Ztracené kousky

Je zajímavé jak moc člověku může chybět něco, co vlastně nikdy ani neměl. Je to jako prahnout po sladkosti, kterou jste nikdy neokusili a vlastně si jen představujete jaká je. Jak moc vám chutná, jak se rozplývá na jazyku a celý okamžik se skládá jen z toho jediného požitku.

Mnohé se událo a nestalo se nic. Asi tak bych mohl popsat poslední měsíce. Život dál plyne svým líným tempem a věci se nemění. Možná se vše trochu otáčí a tak staré věci vypadají jako nové. Jiný úhel jim svědčí.

Jak bych si přál napsat několik vět. Několik vět, které by popsali vše. Neumím to. Nejsem toho schopen. Jediné co mi zbývá je látat větu slovy, myšlenku větou a život… čím? A tak dál sedím a poslouchám zvuky svého okolí, zvuky, které vydávají reproduktory, i ty jenž jsou důkazem existence věcí v mém okolí. Jen to a prázdné úvahy. Začínající nikde a končící v nicotě. Odnikud nikam. Z každého místa na každé. Šílenství? Koncentrace? Otupělost. Pouhá otupělost. Domněnka, že lepší je netvořit a nebýt tvořen, že lepší je přestat snít.

Oči sledují slova a ta minulá pozvolna mizí, rozmazána a pokroucena pamětí. Ta budoucí jsou příliš daleko a jejich začátek udává jen představu. Představu o tom, co následuje. Náhle však nás šokuje zjištění, že jiné slovo, začínající stejně, je to které následuje. Stejné je to snad s životem. Co bylo? Bylo to? Jak to bylo? Celé to splývá do jednoho bloku. Uzavřeno za mléčným sklem je vše, co se dělo. Přesto, že to vidím, nemohu rozeznat jednotlivé tvary. Naproti tomu to co mne čeká je tak vzdálené, nejisté a… Nevím. Přítomnost, jediné co vidím jasně. Pevně vsazeno mezi zapomenuté a neznámé. Jediné co lze změnit a jediné co nenávratně protéká mezi prsty.

Jak kousky se skládají, tak se i tříští. Myšlenka není provázena jinou. Každá se sama toulá. Možná se jednou potkají. Možná, že jednou utvoří celek. Jak bláhové. Jak pusté… Jen pojď, buď mi blíž, to jediné si teď mohu přát. Bu mi tak blízko, že mne poznáš, že mne uvidíš. Buď tak blízko, že poznám kdo jsi. Buď tu a nech mne zapomenout, že minulé bylo a budoucí bude. Buď tu a nech mne nechat se vést.

Přes to bělostné sklo hledím na ni, na její krásnou tvář. Přes to bělostné sklo… přes něj vidím svou plačící tvář.

Mňo

Nemohu ani slovy popsat jak chybí mi její slova, jak rád bych zas viděl její tvář. Jsou však chvíle, kdy není vhodná doba a lepší je se držet dál. Možná ta chvíle je teď, možná, že bude zítra. Nerozeznám je. Dny splývají v prostý šum. Jeden stejný jako druhý.

Jak bláhové! Mohu se snad více mýlit? Mohu si vůbec něco takového přát? Ne! Dost! Mysl musí být pustá a přesto jasná. Skvostný krystal. To je ono! Jak skvostný krystal by měla být mysl má. Pustá od všech trápení, od starostí i od lásky. Průzračná aby zachytila odraz skutečnosti. Taková však není. Nebo je? Ne. Není. Rozhodně není.

Jak rád bych se stal pustým, prázdným, chladným a bez citu. Jak rád bych byl démonem, skálou, či pouhou květinou. Co jsem nyní? Člověk? Nejspíš. Snad. Pouhý blázen jenž se skrývá za lacinou maskou, kterou vyhrál na pouti. Pouhý blázen plující mořem pomatených myšlenek.

Možná vlk samotář. Možná zraněné mládě zahnané do kouta. Ptáček skrývající se před zimou. Před štiplavým mrazem. Nikdo neví, ani já. Jen přehazuji myšlenky z jedné ruky do druhé. Sem tam některá unikne a občas se nějaká ztratí.

Bláhové. Tak bláhové. Pochybovat o svém chtíči. Hle, jak malicherný mohu být. Oprávněné, to chtění není, pak tedy je pouhým snem. Sny noc za nocí se mění, tak nemusím se bát. Dlouhý je však tento sen. Přejde. Svět bude pustý, již žádný šum. Ach, jak chybí mi její slova. Jak chybí mi její tvář. Děsivé. Kde je má prázdnota?

