Opačný scroll v chrome

Možná se Vám také stalo, že po jedné z aktualizací se některé programy, včetně Chrome, začali chovat divně. Příčiny i následky mohou být různé, teď se ale zaměříme na to, že se otočí scroll oproti systémovému nastavení.

Osobně používám Xfce, které v nastavení myši umožňuje změnit scroll na „přirozený“, který znáte možná z Macu, nebo výchozího nastavení většiny nových driverů pro Windows. Problémem však je, že tato aplikace se chová jako xmodmap a tedy otočí stisknutí tlačítka, což není způsob, který vyhovuje některým aplikacím.

Důvodem je přechod na Xinput2, který již neposílá při posunu ona „kliknutí tlačítka“, ale kontinuální hodnoty posunu. Řešení je tedy poměrně jednoduché: vykašlat se na nastavení pomocí GUI a sáhnout do konfiguračního souboru.

V mém případě se jedná o úpravu hodnoty v xorg configu v sekci ovladače Synaptics. Pro myš v konfiguraci tedy přidáme hodnotu Option "VertScrollDelta" "-107", kde -107 bylo ve výchozí hodnotě číslo 107.

Jaké číslo je výchozí můžeme zjistit například pomocí programu xinput a to tak, že si nejprve nalzeneme ID touchpadu, který cheme převrátit příkazem xinput list a následně zobrazíme hodnotu pro posun xinput list-props 11 | grep -i scroll. Výstup může vypadat nějak takto:

Synaptics Scrolling Distance (272): -107, 107
Synaptics Edge Scrolling (273): 0, 0, 0
Synaptics Two-Finger Scrolling (274):   1, 0
Synaptics Circular Scrolling (281): 0
Synaptics Circular Scrolling Distance (282):    0.100000
Synaptics Circular Scrolling Trigger (283): 0

V mém případě byla zajímavá hodnota Synaptics Scrolling Distance. Pokud používáte jiný ovladač, tak je rozumné podívat se do jeho dokumentace a zjistit, co která hodnota znamená.

Tak… teď už by vše mělo fungovat jako dřív. Jen nezapomeňte vypnout obrácený scroll v nastavení myši, jinak se stane, že aplikace používající Xinput budou reagovat opačně.

Uložení webu

Občas si člověk potřebuje uložit nějaký web, aby si jej mohl prohlížet offline, nebo proto, že tuší, že by mohl nastat jeho výpadek. Metod je samozřejmě velké množství, ale jednou z těch nejjednodušších je použití programu wget.

Instalace na linuxu je velice jednoduchá a dost často je wget přítomen jako předinstalovaný balíček. Jak se instaluje na Windows jsem nikdy nezjišťoval, ale myslím, že i pro něj existuje.

wget \
--recursive \
--no-clobber \
--page-requisites \
--html-extension \
--convert-links \
--restrict-file-names=unix \
--domains example.com \
--no-parent \
-e robots=off
www.example.com

Z příkladu je vidět, že jeho použití je skutečně jednoduché. --recursive říká, že se bude procházet celý web --no-clobber, že se nemají přepisovat soubory. --page-requisites je pro nás důležitý neboť zajišťuje, že se kromě HTML stáhne i CSS a obrázky. --html-extension přidává souborům koncovku html a --convert-links zajišťuje, že odkazy budou lokální, tedy budeme moci procházet stažený obsah. --restict-file-names není zas tak důležitá volba, ale předcházíme tak tomu, že by soubor měl název, který není použitelný na našem systému. --domains určuje doménu ze které se stahuje (aby jsme nestáhli celý internet). Volba --no-parent pak říká, že se nemají stahovat předci. Pokud tedy budeme v mypage.org/user/hefay tak se nebude stahovat obsah jako mypage.org/user. A -e robots=off dohromady tvoří volbu, která zakáže používání robots.txt. A konečně, poslední volbou je web, který stahujeme.

Arch linux: Balíčky dle velikosti

Občas se mi stane, že potřebuji vypsat nainstalované balíčky a seřadit, je dle nějakého parametru. Jde to samozřejmě několika způsoby. Každého hned asi napadne použít pacman s nějakým vychytaným parametrem. Bohužel jsem žádný takový parametr nenalezl v dokumentaci, takže asi neexistuje.

Další by mohl být nějaký jednoduchý script, který bude využívat pacman, grep, sort a nebo třeba awk. To je krásná myšlenka. Dokonce je i lehce proveditelná, ale musíte si ten skript někam uložit a nezapomenout na něj. Popřípadě prohledat nějaké ti diskuze a najít již napsaný.

