Poděkování

Bože, otče na nebesích,
dej poznat mi své lásky.
Bože, otče milovaných,
chraň mě od porážky.

Otče, milující své děti,
nauč mne milovat bez obětí.
Otče, milující lidi,
ušetři mě odmítnutí.

Děkuji, žes naslouchal,
žes neodešel navždy.
Už jsem ani nedoufal,
že zůstaneš tu provždy.

Dnešní toulka Prahou

Výhled na Prahu
Výhled na Prahu

Já kráčel šedou Prahou,
kráčel a tiše rozjímal.
Od lidí držel se stranou,
o stromy se zajímal.

Krásný výhled jsem potkal,
klaněl se mi snad.
S osudem jsem se setkal,
úlisný byl jak had.

Jak paprsky proniká naděje,
kterou skryje temný mrak.
Teplá voda, co mě zahřeje,
uteče skrz děravý vak.

Plahočím se šedou Prahou,
bez myšlenek, bez srdce.
Plahočím se šedou Prahou,
společností prázdné ulice.

Večerní návrat

Tak jsem byl v kině na filmu Fakjů pane učiteli, který mě mile překvapil. Nečekal jsem nic extra dobrého a asi to ani takové kvality nemělo, ale pro mě to byl po dlouhé době jeden z nejlepších filmů. Proč? Bavil jsem se u něj, smutnil a málem mi i slza ukápla.

I tentokrát jsem s sebou měl skvělou společnost. Dělal jsem si trochu obavy, abych ji neznudil ještě před začátkem filmu a ten nezasadil poslední avšak smrtící ránu! Nestalo se tak. Doufám.

Tak teď k té večerní cestě. Jel jsem z Andělu na Můstek a pak si to střihl labyrintem uliček, které jsou běžně krásně přehledné a jednoduché. Má genialita mi však dovoluje i z takových cest udělat nepřehledné úseky naplněné mýtickými stvořeními. Asi nejděsivější z nich žije v obrovském jezeře, tak velkém až připomíná moře, barva vody je sytě černá, zkalena krví padlých. Občas vykoukne děsivý obrys jeho těla. Křivka, jenž každý pozná. Je to přesně ta bytost co myslíte… ta jenž obývá Pražské ulice. Kanalizační poklop ukrytý ve spletitém systému vzájemně propojených jezer, kterým se obecně říká kaluž! Je až fascinující, jak se většina chodníků a silnic, nejen v Praze, dokáže přeměnit v jednolitou vodní plochu.

Poté co jsem překonal hrůzný kanalizační poklop jsem se ocitl před zkouškou největší. Projít místem kam ani sluneční svit nespadá. Místem, které páchne mrtvolným pachem a pachem výkalů. Místem, jenž je po celý rok zahaleno temnotou a žlutá světélka naděje ve tvaru písmen, či skupin písmen P, O, L, I, C, E se tam občas jen mihnou a opět zmizí za rozpadlou lavičkou. Toto děsivé místo nese název Sherwood, pro cizince pak má lehčí a snadněji zapamatovatelný oblastní název Praha hlavní nádraží. Oblastní název v sobě však nese i naději. Budovu, částečně skrytou, poskytující azyl. Teď když o tom píši začíná mi to připadat spíše jak Jurský park.

Ve vlaku, který jel ze šestého nástupiště, jsem se pustil do vynikajícího dezertu, kterým jsem byl obdarován. Mohu odpřisáhnout, že bych v tu chvíli na místě podepsal svatební smlouvu a ještě se u toho olizoval. Myslím, že z dezertu jsem nezanechal jedinou mikro částici, vše jsem pečlivě zkonzumoval. Děkuji.

Poté co jsem se dostal do mého domovského města jsem byl zděšen. Kam se hrabe Praha, tohle není jednolitá vodní plocha, tady zřejmě nikdy nic jiného než voda nebylo! Měl jsem pocit, že se každou chvíli zvedne nějaká z vody vytvořená bytost, představí se jako Poseidón a píchne mě tou svou vidličkou.

Zmítán beznadějí a marností své cesty jsem hluboce přemýšlel. Rozjímal nad osudem dlažební kostky, odsouzené k utonutí a fatálním nedostatkem ploch přijímajících vodu. Náladu jsem měl celou cestu dobrou a to i přesto, že pršelo a byl jsem celý mokrý.

Tak, není to přesně to co mě napadlo cestou, ale musí to stačit.

V chladném jezeře se brodím,
déšť bičuje mou tvář.
Já velmi se jej bojím,
je jak krutý otrokář.

Ani jedno zasténání,
ani trocha naděje.
Přicházejí z nenadání,
jmenují se Kurděje.

Ta nemoc mě teď souží,
otrokář mi nedá spát.
Otrok, co špatně slouží,
ráno nedokáže vstát.

Hmm

Už vidím její úsměv,
vždy tak zářivý.
Bože, ty mi pověz,
proč je tak hřejivý.

Už slyším její hlas,
co tak rád mám.
Jak zastavil by se čas,
když chvíli jsem sám.

V ruce držím pro ni dárek,
snad ji trochu potěší.
Teď užiji si klidný spánek,
co starosti mé vyřeší,

Smysl bytí

Já hledal smysl žití,
stále marně pátral jsem.
Však smysl světa bytí
již spatřil jsem.

Tím smyslem jsi ty,
tvé krásné rty.
Tím smyslem jsi ty,
bez tebe jen prázdnoty.

Pro tebe svět byl stvořen,
aby tebe hýčkal každý.
Pro tebe Bůh byl stvořen,
aby miloval tě jako každý.

Jsi smyslem všeho bytí,
jsi sama existence,
voníš lépe nežli kvítí,
představa pro milence.

Můj sok

Já potkal svého soka,
jak jen odporný může být.
Páchnoucí jak městská stoka,
oči co neumí snít.

Oči zaplavené zlostí,
nevolí a zlobou.
Potěšení ze zlomených kostí,
lidí otrávených vodou.

Jak šílený jen může být?
Jak zkroucený a chorý?
Bůh dovolí mu žít?
Tak senilní je a starý!

Srdce není z kamene,
hoří plamenem zkázy!
Zajatce si nebere.
Těla mrtvá na dně srázy.

Já znám jeho jméno…
Já znám jeho tvář!
Už je to tak dávno,
co ztratil svatozář.

Bdí v mém nitru,
požírá mou duši,
díky němu rostu,
kdo z vás to tuší?