Kam se hrabe odpad. Teď jsem tu já.

Dnes byl zase krásný den. Ráno jsem se vzbudil naprosto nevyspalí a celou první hodinu jsem poslouchal prezentace mých spolužáků, které jsem následně musel hodnotit. To jako fakt? Byl jsem rád, že jsem vůbec provozu schopný a nerad někoho hodnotím. Nikdy nevím zda je dobrý nebo špatný. Třeba prezentace, která se mi líbila nejvíc u mne získala prakticky nejméně bodů. Bude to asi tím, že byla první a ještě jsem se nějak tak dokázal soustředit, ale faktorů tam bylo více. Díky pečlivé přípravě mého kolegy se velmi projevovali i drobné nedostatky.

První hodina byla zakončena patnácti minutovým zpožděním. To je opravdu skvělé. Přestávka je také patnáct minut a já potřebuji zhruba dvacet minut na přesun mezi školními budovami. Hold jiná část Prahy. Ráno jsem si užíval jak vidíte na plné čáře!

Druhá hodina byla přednáška, která mi přišla značně vyčerpávající a ani nevím jestli si z ní vůbec něco pamatuji. Musím se přiznat, že s tímto předmětem mám tento pocit skoro pokaždé, ale tentokrát to bylo opravdu extrémní.

Následovalo dlouhé cvičení z toho samého předmětu, které mě pouze utvrdilo v tom, že poslední dobou vůbec nic nedělám a jsem vlastně absolutně neschopný a to obzvláště v projektech, kde je vyžadována týmová práce. Výborně" Tak to jsme si už shrnuli mou neschopnost co se týče školy a školních projektů.

Vlastně zdaleka ne! Projekt! Celý skvělý semestrální projekt, který jsem si vybral z nabízených témat je pomalu tři měsíce pozadu! Musím s tím něco dělat, chci s tím něco dělat, měl bych s tím něco dělat, ale nic s tím nedělám! Hmm. Co je to sakra za uvažování. „Jé, hoří mi ruka. Možná bych měl jít blíž k ohni.“ A nyní bych měl obdržet skvělou cenu! Za co? To je jasné! Jsem asi první člověk, který se svou inteligencí dostal pod úroveň jednobuněčného organizmu!

Tak popojedeme! Téměř doslova. Po zdlouhavém cvičení, které bylo plné uvědomění mé neschopnosti, výmluv a hledání nejkratších cest. Mimochodem, nejkratší cesta je skok z útesu. Cíl je momentálně kdesi v nedohledné hlubině propasti a já se radostně potácím na jejím okraji. Zpět k tématu. Po tom cvičení jsem sešel těch pár schodů do metra, nechal si ujet jednu soupravu, nastoupil do další a zase pár schodů vyšel. Zašel jsem si koupit kávu, teda spíš jsem šel kolem stánku a již mi byla připravena. Výhoda opakovaných nákupů stejného produktu. Nastoupil jsem do toho super vlaku, co má víc pater a když ním jedu já, tak většinou nejede, a pokusil jsem se něco si přečíst. Skončil jsem asi na druhém odstavci. Tak alespoň si pustím hudbu. Ta mi pomůže. To bude má spása a záchrana. Rázem jsem si uvědomil, že nejsem schopen se ani naučit hrát na kytaru. Notu poznám tak podle toho, že je na tom ošklivém více-řádku a tón je pro mě stejně neznámý jako integrál hyperbolického sinu. Geh. Tak nic. Znechucen sám sebou dojel jsem až do cílové stanice.

Takhle to vypadá, že hůře být nemůže, co? Ale jo může. Bude a pak bude i v tom co bude. Jsem skromný a proto mi stačí málo k tomu abych měl mizernou náladu, den či cokoli jiného. Víte, je nutné si uvědomit, že jsem člověk žijící v dobrých poměrech. Nikdy nemám hlad, žízeň a pokud netvrdnu jak šašek někde venku nebo ve škole tak mi není ani zima. Mám solidní rodinné zázemí. Doma mě nebijí a prakticky nic po mě nechtějí. Možná právě proto, že mám tak spokojený život mě ničí to jak jsem neschopný a jak život komplikuji ostatním snad jen svou přítomností. Nač být zbytečně skromný! Svou existencí! Poté co jsem dorazil domů jsem opět trochu poprudil svou kamarádku, která má milióny dobrých důvodů být na mě naštvaná dokonce mých dalších sto padesáti tisíc mizerných životů. To je hnusná představa, co?