No, pokud nejste líní hledat a číst, narazíte nejspíš na program expac, který umožňuje jednoduché dotazování na databázi nainstalovaných balíčků. Takže si pomocí něj můžeme jednoduše vypsat balíčky ve tvaru velikost název. Pak už stačí si balíčky jen seřadit pomocí sortu a máme vyhráno.

expac '%m\t%n' | sort -h

Tento postup je opradu velmi jednoduchý a efektivní. Narazil jsem na něj na oficiálním fóru distribuce Arch Linux.
Snad Vám také pomůže a ušetří trochu toho hledání.

Markdown na blogu

Rozhodl jsem se zkusit psát na blog pomocí nějakého jiného jazyka než je HTML a nebo vizuálního editoru. Udělal jsem si tedy malé testovací období ve kterém budu používat jazyk Markdown, který se vám v tomto krátkém článku pokusím i představit.

Tento jazyk jsem zvolil z toho důvodu, že se mi zdá dostatečně silný pro blog a dostatečně jednoduchý pro pochopení. Pokud se ukáže jako příliš slabý vrátím se k původnímu HTML nebo vyzkouším jiný podobný jazyk.

Tak například chceme udělat klasický nadpis první úrovně. V HTML je to uzavřeno v párovém tagu <h1> v Markdown nám stačí jen #. Takže nadpis a kousek textu pak vypadá takto:

# Tohle je nadpis
A tohle už je normální text, který je obsahem článku.

Podobně můžeme vytvořit i nadpis druhé úrovně a další, jen # napíšeme vícekrát.

## Nadpis druhé úrovně
A zase nějaký jeho text

Dalším zjednodušením mohou být odkazy. V klasickém HTML je to tag <a> se spoustou atributů. Například odkaz na Markdown je pak:

<a href="http://daringfireball.net/projects/markdown/" title="Markdown">Markdown</a>

A to musíme napsat na každém místě, kde odkaz chceme. V Markdown se to dá řešit velmi podobně, ale přijde mi to otravné.

[Google](http://google.com "Úvodní stránka Google")

A nebo, což mi přijde skvělé, můžeme využít ID a referencí. Pak už to připomíná nějakou serioznější práci kdy na konci máte seznam referencí. Bohužel se tyto reference automaticky na konci nevypisují, ale člověk nemůže mít vše.

[Google][1]
[1]: http://google.com "Úvodní stránka Google"

Na tomto přístupu je skvělé to, že kdykoli chci odkázat na Google stačí mi napsat jméno a pak ID a vždy to vloží stejný odkaz. Takže například pokud tu používám odkaz na Markdown píšu jen [Markdown][1].

ID samozřejmě nemusí být jen číslo, můžete použít i zkratku nebo celý název. Jako u Google, kde píši [Google][google].

Další zajímavou položkou by mohly být například citace, ty se vytvářejí opravdu velmi jednoduše. Připomíná mi to dřívější zobrazování mailů.

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.
Kurt Cobain

Takovouto citaci je velmi lehké vytvořit stačí k tomu dva řádky a znalost HTML Entit, v tomto případě entity &mdash;, která reprezentuje pomlčku.

> Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.
> &mdash; [Kurt Cobain][cobain]

Málem jsem zapoměl na jednu z nejdůležitějších věcí při psaní textů a tou jsou odstavce. Psaní odstavců je opravdu asi to nejjednodužší, stačí dát enter dvakrát.

Tohle je můj první odstavec.

Tohle je můj druhý odstavec.

Možná vás zarazí to, jakým způsobem se pracuje s mezerami. Pokud jste zvyklí například na HTML tak tam se větší množství mezer automaticky odstraňuje. To samozřejmě ve většině případů i v Markdown, ale jsou případy kdy se mezery, popřípadě tabulátory, využívají.

Například pokud potřebujete zalomit řádek třeba zde.
Nepomohlo by vám dát klávesu Enter, neboť by jste pokračovali stále na tom stejném řádku. Musíte umístit za první řádek dvě mezery a pak dát teprve Enter, řádek se zalomí jak jste chtěli.

Vkládání obrázků asi nepoužiji, neboť používám WordPress, který má vlastní galerii a nahrávání obrázků. Pro úplnost zde ale uvedu jak na to na nějakém externím obrázku. Třeba logu Google.

