kterou bych neměl zapomínat, jsem pomalu vyrazil na nádraží. Cestou mne opět začali dobíhat myšlenky na mou „lásku“. Proč uvozovky? Mno, jsem si téměř jistý, že ji nemiluji, jen mám moc rád, ale nikdy si tím člověk nemůže být jistý na sto procent. Chudák holka a ještě větší chudák já, když jsem byl odmítnut. He, he. Každému co si zaslouží. Chvilku mne ještě doprovázeli tyto představy, vzpomínky a úvahy, ale nakonec mne od nich osvobodila ona zmiňovaná hudba a polospánek.

Jak napsal Murakami v knize Sputnik, má láska: „To, čemu se říká pochopení, je vždycky jen velikánská masa nejrůznějších nedorozumění.“ To vystihuje asi vše. Takže zatím.

Ah. Vlastně ještě ne. Málem bych zapomněl. Ten nadpis, ještě, že jsem si ho tentokrát napsal předem. Hlavně jsem si chtěl postěžovat na čekání, na ty velehory čau, jenž mi zbývají. Víte, já mám sice onu angličtinu a pak „volno“, ale další hodinu mám asi až pět hodin poté. Takže tu umírám nudou. Nerad pracuji ve škole. Teď už je to vše.

Backflip a korkový špunt

K dnešnímu dnu mě toho moc nenapadá, byl totiž takový. No. Ani nevím. Byl to spíš takový ten prožitek, který se musí opravdu prožít. Ale tak zkusím alespoň shrnout pár základních faktů, na které si vzpomenu.

Na dnešek byl naplánovaný krátký výlet, na který jsem byl včera přizván. A výletu je přeci vždy fajn se účastnit. Ráno jsem se tedy na povel budíku vzbudil asi v půl osmé a začal se připravovat na výlet. Vzal jsem si nějaké „turistické“ oblečení, tedy takové, které je pohodlné a mohu jej zašpinit. Vyhrabal jsem z botníku boty a našel podzimní budu. Brýle, které jsem si také připravil, jsem po krátké úvaze odložil zpět na poličku s myšlenkou, že nebudou zřejmě potřeba. Když jsem navštívil lednici, abych si vzal s sebou nějaké jídlo, zjistil jsem, že je to nejspíš nejpustší místo v našem domě. Nikde nic! I vakuum obsahuje více vzduchu než naše lednice jídla. Musel jsem se tedy smířit s myšlenkou, že budu muset dojít něco k jídlu koupit. Ale víte jak to dopadá, když dáte člověku svobodu a pošlete jej na nákupy. Přinesl jsem spoustu nepotřebných věcí a jídlo skoro žádné. Musel jsem se do obchodu tedy vydat znovu a tentokrát nakoupit opravdu nějaké jídlo, které bych mohl soustavně konzumovat cestou. Na výletech toho vždy sním hrozně moc, protože mne hrozně „nudí“ takové ty prostoje, kdy se nic neděje, a tak alespoň žvýkám nějakou potravu.

Kolem půl desáté mne přijeli naložit a vyrazili jsme do Českého ráje. Jo, je to takové standardní místo, kde už asi každý byl, ale i tak je tam docela hezky. Dokonce mám pocit, že pokaždé když tam jsem, tak pokaždé zabloudím na nějaké místo, kde jsem ještě nikdy nebyl. Tak tomu bylo i tentokráte. To je určitě jak v nějaké staré Diablovce. Vždy když do této lokace vlezu, tak se vygeneruje nová mapa.

Výlet samotný byl pěkný, ocenil bych jej trošičku delší, ale proti počasí a společnosti nemohu snad slova říci. Dokonce se mi jednou podařilo udělat pořádný slide. Takový parádní! Sice nebyl plánovaný, ale byl to fakt krásný kousek. Uklouzla mi noha na takovém menším svahu, převážil jsem se dozadu a v pozici nedokončeného mostu jsem ujel asi čtyři metry. Povedlo se mi to dokonce na místě s obecenstvem a to i přes fakt, že jsme málokdy někoho potkali. Po této malé příhodě a prohlídce nějakých těch děr v šutrech jsme vyrazili po stezce dál. Pokud se nepletu, tak v této fázi jsme následovali červenou barvu, ale Bůh ví.

