Pokus se učit

Tak dnes proběhl významný pokus se něco naučit. Lepší by možná bylo napsat, že tento pokus stále probíhá. Vzal jsem si totiž nějaké materiály k předmětu Logika, který jsem měl absolvovat už minulý rok a snažím se pochopit o co vůbec jde. Bez úspěchu!

Největší překážkou jsou pro mne důkazy a kombinatorika. V kombinatorice většinou vůbec netuším o co mu jde a když už ano, tak nevím jak to spočítat. Docela by mne zajímalo proč se například předpokládá, že lidi rozdělujeme a míčky ne. V mém pojetí totiž není žádný rozdíl mezi skupinou dvaceti pěti lidí a dvaceti pěti míčků. Tak buď oboje rozlišuji na instance nebo ani jedno, pokud to není explicitně vyjádřeno.

Druhým obrovským problémem jsou důkazy, jak jsem se již zmínil. Proč? Nedokážu lehce popsat něco co prostě vidím na první pohled! A pokud to nevidím, tak na to nejsem schopen jen tak přijít, natož to dokazovat.

S matematikou jsem si nikdy příliš nerozuměl, vždy mě velmi nudila a tak jsem už na základní škole vynechával úkoly z matematiky. Nejspíše to byla osudová chyba, ale s tím již nic nenadělám a tak si jen říkám zda neexistuje zábavnější způsob jak děti učit matematiku než hodit na ně papír o formátu A4 popsaný příklady na výpočet.

První zkouška semestru

Tak je přede mnou první zkouška tohoto semestru. Co to pro mne znamená? Když pominu fakt, že jsem spal asi půl hodiny a na zkoušku vůbec nic neumím, tak skoro nic. Jen musím jet do Prahy, napsat si zkoušku, kterou stejně nedám a následně jít na zápočtový test z jiného předmětu, který nedám také. Ovšem, každý rok si před zkouškou pouštím tu samou píseň. Ptáte se jakou? No Way Back od Tamaki Nami.

http://www.youtube.com/watch?v=cO6tdmF_Fpc

Tak mi držte palce.

Zase práce?

Bože! Kdybych nebyl tak líný na začátku semestru mohl jsem si teď ušetřit mnoho práce, ale to ne, já prostě musel lenošit. Takže teď jediné co stíhám jsou semestrální práce na předměty o kterých sem ani nevěděl, že existují.

Tak si shrneme ty co mě štvou asi nejvíc. Na třetím místě se umístil předmět se zkratkou SIN. Jak si někteří z vás možná domysleli jedná se o softwarové inženýrství a nehorázně mě to nudí. Není to tam ani tak o psaní kódu jako o práci s klientem a kolegy, což je má slabá stránka. A co hůř má to i semestrální práci, která je skupinová, ve které pomalu ani netuším co se má dělat.

Na druhém místě se umístili Počítačové sítě. Mám sítě rád, jsou potřebné a správci jsou dobře placení, ale ty domácí práce mě fakt serou. Dejme tomu ta první, napsat malou aplikaci komunikující po síti pomocí TCP. Proč se mám ale srát s UDP okénkem, které doufám nikdy nebudu potřebovat a pokud ano, tak to hold napíšu tehdy.

První místo u mne získává předmět s majestátním názvem Kódy a bezpečnost. Je to předmět užitečný, ve kterém se mnohé naučíme, ale ty dvě semestrální práce jsou snad za trest. Nejen, že mi budou úplně k hovnu, ale ještě jsou povinné. První je nějaká kryptoanalýza a dešifrování základních šifer a druhá semestrální práce je o napsání programu, který šifruje a dešifruje pomocí nějakých pravěkých šifer. Nuda a ještě ke všemu bez využití.

Tak jsem se trochu „vyřval“ a můžu jít v klidu spát. Přeji vám dobrý večer.

Ach, jak já to nesnáším!