Logo Google

![Logo Google](https://www.google.cz/images/srpr/logo11w.png "Logo Google")

Bohužel mi není znám žádný způsob změny velikosti obrázků v Markdown syntaxi.

Mohlo by toho být více? Ano! Mohlo! Jako další si představíme seznamy a to jak číslované tak nečíslované.

Při psaní článku by člověk měl mít:

  • téma,
  • osnovu,
  • znalosti jazyka.

Mno, z vyjmenovaných věcí asi nic nemám, ale zato vám ukážu jak jednoduchý takový seznam je:

Při psaní článku by člověk měl mít:
* téma,
* osnovu,
* znalosti jazyka.

Číslované seznamy nejsou o nic těžší.

  1. Položka 1
    1. Podpoložka 1
    2. Podpoložka 2
  2. Položka 2
  3. Položka 3

Toho docílíme takto:

1. Položka 1
   1. Podpoložka 1
   1. Podpoložka 2
2. Položka 2
3. Položka 3

Už zmíním snad jen poslední dvě maličkosti a to je zvýrazňování textu a vizuální rozdělení textu.

Zvýraznit text můžeme například kurzívou, tučným písmem nebo tučnou kurzívou. Pokud je mi známo jde toho docílit dvěma způsoby a to buď pomocí * nebo _. Já používám pouze *, takže jsem se o žádné další způsoby moc nezajímal.

  • Kurzívu získáme pomocí *text*,
  • tučný text pak pomocí **text**,
  • tučná kurzíva je pak logicky ***text***.

Viditelného rozdělení textu lze dosáhnout také několika způsoby, mě stačili zatím opět hvězdičky (*).

***

Tento zápis stačí k takovéto rozdělovací čáře:


Ta vám může zpřehlednit text, ale osobně to příliš často nevyužívám.

Tak to je ode mne o Markdown asi vše a snad se mi bude na blogu používat příjemně.

CMUS - Moc ve dvojtečce

Kdysi jsem tu psal, že jsem našel zajímavý konzolový přehrávač hudby. Pokud si na to vzpomínáte jmenoval se MOC a využíval ncurses. Dnes tu pro vás mám přehrávač pro trochu náročnější uživatele. Tentokrát se nechová jako daemon, ale jako klasická aplikace která se spustí a ukončí. Ovládání má z velké části převzaté z populárně nepopulárního editoru Vi či Vim.

Pozor, jméno dnešního představeného je krátké a obtížně vyslovitelné. Je to CMUS! CMUS je opět textový program využívající ncurses. Spouští se tedy v terminálu nebo konzoli což nemusí sednout každému, cmus si to pojistil ještě tím, že používá příkazový mód podpobní Vimu a má sedm pohledů.

CMUS po spuštění
CMUS po spuštění

Po spuštění se jeví přehrávač opravdu prázdný, musíte do něj totiž přidat svou hudební sbírku. To se dá udělat několika způsoby, já uvedu ten který je dle mne nejrychlejší a nejpohodlnější. Chceme tedy přidat například složku Hudba z našeho domovského adresáře.

 :add ~/Hudba

Ano, stačí jednoduše napsat dvojtečku klíčové slovo add a pak umístění. Nyní bychom měli mít dostupnou naši hudební kolekci a máme možnost ji procházet.

V hudební kolekci se můžete pohybovat pomocí kláves JK, nebo pomocí šipek jeli vám to příjemnější. Složky otevíráte mezerníkem a přehrávání zahájíte klávesou Enter.

Jak jsem již zmínil, tak cmus obsahuje sedm pohledů. První je výchozí a je to pohled na vaši hudební kolekci. Druhý pohled (standardně klávesa 2) obsahuje seřazenou hudební sbírku, třetí je (kupodivu klávesa 3) je pak playlist, čtvrtý obsahuje aktuálně přehrávanou frontu, pátý umožňuje procházet soubory, šestý obsahuje filtry a sedmí nastavení.

Své nastavení si můžete uložit pomocí

:save

Tento přehrávač má samozřejmě daleko více možností a jejich rozebrání by bylo na delší příspěvek. Vše podstatné najdete v manuálových stránkách programu

man cmus

nebo v tutoriálu, který vás naučí základní techniky

man cmus-tutorial

Jen bych nerad zapomněl na jeden z nejdůležitějších příkazů a tím je:

:q

Tímto příkazem ukončíte cmus.