Zhruba v polovině plánované trasy jsme se zastavili na jídlo v nějakém místním podniku. Byl jsem dosti skeptický, přeci jen podnik v takové díře nemůže být moc dobrý. Ach, jak povrchní myšlenky občas zabolí. Podnik byl celkem velký a hlavně jídlo, které jsem si objednal, mi přišlo velmi chutné. Nevím, zda to bylo tím, že jsem dlouho nejedl žádné „české“ jídlo nebo tak, ale přišlo mi dobře udělané, ochucené a přiměřeně neceněné. Měl jsem tuším medailonky z panenky s pepřovou omáčkou a jako přílohu jsem si vybral americké brambory. K zapití jsem zvolil pivko. Jelikož nás u stolu sedělo celkem hodně (9 lidí včetně mě), tak příprava trvala odpovídající dobu. Asi by to bylo o trochu rychlejší, pokud bychom si všichni dali stejné jídlo, ale to je jen spekulace. U stolu se vedli všemožné diskuze různé délky. Od takových, které by se dali nazvat téměř jednoslovným oznámením, až po takové, které zabírali desítky minut.

Další část cesty probíhala velice podobně jako první. Na střídání nohou asi není co popisovat. Sice po sobě občas někteří členi skupinky házeli sníh, ale to bylo asi největší povyražení, kterého byste se dočkali v mém popisu. Ke konci cesty byl takový malý kopeček, na kterém stál jakýsi pomník. Text jsem nečetl, ale jestli jsem to pochytil správně, tak měl připomínat nějakou bitvu. Dokonce u něj byla zapálená svíčka v červeném obalu, taková ta co vídáte na hřbitovech. Zde jsem se na malou chvíli usadil a kochal krajinou. Bylo to velmi příjemné, až jsem litoval, že s sebou nemám nějaký dobrý čaj. Vítr, který zvolna tančil kolem mne, dodával až mystickou atmosféru. Ostatní se zatím kochali trubkou na vedlejším kopečku.

Za stálého smrákání jsme se pomalu vraceli k vozidlům. To jsme byli už rozděleni na takové dvě malé skupinky, skoro jako kdyby si nějaký pekař rozdělil těsto a chtěl dělat nudle. Po výměně vadné žárovky v jednom z automobilů jsme vyrazili zpět. Cesta byla tichá. O poznání tišší než cesta tam. S výletem jsem byl spokojen a užil jsem si jej. Takže vás zklamu a nic negativního teď nenapíši. Možná za pár minut a nebo zítra. Kdo ví?

Žblé. Hlavně s úsměvem.

Tak jsem si po delší době četl May(in) blog. A zjistil jsem, že je tam příspěvek o táboru, který si tak úplně nepamatuji. Co udělat s takovým příspěvkem? No jasně! Přečíst si ho. Tak jsem se na to vrhl. Jelikož to je příspěvek o táboru, tak jsem zhruba věděl co od toho čekat, ale celkem mě zarazilo, když jsem zjistil, že May je stejná fňukna jako já. Ani jsem nevěděl, že to jde.

Ale zpět k tomu o čem jsem se chtěl zmínit. May si ve svém příspěvku stěžuje na to, jak hrozné to měla na táboře se svým vztahem a jak všichni utěšovali slečnu XYZ. Oukej. Jenže když si to člověk přečte, tak to vypadá jako kdyby ona chudinka na to byla na všechno úplně sama. Celá, celičká opuštěná na táboře plném lidí, kde ji snad nikdo nevěnoval letmého pohledu.

Víte, na posledních dvou táborech jsem byl s ní a jejím přítelem na pokoji a to i přesto, že po prvním táboře jsem byl přesvědčen, že takovou kravinu už nikdy neudělám. No, zdá se, že se opravdu neumím poučit. Ale, to co jsem chtěl říci je to, že například ve chvílích, kdy brečela na pokoji, jsem to byl já, kdo tam byl také, koho to vzbudilo a kdo se svým cool přístupem musel „utěšovat“ její ztrápené srdce. Samozřejmě, že bych nic takového nemohl přiznat osobně. Co bych to pak byl za zápornou postavu? Takže v těch těžkých chvílích, kdy brečela na pokoji jsem byl s ní a pokusil jsem se jí pomoci. Víte co je na tom nejvtipnější? Že to jsou přesně ty chvíle, kdy si uvědomím, proč chci být bezcitný a krutý vůči všem a všemu. Nejen, že někomu pomůžete, ale on si toho ještě ani neváží. Není to jen tento případ, ale vzpomněl jsem si na to díky tomu.

