Čas plyne

Čas plyne a věci se mění. Mění se k lepšímu i k horšímu. Některé změny jsou jasné, jiné pozorovatelné a posledního hloučku si ani nevšimneme, ale změnily se! Určitě se změnily! Otázkou jen je, jak moc se změnily a kterým směrem. Pokud bychom mohli vyjádřit celý náš život pomocí bodů v prostoru a všechny změny odpovídaly síle, která by byla určená vektorem v tomto prostoru, jaký by byl celkový vektor? Jaký by byl směr a velikost vektoru, který určuje náš život? Hýbeme se vůbec nebo stojíme na místě a části našeho života rotují kolem pomyslného středu? Kdo ví?

je zajímavé jakým směrem se mohou ubírat myšlenky. Je zajímavé jakým způsobem získáváme inspiraci, vědomosti a jakým stylem nabýváme poznání. Všichni dobře víme, že to, co prožijeme na vlastní kůži na nás má největší vliv. Je to věc, myšlenka či událost, co velmi invazivně, velmi tvrdě a surově formuje naši osobnost. Poznání z knih, filmů a her je jemné, milé, jako pohlazení, které jen nepatrně tvaruje křivky na povrchu naší osobnosti.

A bolest? Bolest ze ztráty, kterou jsme pocítili na vlastní kůži, ta je obzvláště krutá. Zaryje se hluboko do nás a dlouhé roky se snaží rozpínat naši osobnost směry, které jsme ani neznali. Směry, které se nám mnohdy ani nelíbí, ale nemůžeme si pomoci a musíme se podvolit. Drobná pohlazení se snaží zbrzdit rozpínání, zbrzdit postup, ale je to téměř marné.

A tak pokroucené kuličky, formy naší osobnosti, podoba nás samých pluje neznámým prostorem, či stojí v nekonečné prázdnotě a my stále žijeme své prosté životy dál.

Mosty

Když řeka teče krajinou, dává vláhu rostlinám, dává lidem pít ale dělí břehy. I když jsou spojeny neviditelným poutem, které je skryto pod hladinou, jsou rozděleny a nemohou se k sobě již přiblížit a co víc, jak plyne čas, oba břehy strádají a jsou omílány; oba břehy jsou si stále více vzdálené. Aby člověk mohl překročit suchou nohou, začal budovat mosty ― pouta, která břehy spojují. Křehké stavby díky kterým proudí život z jednoho břehu na druhý a zpět.

Jak takové mosty asi vypadají v mezilidských vztazích? Pokud proudem naší řeky jsou události, které unášejí důsledky, a proudí našimi životy v čase, omílají naše břehy ― naše pocity, tužby a přání. Jsou pak mostem jiní lidé? Alkohol či média? Křehké mosty vybudované z nul a jedniček, které naplňují digitální svět? A pokud jsme jedním z břehů, jedním z miliónů ba dokonce miliard ostrůvků, dokážeme vůbec poznat, kde ony mosty strojí a jaký obsah přes ně proudí? Kdo ví? Mostů jsou stovky druhů. Jsou různých tvarů, délek a liší se i materiálem, ze kterého jsou vyrobeny.

Jedno je však jisté a to, že mosty mohou být krásné. Spojují nás s těmi, které milujeme, dovolují nám cestovat, pozorovat řeku, život na ní a nebo město pod příkrovem večera. Mohou ale nosit i smutek, vzpomínky na ty, jenž jsme ztratili nebo na věci, které se již nebudou opakovat.

Jaká je jejich podstata? Asi stejná jako naše vlastní. Neurčitá. Jediné, co víme, je, že je potřebujeme, stejně jako někdo potřebuje nás a my někoho. Asi je na čase jít si stoupnout zpět, na ten rezavý most přes řeku a se smutným úsměvem pozorovat proud života. Důležité je však si uvědomit, že až nás to omrzí, tak prostě můžeme dojít na konec mostu, sestoupit z něj a pokračovat v naší cestě a třeba, když budeme mít štěstí, narazíme zase na něco neskutečně krásného a jedinečného, na co budeme moci vzpomínat, nebo co si budeme moci vzít s sebou a uchovat si to navždy.

Vytváříme si pouta

Po dost dlouhé době jsem se přihlásil do administrace webu a řekl si, že bych mohl zkusit něco napsat. Není to tak lehké, jak jsem čekal, protože sám nevím jak to vyjádřit slovy. Vlastně pomalu ani nevím, jak se něco takového vyjadřuje jakýmkoli způsobem. Takže to bude spíš takový ten klasický příspěvek, kdy toho napíšu poměrně hodně, ale obsah je nulový.

Poslední dobou si stále více uvědomuji, že ty nejpevnější a mnohdy i nejkratší řetězy, jenž nás někde poutají si vytváříme sami. Napřed posbíráme potřebné materiály, pak roztavíme kov a slijeme jej do mohutných forem, dáváme mu tvar a nakonec si jej připneme k zápěstí či kotníkům a přitlučeme ke stěně. Napřed nejsme příliš šikovní, nemáme praxi, a tak řetězy nic nevydrží a ve zdech drží spíše tak, že nedrží. Časem ale získáváme zkušenosti a naše řetězy, naše vlastní pouta, vydrží stále víc. Pokud pokračujeme dlouho vytvoříme pouta, která sami nedokážeme zpřetrhat, občas možná i taková, která jsou pro nás věčná.

Asi by to chtělo změnit výrobek a začít vytvářet pilky nebo alespoň nějaké pilníky či brusné pásky. Řetězů je dost a kotva nás táhne stále hloub, až na samotné dno. Na pobřeží na tom nezáleží, tam stejně dosáhneme, vidíme slunce a můžeme volně dýchat, ale uprostřed širého oceánu, kde dole je jen temnota a nám neznámí tvorové, ze kterých máme obavy, to již taková sranda není.