Aktualizace Archu

Tak jsem dnes po delší době zase aktualizoval stolní počítač. Jak mám ve zvyku šel jsem na to hrubou silou a ignoroval veškerá varování. Také jsem si samozřejmě neudělal zálohu, protože je to jen ztracený čas a prostor. Mno můžete zkusit hádat jak to dopadlo. Samozřejmě se v poslední verzi archu měnil filesystem, takže se všechny položky z /bin, /sbin a /usr/sbin přesunuli do adresáře /usr/bin. To by nebyl takový problém pokud bych používal jen a pouze věci z oficiálního repositáře. Tak tomu ale samozřejmě není.

Klasický postup takovéto aktualizace je velice prostý. Zjistíte si které všechny balíčky nejsou nainstalovány z repositáře, které jsou nainstalovány z neoficiálního repositáře a které soubory se tam prostě nějakým způsobem vyskytli. Všechny tyto soubory pak přesunete z adresářů /sbin, /bin a /usr/sbin do jediného adresáře /usr/bin. A pak si vesele aktualizujete systém.

Můj postup se trochu liší. Brutální silou a ignorací všech varování a oznámení aktualizuji systém a pokud se sesype tak to řeším. To se stalo například zrovna tentokrát a při minulé změně filesystému.

Takže jak jsem to řešil. Na mém notebooku jsem si stáhl aktuální obraz (*.iso) Archu a nahrál jej na flash disk. Byl jsem nemile překvapen, když nepomohl Unetbootin a tak jsem musel sáhnout ke klasické variantě s dd.

dd bs=4M if=/path/to/archlinux.iso of=/dev/sdx

Za if= dosadíte cestu k obrazu disku, takže například u mne /home/hefay/Stažené/arch.iso a za of= adresu blokového zařízení. Tu můžete zjistit například pomocí příkazu lsblk. Opravdu dobře se přesvědčte, že se jedná o adresu USB klíčenky kterou chcete použít a že na ní nemáte žádná důležitá data! Poté jsem klíčenku vložil do PC, které jsem tak nádherně zlikvidoval, že se nespustila ani konzole. Obraz, který jsem nahrál na klíčenku a je stažitelný z webu archlinux.org, obsahuje autologin, takže se nemusíte bát. Pak už šlo jen o pár jednoduchých kroků, které sem ještě ke všemu musel udělat z důvodu konfliktu /usr/sbin.

loadkeys cz-qwertz
mount /dev/sda1 /mnt
mv /mnt/usr/sbin/* /mnt/usr/bin
rmdir /mnt/usr/sbin
arch-chroot /mnt pacman -Syu
reboot

A krize byla zažehnána. Systém normálně běží a zdá se, že vše funguje jak má.

Pokud se s tím setká i někdo z vás, tak vám snad tento příspěvek pomůže jako velmi rychlí fix. Nefunkční balíčky si přinejhorším nainstalujte znovu.

Rád bych vás ještě závěrem upozornil, že toto opravdu není korektní postup a ani správná oprava. Ale stačí to pokud se nechcete příliš zdržovat a potřebujete systém funkční co nejrychleji.

Jak se správně učit?

Dnes se společně podíváme jak se správně učit a jak dosáhnout co nejlepších výsledků ve studiu. Samozřejmě si dělám srandu, žádnou takovou metodiku neznám a kdybych ji znal, tak bych ji určitě nešířil světem, ale zneužil ji jen a jen pro své blaho.

Představím vám však jak se učím nyní. Nejlépe to snad vystihne obrázek.

Jak se správně učit (Otaku verze)* Všiml jsem si pár menších gramatických chyb, tak je prosím ignorujte, nechce se mi to předělávat.

Tak a teď bychom si ten obrázek mohli popsat i pro ty co to nepochopili. V prvním kroku své cesty za znalostmi si probuďte počítač, poté se podívejte jaká nová anime vyšla. Pokud nějaké nové anime vyšlo, rozhodně se na něj podívejte a zkontrolujte zda nevyšlo i nějaké jiné. Pokud žádné nové anime nevyšlo, zkontrolujte zda vám neuteklo nějaké zajímavé přeložené anime, pokud ano rozhodně musíte vidět celou sérii! Poté se podívejte, zda vám neuteklo ještě nějaké jiné. Zkontrolujte čas, pokud je již táno a musíte na zkoušku tak na ni jděte. Není-li tomu tak tak si konečně otevřete poznámky z přednášek a „slajdy“ a pořádně si je zapamatujte.