Tak onu zmíněnou kamarádku jsem opět trýznil svou přítomností ač virtuální. Její štěstí musí být nesmírné. Mě psát někdo jako jsem já, tak je v ignoru jen co ho najdu. Nejhorší je, že nikdy nevím zda jí to opravdu nevadí a neříká jen ze slušnosti, že je to v pohodě a fajn nebo že jí to těší. Těžko uvěřitelné. Po tom všem co jsem zažil a co mi kdy kdo řekl, je představa, že někoho těší, že tu pro něj jsem naprosto nepředstavitelná. Musel bych si na to vypůjčit výpočetní výkon japonského superpočítače a půlku populace Číny, abych byl schopen vytvořit alespoň nástin takové představy.

Poté co jsem došel k závěru, že bude lepší dát jí chvíli klid, pokoj a mír jsem se rozhodl jít na hodinu a půl spát. Usínal jsem se strašným pocitem chladu a osamění v ruchu neustálého převalování a ne a ne usnout. Když jsem již konečně zavřel oči a uklidnil svou mysl přiběhl pes, rozrazil dveře a jal se mne olizovat. Super! Rozmrzelý, naštvaný na celý svět, na sebe a na psa jsem si šel uvařit sáčkový čaj. Takže takovou tu teplou obarvenou tekutinu neznámé chuti a původu.

Na školu jsem neměl a nemám ani pomyšlení a tak rozhodnut se sdělit své pocity a myšlenky chopil jsem se klávesnice vztekle napsal prvních pár vět. Teď jsem trochu klidnější. Nejvíce mne už netíží má neschopnost a nepotřebnost. Nejvíce mne tíží to, že nejen nemohu pro své přátele nic udělat ale navíc jsem pro ně i přítěží.

Celé toto krátké povídání zakončíme klipem.

Sobotní dopoledne stane se…

Tak jsem se po pěti dnech vrátil ze Šumavy domů. Přes nepříznivou předpověď, která prorokovala cestu do chřtánu Mordoru, jsme měli počasí nádherné jak letní láska. Celé dny slunečno, občas chladný závan větru a každý den se končil mrazivým probuzením.

Každý večer jsem trávil ve společnosti téměř stejných lidí. Pár neznámých jsme potkávali každý den, takže se vlastně stali známými. Úseky byly krátké, ale unavili nás dostatečně, abychom si vychutnali uklidňující spánek. Během těchto výletů jsme si nesli vše s sebou. Připadal jsem si skoro jako šnek. Na zádech jsem nesl úkryt, odolný proti základní nepřízni osudu avšak křehký. Tělo bylo chráněno vrstvami oblečení, spacákem i zmiňovanou ulitou, duše však odkryta přírodě, rozjímání a bolesti.

Celkem nás šlo pět. Dva krásné zamilované páry a já. Ano, byl jsem tam tak trochu navíc a vždy jsem tak někomu překážel. Jak už to mám tak nějak ve zvyku. Párkrát jsem se odpojil a putoval napřed uvězněn v myšlenkách, které svazovali mou duši rybářským vlascem, zařezávajícím se hlubokými ranami do té beztvárné hmoty bez milosti.

Kráčejíce vpřed, obklopen lesy, kde strom stojí po boku stromu, vodě jenž snoubí se s břehy a blankytnou oblohou zdobenou bělostnými mráčky jsem si tíživě uvědomoval své osamění, potřebu mít někoho po boku. A víte co? Nikdo takový tam, tady a asi ani nikde jinde není. Jak zombie ženu se vpřed za vidinou potravy ukryté za hradbami a kulometnými hnízdy, které nikdy nemohu překonat, hnán sebevětší touhou, sebevětším hladem.

Takhle to zní příliš negativně. Samozřejmě jsem strávil rád čas s přáteli. Jejich společnost je příjemná a osvěžující, ale něco tomu stále chybí. Asi si vypůjčím něco od UDG, ale mám pocit, že má duše je pustá jak kurty z rána. Zřejmě mám příliš vysoké nároky, podivnou osobnost a příliš divný smysl pro humor. Mno a co víc, když si tak čtu názvy příspěvků na blogu, tak si asi dost stěžuji. Co nadělám, někam ty myšlenky vtěsnat musím, do hlavy se všechny nevejdou. Potřeboval bych pro ně takové malé koloseum. Všechny je tam hezky naházet, ať se poperou, a získat jen tu nejschopnější.