Kdybych byl tak dobrý řeční, jako „kovář“, tak bych snad nemusel chodit do práce ani školy, protože bych přemluvil lidi ke všemu. Chce to oslabit a zpřetrhat ty nejsilnější řetězy, to co mne nepustí z místa, ty co mne uvazují na vzdálenost desítek centimetrů. Chce to naději.

Lampionky, lampionky, já už vidím tmu!

Svět, ve kterém pro nás není osoba kterou milujeme, je prostý a temný. To nezachrání ani lampionky a barevná hudba!

Přesně tak! Lépe jsem snad už ani začít nemohl. Člověk se jedno za čas otočí a vidí, co za sebou zanechal. Obvykle to není nijak krásný pohled, teda alespoň pro mne, ale je to přesně to, co očekáváme. Někdy se ale stane něco jiného. Někdy nás napadne podivný nápad. Nápad, že bychom se mohli rozhlédnout kolem sebe, místo toho abychom se otáčeli.

To je ale tuze špatný nápad. Když se otočíme uvidíme jen to, co je již za námi. Není tam nic nového. Nic, co by nás mohlo překvapit. Rozhlédnutí, jo tak to je jiná liga. Taková vyšší dívčí, nebo jak se to říkávalo. Proč? Protože všude kolem je spousta neznámého. Spousta barev, odstínů, tváří a odrazů, které nám vůbec nic neříkají. Nemáme pro ně ani jména. Jsou cizí.

Problém nastává až v této části. Otočili jsme se a poznali jsme, že to co nás dosud obklopovalo, to co jsme znali, nebyl celý svět. Celý svět je mnohem větší, rozsáhlejší a barevnější. I hluk kolem nás se sestává z melodických tónů touhy a potěšení. Ehm. Když už jsem u té touhy a potěšení, tak ano, to je to co vám dojde. Pokud v tom prázdném světě, kde jste žili a znali jste svých patnáct barev, byla ona to světlo a odlesk, to nejkrásnější a nejvzdálenější, co je potom teď? Teď je něčím neskutečně úžasným a slovy nepopsatelným co se skrývá za odlesky laciné bižuterie okolního světa. Stále víte, že tam někde je. Stále cítíte jak neskutečně moc vám chybí. Nyní se však dočista ztratila. Ta krásná věc se ztratila odlescích pozlátek, v barvách duhy a vzdálila se natolik, že ji již snad ani nemůžete zahlédnout.

Jak pochopitelný se rázem stává ten chtíč, ta touha jenž vystižena je v miliónech vět. Ta, která prodírá naši kulturu skrz naskrz a tvoří tak otvor mířící přímo do pekel zoufalství. Závěrem bych si snad jen dovolil citovat kousek z Šalamounovy písně neb se mi ona pasáž zdá momentálně velmi výstižná.

Holubičko má v rozsedlinách skalních,
ve skrýši nad srázem,
dopřej mi spatřit svůj obličej,
svůj hlas mi dopřej uslyšet.
Tvůj hlas je tolik lahodný,
tvůj obličej tak líbezný!
Pís 2,14

Páteční úvaha

Dáno již jsem ve věku kdy bych měl umět rozeznat co je dobré a co ne. Bohužel i přes tento předpoklad si nejsem jistý. Dobro a zlo je z mého pohledu natolik relativní, že jej snad nikdy nebudu moci pochopit. Nemluvě o tom, že občas pochybuji o tom zda existuje něco jako dobro a zlo. Nevím jak přesně bych jej definoval. Jelikož dobro pro jedince se většinou rovná jeho vlastnímu potěšení. Je pro mě jakožto pro tesaře dobré, že se potopila loď, protože budu mít práci - jsem potěšen z vidiny příjmu. Jako "společnost" můžeme dobro chápat tak, že vede k nějakému vyššímu cíli, příspívá k jeho plnění. Ovšem pak vyvstává otázka co je to společnost a zda její cíl je "dobrý".

Lidé, přec jsou stejní, se opravdu hodně liší. Nejen povahou, ale i svým vzhledem a cíly. Jak tedy můžeme vytvářet společenské cíle? Veškeré skuponové cíle jsou vlastně chytrým tahem, kdy silnější/schopnější jedinec ovládá jiné. Po jeho smrti většinou přejme vládu jiný silný jedinec, ať již původní myšlence bezmezně věřil či nikoli.

Ptám se tedy, kdo jsem abych mohl rozhodovat, byť jen v mém případě, co je dobré a co nikoli? Mé úvahy, mé emoce - stav mé mysli - nikdy nebude schopen rozpoznat dobro a zlo v aboslutním měřítku. Tudíž nikdy nebudu vědět zda jsem spáchal dobrý či zlý skutek, zda jsem učinil dobré či špatné rozhodnutí. Nebudu se tedy moci učit z vlastních chyb a nebudu schopen se jim vyvarovat v příštím tahu.

Lidské bytosti jsou opravdu poměrně ubohé. Snažíme se ovládat přírodu, poznávat vesmír bez toho abychom znali domov (zemi) a poznávat druhé, říkat jim co je dobré a to vše bez toho abychom znali své vlastní Já. Neznáme sami sebe. Což základem je bytí.

Jednou snad dosáhneme poznání a budeme schopni se rozhodovat správně. Až tento moment nastane bude mít teprve smysl tvořit umělou inteligenci. My jenž jsme nedokonalí se snažíme vytvořit něco co je lepší, vyspělejší než-li my. Připustíme-li existenci Boha ať již v jakékoli formě, musíme si přiznat, že ani on nebyl schopen vytvořit nic lepšího než-li je on sám.