Tento postup je léty ověřen a víceméně funkční. Jen lidé co se naučí vůbec, nebo nechodí do školy budou mít více zhlédnutých dílů!

Escape sekvence?

Možná jste o nich slyšeli, možná ne. Pokusím se vám zde představit escape sekvence, které zřejmě nepoužijete příliš často a to ty, které vám umožní trochu oživit konzoli.

Barvy v mém terminálu
Barvy v mém terminálu

Na obrázku vidíte malou tabulku, která zachycuje barvy na mém terminálu. Vytvořil jsem jí pomocí jednoduchého skriptu. Řádky zachybují barvy textu a sloupce barvy pozadí, výsledná kombinace je pak zobrazena v místě, kde se daný řádek protíná se sloupcem.

Předem bych rád podotkl, že používám Arch linux a nevím zda je to v jiných distribucích naprosto stejné. Změníme si barvu textu třeba na oranžovou a necháme si černé pozadí. Takže do terminálu napište

echo -e "\e[33;40m"

Nyní máme oranžový text s černým pozadím, tedy za předpokladu, že máte barevný terminál a že vám barvy zobrazuje stejně jako mě.

Tak si to trochu popíšeme, ne? echo je program, který nám umožní vypsat text na standardní výstup, spouštíme ho s parametrem -e, který nám umožní používat escape sekvence. Uvozovky nám ohraničují text. Textem v prvním příkladě je escape sekvence, která nastaví požadovanou barvu. 

Escape sekvence je uvozena pomoci ESC[, což je v našem případě \e[, když se podíváte do dokumentace programu echo, uvidíte tam někde, že \e je escape.

man echo

Barvičky samozřejmě nejsou jediná věc, která se dá s escape sekvencemi dělat. Můžeme se posunout například o 5 řádků nahoru s kurzorem. A teď si ukážeme jak na to.

echo -e "\e[5A"

Na to samozřejmě musíte mít 5 řádků místa. Ty získáte třeba tak, že si vypíšete dmesg.

Tak, to by byl takový malý úvod do escape sekvencí v terminálu.

Japonský zelený čaj

Tentokrát jsem si připravil krátký „článek“ týkající se japonského zeleného čaje. Zelený čaj je v Japonsku oblíbený již od éry Edo (1603 - 1868). Už tehdy byly známy některé blahodárné účinky čaje, které pozorujeme i v současnosti. Víme, že čaje obsahují množství látek, které nás chrání před nachlazením, některými civilizačními chorobami a příznivě ovlivňuje kvalitu naší pleti. Pokud budeme správně provádět přípravu čaje, můžeme docílit i značné psychické pohody. Zelený čaj se používá i v mleté podobě a slouží pak k pití nebo jako přísada do zmrzlin či jiných potravin.

Gyokuro
Gyokuro

Chceme-li vyrobit zelený čaj musíme zabránit fermentaci čajových lístků, to se řeší tak, že jsou čerstvě natrhané lístky co nejdříve zahřívány.

Pojďme si zelený čaj rozdělit na několik kategorií, které nám pomohou se lépe zorientovat a uvědomit si co chceme.

Sencha
Asi nejběžnější forma zeleného čaje, běžná v každodenním užití, vyrábí se spařováním mladých, čerstvě natrhaných lístků, jejich postupným sušením a svinováním do tvaru jehliček. Nejvíce ceněným je první sběr, který se označuje jako shincha.

Gyokuro
Jedná se o „ nejvyšší“ třídu listových zelených čajů, má charakteristickou „nasládlou“ chuť a vyrábí se, nebo přinejmenším se tak vyráběla v minulosti, zastiňováním čajových keřů před sběrem lístků. Zpracování je pak totožné jako u sencha. Čaj pocházející z krátkodobě zastíněného keře se označuje jako kabuse.

Matcha
Lístky pocházející ze zastíněných keřů nejsou svinovány, ale rovnou sušeny a rozemlety v kamenných mlýnech na velmi jemný prášek. Tento druh čaje se používá obvykle při čajových obřadech, kdy je v misce horké vody našlehán malou bambusovou metličkou zvanou chasen.

Tamaryokucha
S tímto druhem čaje se asi nesetkáte tak často. Tento čaj není svinován do jehliček a ani není rozemletý jako předchozí druhy.

Kamairicha
Čajové lístky jsou ihned po sběru místo propařování nahřívány ve speciálních nádobách, to dodává tomuto druhu čaje specifickou chuť i vzhled.