Málem bych zapomněl na zážitek z posledního večera. Šli jsme se koupat nazí do ledového potoka a to zřejmě fascinovalo skupinku turistů, kteří zrovna procházeli přes most. Naštěstí v době, kdy jsem se do vody rozhodl vydat já utekli. Celkem by mě zajímalo, zda to mělo nějakou souvislost, že most tak rychle opustili a proběhli kolem pivovaru rychlostí blížící se rychlosti elektronu, který pospíchá na to své volné místečko.

Mno, po mém rozjímání a tomto příspěvku mám neblahý pocit, že píši i lidem, kteří o to zrovna dvakrát nestojí a jejich povaha jim brání to přiznat. Dobře pro mě! I když je to spíš smutné…

Něco kratšího

Lidé jsou opravdu zvláštní, že? Je těžké se v nich vyznat. Možná právě to nás činí lidmi. Možná, že právě to nás nutí milovat druhé. Opravdu se v tom ztrácím a snad ani nemohu popsat jak moc.

Mňo, poslední dobou se snažím být i víc milý než obvykle, ale po takové době, co jsem milý nebyl, to není zrovna jednoduché. Jak to probíhá? Mno, většinou celkem vtipně. Snažím se více usmívat, méně odmítat a když si na to zrovna vzpomenu, tak přát lidem kolem sebe vše dobré. „Ať si šťastný, ať se daří.“ Samozřejmě na to nejde myslet stále, občas se člověk nad něčím zamyslí, začte se nebo tak a hned je celá myšlenka v háji.

Také jsem teď měl více příležitostí trávit čas se svými přáteli. Kino, jídlo, čajovna a hlavně klid. Je to pěkné, mít čas být s nimi. Probírat vše možné, vědět co je trápí, co mají v plánu. Když se nad tím člověk zamyslí z dlouhodobého hlediska, tak se to sice moc nemění, ale to nevadí, alespoň je více času na analýzu.

Teď s opětovným nástupem do školy toho času asi výrazně ubude. Není to úplně na škodu, ale ani za to nejsem šťastný. Chtěl bych nějaký čas i pro nové přátele, prohloubení vztahů a jejich poznání. Kde ten čas ale brát? Času nebudu mít méně jen já; oni občas budou mít i fatální nedostatek času, vzhledem ke svým zájmům či škole.

Vypadá to nějak moc růžově, co? Nic tak růžové samozřejmě není. Bylo, je a bude pár problémů. Nejsou fatální, neohrožují svět, zasahují především asi mě a teorie praví, že jsou jednoduše vyřešitelné. U většiny z nich nyní stačí zapomenout, doba oprav, řešení a záruky totiž dávno pominula.

Pocit, který mám při psaní tohoto příspěvku je také téměř nepopsatelný. Představte si, že jste smutní, ale se vším smíření. Představte si prsty ponořené v horském potůčku, jak voda protéká kolem nich a vy už se ani nesnažíte ji uchopit. Vítr, který s jemnými kapkami vody hladí vaši tvář, jen proto aby vzápětí zmizel a nechal kapky pokojně dopadnout na zem. Je to takový klidný stav.

Srpnová zpověď

Po delší době nějaký text obsahující příspěvek. Teda, alespoň se o jeden takový pokusím.

Nedávno jsem se vrátil z tábora. I tento rok byl skvělý a nejsem snad ani schopen zachytit vše co se tam dělo pomocí slov. Tento rok se o to nebudu ani snažit, jelikož si toho pamatuji ještě méně než rok minulý. Snad se jen krátce zmíním o lidech co tam jezdí a co pro mne znamenají, jací jsou a tak. Určitě sem zase nahrnu nějaký shluk mých myšlenek a emocí, který zašmodrchám do nepřehledného klubka vzpomínek.

Doufám, že to nebude příliš žalostné. Zrovna teď poslouchám totiž hudbu, která mou náladu většinou příliš nezlepší, občas ji dokonce spíše zhorší. Jakou? Mno tak například Dala si mi krídla a nebo Prečo pláčeš. Zase jsem to trochu vylepšil tím, že jsem si objednal pizzu a tentokráte se jim celkem povedla. Nebyla příliš mastná, tenká a ani tlustá. Byla fajn.

Tak napřed asi k těm lidem, ne? Stalo se vám někdy, že by jste jeli na nějakou akci a vlastně ani nevěděli jestli tam chcete nebo ne? Ne? Mno, mě se to stává pořád. Většinou nejsem výsledného resumé schopen ani po ukončení akce. Tábor je na tom dost podobně. Už jsem tam byl dvakrát a stejně bych se hodně dlouho rozhodoval , zda tam pojedu potřetí. Co mě ovšem neustále fascinuje jsou lidé, kteří to vedou a jezdí tam.