Poslední dobou, zřejmě v rámi mého duchovního zdraví, se dělím skoro o všechny myšlenky s těmi, kteří jsou ochotni je číst. Je to snůška nesmyslných blafů, které nemají ani hlavu, ani patu a kolikrát nedisponují ani tělem. Bezúčelná a pustá slova. Díky tomu si však mohu uvědomit, že takový jsem i já. Díky tomu i díky tomu, že jsem četl May(in) blog. Takže, a to jsem myslím už někdy psal, kdo jsem?

Ne. Doopravdy? Kdo jsem? Nevím. Ale co o sobě vlastně vím. Ne, to není přesné. Co si myslím, že o sobě vím? Hmm… to také ne. Takže už zbývá jen jediné. Co si myslím, že si o sobě myslím? Ano, to je ono. Když se nad tím opravdu pořádně zamyslím, tak si myslím, že mám dobré srdce. Dobré, ale citlivé a snadno zranitelné. Možná proto kolem sebe stavím zdi. Velmi nekvalitní zdi. To víte, když něco stavíte příliš rychle, tak to nemá pevné základy, potřebnou dobu zrání a nejspíš to i brzy spadne. Přesně takové jsou ty mé zdi. Jsou to vysoké a mohutné zdi, které jsou stabilní jako já po třech pivech. Tyhle zdi, co si vytvářím, ale neklamou jen mé okolí ale i mne samotného a nutí mne dělat chyby, špatná či ukvapená rozhodnutí, nutí mne být tím kým nejsem. Takže jsem citlivý, milý, ochotný, obětavý a bůh ví co ještě? Popravdě? Asi jo. Nevím to jistě. Ale mám pocit, že ve skutečnosti jsem opravdu milá bytost. Možná jsem jen trochu moc velký pesimista, s oblibou se nazývám realistou.

To je skvělé. Super. Úžasné. Úplně k ničemu. Cože? Ano, přesně tak, to je úplně k ničemu. Pokud jsem tak skvělý a úžasný, tak proč se chovám stále jako naprosté hovado? No, tak to je oprávněná otázka. Tak daleko mé bádání asi ještě nezasáhlo, takže nemám šajnu. Jaké by mohli být první kroky? Vlastně si myslím, že jsem první už vykonal. Ne poprvé, ale doufám, že tentokráte nastálo. Prvním krokem bude tedy cítit se fajn, být pozitivní a hlavně být sám sebou, alespoň trošinku. Fajn se celkem cítím. Co mě trápí a o čem přemýšlím píšu sem, je to pro mě taková malá zpovědnice, jen farář je trochu ukecaný a neudrží žádné tajemství. I když je zima, snažím se mít nějaký pohyb, takový ten co vás příjemně unaví a proto chodím běhat, nebo se spíš kutálet, a občas i trochu cvičím. Zíta vlastně máme naplánovaný i krátký turistický výlet, tak pokud mne úplně nezničí, tak bude fajn. Další krok by mohlo být omezení seriálů a filmů. To už se také vlastně stalo, nějak mě teď prostě nebaví a raději si místo toho čtu a nebo zkouším hrát na kytaru. No to hraní je spíše takové mučení okolí, ale pokus to určitě je. Co dál? Možná bych se mohl trochu víc držet starého známého keep smiling. Asi zkusím nějaká cvičení každé ráno, nebo něco takového.

A co z toho všeho žvatlání vlastně plyne? Naděje. Naděje v to, že se zvládnu vypořádat sám ze sebou a přijmout sama sebe a až přijmu sebe sama, tak přijmu i ostatní. Možná pak i ostatní lépe přijmou mne samého. Bůh ví. Víme, že zrcadlo zrcadlí náš vzhled, tak možná, že ostatní lidé jsou zrcadlem pro naši duši. Nechci zabíhat do tak přehnaných úvah a pokoušet se o nějakou hlubší myšlenku. Stále stojím na souši a za desítkami těžkých písečných dun se nachází jen malá studánka. K moři je daleko a k řece ještě dál. Uvidíme, kam mne mé kroky zanesou.