Bancha
Tento pojem obsahuje poměrně široké množství čajů. Mě asi nejznámější je genmaicha, což je čaj který je lehce opražený se zrnky hnědé rýže.

Nyní si můžeme vybrat jeden z čajů, tedy kromě matcha a připravíme si jej. Nebudeme z toho dělat příliš velkou vědu a tak nebudeme řešit takové faktory jako je tvrdost vody, jen si řekneme, že lepší je ta měkká, přesnou teplotu nebo vhodnost materiálů pro přípravu a manipulaci s čajem.

Pojďme si připravit kvalitní sencha, první krok je celkem očekávaný – přivedeme vodu k varu. Poté co je voda uvařená ji nalijeme do nádobí jenž budeme používat (konvička, hrnky/šálky, ...) aby se ohřáli a nezchladili nám hned náš teplý nápoj. Zbytek vody z konvice pro jistotu vylijeme a přivedeme k varu další várku. Pokuste se vodu nepřevařit, mohla by pak ztratit některé látky které ovlivňují chuť (údajně). Máme tedy uvařenou vodu, náš vybraný druh čaje potřebuje k zalití vodu o teplotě přibližně 70°C, chladnutí vody (Všichni víme, že var je o trochu výše.) nám poskytuje dostatečný čas pro zbytek přípravy. Z konvice vylijeme veškerou teplou vodu, kterou jsme do ní nalili v první části, tedy tu která konvici zahřívala. Na dno konvice vhodíme čajové lístky, obecně se používá následující výpočet, ale nemusí být vždy platný.

čajová lžička * počet osob + 1 čajová lžička na konvičku

My budeme dva a uděláme si čaj do konvičky, proto použijeme 3 čajové lžičky lístků čaje. Pokud jste se v tomto bodě zarazili a říkáte si „Kolik je to sakra sáčků?“, tak žádný. Čaj máme sypaný a tedy můžeme téměř libovolně ovlivňovat jeho množství v nádobě. Poté konvičku přikryjeme pokličkou a počkáme dokud nám voda ve varné konvici nebo hrnci nezchladne na přibližně 70°C. Čajové lístky zalijeme horkou vodou a necháme louhovat přibližně 2 minuty, čím déle se čaj bude louhovat tím bude hořčejší. Čaj poté střídavě rozlijeme do prázdných vyhřátých šálků, tím docílíme rovnoměrného rozprostření intenzity chuti mezi nás a našeho čajového partnera či partnerku.

Lepší čaje se dají většinou zalít několikrát a přesto nás potěší svou chutí, běžně se tyto čaje označují jako „vícenálevové čaje“. Pokud nám intenzita chuti nevyhovuje, neměníme dobu louhování, ale počet čajových lístků v nádobě!

Čajové chvilky velmi rád kombinuji s poslechem klasické hudby a nějakou zajímavou četbou, je to vynikající způsob jak uklidnit svou mysl a něco si v klidu přečíst, doporučuji vyzkoušet. 😉

Užijte si pohodlné chvíle s dobrým čajem a klidem ve vaší duši.

 

Zdroje:
Gyokuro: The Jade Dew, Oh What a Treat!. In: Richard's Healt Musing: My Study on Healty Living [online]. [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://richardshealthmusings.com/gyokuro-the-jade-dew-oh-what-a-treat/

Furoshiki

O čem to bude? No přeci o balení věcí do látky. Je to nejen praktické, ale i estetické, takže to můžete používat pro každodenní potřebu, nebo pro zabalení dárkového předmětu.

Pokud se nepletu, tak to slovo které jsem použil v nadpisu se původně píše takto 風呂敷, to jen kdyby to někoho zajímalo. Pojďme se tedy podívat na jedno "motivační" video, ve kterém jsou baleny do látky knihy, lahve a čokoláda.

Výsledek je opravdu krásný, nemyslíte? Proč zabalit někomu dárek do obyčejného papíru, když můžeme vybrat krásný kus látky a úhledně do něj předmět zabalit? Vždyť i u nás se dříve balilo do látky, například chléb pak déle vydrží čerstvý a měkký.

Metody balení
Metody balení

Na obrázku je vidět několik základních metod balení předmětů, některé jste viděli i na videu.

 

Zdroje:
Furoshiki. Pacchetti e pacchettini con la stoffa. Fronte Retro [online]. [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://fronteretrodesign.com/cose-che-ci-piacciono/furoshiki-pacchetti-e-pacchettini-con-la-stoffa/?doing_wp_cron=1365000009.4521720409393310546875