Jsou tak zvláštní a jiní, že si je musíte zamilovat. V lidech se moc nevyznám, proto nevím co si myslí, nebo zda něco co řeknou myslí vážně, ale i tak jsou skvělí. Můžete být absolutně noví, přijet poprvé a hned se vás někdo ujme. Někdo se vás na něco zeptá, někdo se s vámi začne bavit. Není to skvělé? Co to o takových lidech vypovídá? Že jsou společenští? Ale kdeže, mám pocit, že hodně z nich by se ještě pět let po nastěhování nebavilo se svými sousedy, ale na tom táboře je to jiné, tam jsou všichni stejní, všichni jiní a všichni mají podobné zájmy.

Jsem rád, že je znám. Nikdy bych to nikomu nepřiznal do očí, asi bych se o tom ani nezmínil, ale zde jsem svobodný, zde mohu myslet, zde mohu psát a zpovídat se jen sobě. Po dvanáctém šálku čaje a čtyřech vonných tyčinkách bych se mohl sice zpovídat snad i sloupu železničního nadjezdu, ale nevadí!

Až mě trochu mrzí, že se nimi nevídám i mimo tábor, třeba během normálního pracovního/školního dne. Zrovna teď je spousta z nich na NatsuConu, to bohužel ale není nic pro mě. Kdybych chtěl grilovat a pozvat je, tak to má zase většina lidí dost z ruky a ti co to mají blízko jsou příliš mladí a rozkošní na to aby je rodiče někam pustili.

Obvykle jsem celkem samotářský člověk, dokonce se i snažím být. Projít pár mých minulých zápisů, tak zjistím i věci, které vědět nechci. Třeba to jak se vyhýbám lide, jak skrývám emoce, či manipuluji s vlastními myšlenkami. Přesto všechno zrovna teď mi chybí nějaký ten lidský kontakt. Není to fér! Jak může uzavřené osobě, co prakticky nechodí ven chybět lidský kontakt? To je jako kdyby zásuvka umírala touhou po dlouhé koupeli ve vyhřáté vaně!

Občas si říkám zda mám vůbec přátele a pokud ne, nemohu si za to sám? Ale ano mohu. Velmi často se chovám jako arogantní blbec, odháním od sebe lidi a předhazuji jim jejich chyby a slabosti a to vše jen proto aby co nejméně lidí odhalilo chyby mé. Takový hold jsem a určitě ještě nějakou chvíli budu. Připadám si jak čárka či tečka ve větě nějaké náctileté dívky na Facebooku. Proč jak tečka? Poslední dobou je ve zvyku psát tyto znaky odděleně od ostatních. I chudinka čárka je tak často osamocena z obou stran.

Trochu mne mrzí, že mnoho mých „přátel“ se už ani nesnaží mě někam zvát a já se snad už ani nesnažím být zvaný. Unavuje mne myšlenka, že se neustále někomu vtírám do přízně, že jsem tam, kde mne nikdo nechtěl. Asi vím, jak se cítí koule připoutaná k noze tanečního páru na mezinárodně uznávané taneční soutěži. Všichni ví, že tam nepatří a ví to i ona sama.

To nechme stranou. Určitě již vám někdo řekl, že vás má rád a vy jste to již dozajista také někomu řekli. Prý se dokonce dá poznat, podle chování, zda se někomu líbíte. Má detekční schopnost není zřejmě dosti vysoká a nebo se mi rozbilo nějaké čidlo, ale já to prostě nepoznám! Jediný pocit co z lidí mám, je že bych měl být co nejdál od nich, protože to je to o co stojí. Jak pak reagovat na to, když mi někdo řekne, že mě má rád? Mno… jediné co mi zbývá je věřit. Přesto, že věřím či se spíše snažím věřit mnou vždy putují obavy. Mno putují… spíše se tam odehrává nějaké chaotické stěhování kontinentů. Čekal bych, že taková osoba bude mít velký zájem být se mnou, mluvit se mnou nebo já nevím… Fakt nevím. Asi něco dělám špatně. Něco, co všichni ostatní umí. Něco, co nevidím, nehledám a snad ani nemohu najít.

Mít rád je těžké. Přiznat si to je ještě těžší a přiznat to tomu, koho máte rádi, to je téměř nemožné. Žít několik desítek let v minulosti, tohle vše bych nejspíše vyprávěl nějakému knězi v chladných zdech kostela. Teď tu posedávám v křesle, piji čaj, poslouchám hudbu a přemýšlím.

Mno, to je pro dnešek asi vše. Něco málo jsem napsal. Zbavil jsem se nějaké té váhy, nebo jsem ji možná jen rozložil.