Posedlost

Mám na tebe otázku,
neboj, je prostá.
Nepůjde o hádku —
je veskrze čistá.

Dobře večer spíš?
Netrápí tě minulost?
U mě už to víš,
říkáš tomu posedlost.

Jaká je tvá odpověď?
Také nemůžeš spát?
Strop znáš nazpaměť
a noci musíš se bát?

Ne, tak to není!
Můžeš klidně spát.
Ne, tak to není!
Koho mám se ptát?

Neznámá

Delší dobu tu nebyla žádná „báseň“. Ona se totiž delší dobu nenaskytla vhodná kombinace času, nálady a myšlenek, která by umožňovala napsat alespoň jeden verš. Co verš?! Která by umožňovala napsat alespoň veršík!

Dnes jsem ale přeci jen něco krátkého napsal a mohu za to poděkovat snad jen hodině teologie, která mi k tomu dala dostatečný prostor i tématiku. A pak, že ten předmět bude k ničemu!

Ach, jak jsi vzdálená,
jak daleko jsi.
Z přítelkyně neznámá —
odešla jsi.

Hlas se ztratil v ozvěnách,
utopil se v moři.
Tvář, skryta v otázkách,
ze sna mne moří.

Pln tebe se budím,
nevím kde jsi.
Stále se budím —
odpustíš mi?

Necháš mne odejít?
Necháš mne žít?
Necháš mne objevit,
jak tě opustit?

Žhnoucí oči

Po dlouhé době, možná, že až moc dlouhé době, jsem napsal pár slov. Slov, která postrádají smysl. Slov, která se bolestně zmítají ve víru vzduchu nasáklého nepopsatelným aroma pocitů.

Dvě žhnoucí oči,
pronikají tmou.
Pouze ty oči!
Pouze ty tu jsou.

Utíkám tou tmou.
Chci je ztratit!
Stále tu však jsou,
stále jsou cítit!

Chci prostou tmu,
bez světla a bez konce.
Chci konec snu,
bez lásky a romance.

Těžké je zapomenout,
na to, co bylo vším.
Těžké je nevzpomenout,
to už dávno vím.

Nejistota

Tak tu máme jednu kratší takhle na večer. Asi jsem již příliš znaven projekty do školy.

Nejistota mne často tísní,
ubírá mi svobodu.
Srdce naplněné tesknou písní,
zastavit jej nesvedu.

Uvězněn ve tvých očích,
spoután sladkým úsměvem.
Kůň nelítostných kočí,
dlouhou cestou unaven.

Zahoď už mé otěže,
nech mne volně jít.
Jen čas nám ukáže,
co to máme chtít.

Nejsem to já

Tak tu máme zase jednu takovou večerní. Snad se bude líbit.

Nejsem to já, kdo zapomněl,
kdo odešel pryč.
Nejsem to já, kdo oněměl,
kdo růži změnil v bič.

Tiše v koutě sedím,
přemýšlím co mohlo být.
Kdo jsem? Sám už nevím.
Jen dál musím žít.

Dál jak dutá loutka,
bez emocí, bez srdce,
co prázdně se kouká
a krev v ní neteče.

Teď můžeš mne ranit!
Teď můžeš mne mít!
Nemohu se bránit,
nemohu snít.

Smutek

Těžce dopadá a o zem duní,
ten co tíží touhu žít.
V noci rád tě budí
a brání ti snít.

Pamatuješ si to setkání?
Kdy s ním jsi prvně byl.
Pamatuješ si to zklamání?
Kdy on jediný ti zbyl.

Drtil těžce tvoje srdce,
svazoval tě okovy,
zakryl žhnoucí slunce,
stvořil pusté ostrovy.

Opět sami v místnosti,
kde jiní nemohou být.
Opět v naprosté tichosti.
Nepřeješ si být.

Smutek, jediný společník,
co potkal si jej před lety.
Smutek, skvělý tanečník,
co lepí se štěstí na paty.

Usínám

Těžká brána již pomalu padá
jak divadelní opona.
A má duše, věčně mladá,
je již časem znavena.

Usínám. Pomalu tmavne svět.
Mám pocit jako kdyby bylo pět!
Jediná myšlenka přežívá,
jediná dostatečně žíznivá.

Ta myšlenka mě táhne k tobě,
bortí tento krutý svět.
Ta tvrdí, že i v této době,
můžu kráčet hrdě vpřed.

Tak lehni si má milovaná,
polož hlavu na polštář.
Kdyby byla jsi malovaná,
určitě máš svatozář.