Ano! Nesnáším to! Je tu totiž opět 6. a 7. týden semestru, což vede k testům a přezkušování našich znalostí. Jenže já nemám tak brzy žádné znalosti k přezkoušení.

To je dáno snad tím, že ty předměty, které se zkouší, mne nebaví a ani mi moc nejdou. Raději bych si užíval klasické cvičení či přednášku, ale místo toho musím psát nějaké hnusné testy.

Úterní výprava na TV

Dnes jsem se již vydal do školy s rozhodnutím, že na tělocvik půjdu. Než jsem vůbec mohl do školy jít, musel jsem vstát, napsat nějaký ten status, najíst se a napít, vyčistit zuby atd. Poté jsem mohl koněčně vyjít z domu po křivce vedoucí k nádraží. Samozřejmě, že jsem si tak v půlce cesty nemohl vzpomenout zda jsem zavřel a zamknul či nikoli, klasický problém. Věřil jsem si a proto jsem se neotočil, ale šel stále dále za svým cílem. Po nepříliš dlouhé cestě bez strastí jsem se dostal až na nádraží. Lístek (http://opencard.praha.eu/) jsem ještě měl. Vyšel jsem tedy na perón, či nástupiště jak chcete, a počkal asi třicet sekund na vlak. Ve vlaku bylo, jako obvykle, dost lidí a tak se velmi obtížně hledalo místo k sezení. Jedno místo jsem ulovil ještě než se vlak rozjel. Schodil sem svůj batoh (věci na tělocvik) a odložil brašnu (věci na programování) a sedl jsem si. Jel jsem stejnou tratí jako včera i minulý týden, jel sem stejným typem vlaku, alespoň, že průvodčí stejný nebyl. Ha! Konečně Praha! Snad ještě pět kilometrů pŕed konečnou stanicí se začali zvedat veškeré ty masy lidí a hrnout se k výcodům. Proboha, kam ti lidé tak pospíchají?! Vlak dorazil do svého cíle, do své konečné stanice a dveře se otevřeli. Všichni ti lidé co museli být jako první u dveří nasadili snad to nejmenší možné tempo a zablokovali všechny co šli za nimi. To na jízdě prostředky hromadné dopravy opravdu miluji. Nicméně jsem pomalu vstal a šel za onou masou. Po krátké zato dlouho trvající cestě jsem se dokonce dostal až k metru! No není to úžasné? Eskalátor mi pomohl dostat se dolů, kde jsem byl poctěn čekáním na metro linky B. Na můstku jsem přestoupil na linku A, kde jsem mimochodem také čekal, a čekal až dojedu na Dejvickou. To samé co ve vlaku se opakovalo i na konečné metra. Když jsem vyšel z podzemí oslepilo mne slunce, ale já se nedal a šel odhodlaně stále vpřed. Ještě, že tam nebyl žádný sloup či slečna. Obkroužil jsem si Vítězné náměstí, prošel kolem technické menzi a šel stále rovně. Za původní konečnou jsem odbočil vlevo a došel až ke sportovišti ČVUT a to s předstihem 25 minut. Vešel jsem dovnitř, dle instrukcí všude kolem jsem si vyzul boty a šel až do šaten. Rozhodl jsem se, jelikož jsem si nevzal boty na cvičení, že si umyji ty ve kterých jsem přišel. Vzal jsem tedy boty a vyratzil k WC (kde je i umívárna) a v tom jsem narazil na cedulku: Nevstupujte do posilovny bez ručníku. Nebo něco takového. Otočil jsem se tedy, došel do šatny zbalil si své věci a odešel pryč. Cestou jsem se stavil v čínské restauraci na Kachnu po Sečuánsku (tuším, že tak je to nazváno v jídelním lístku) a poté pokračoval do dejvické budovy FELu. Sednul jsem si na chodbě u malého stolečku, zapojil notebook do zásuvky a začal smolit tento ubohý text popisující mou neschopnost :)

Hodně zdaru někdy příště.