Tak se to zase blíží

Tak, dnes je dvacátého prosince a to signalizuje příchod Štědrého večera. Vánoce, svátek milovaný, nenáviděný a komerční. Původní duch vánočních dní se již dávno vytratil kamsi do propadliště času, kde jej pro jistotu drží tekuté písky.

Já osobně bych nejraději Vánoce neslavil a ani se nějak nestresuji s nákupem dárků, nepídím se ani po tom co dostanu nebo zda něco dostanu, přijde mi to zbytečné. Důvodů proč neslavím Vánoce, nebo se tomu alespoň co nejvíce vyhýbám, je mnoho. Jedním je, že nejsem křesťan, nejsem věřící a nemohu tedy slavit narození Božího syna. Dalším velmi podstatným důvodem je nerozhodnost s jakou Češi přistupují k Vánocům. Většina lidí sama neví, zda jim jde o tu původní atmosféru, kdy jsou prostě se dvou rodinou a baví se, vypráví si historky, nebo o ty dary jenž dostávají a dávají. Před Vánoci také stoupá počet půjček, neboť lidi na ty dárky ani nemají a přesto je chtějí dát. Je to holý nesmysl! Pokud chci někomu něco dát, chci mu nějak sdělit, že na něj myslím a že jej mám rád, tak se přece nemusím omezovat na pár dní v roce a dokazovat mu to nesmyslnými dary o které třeba ani nestojí.

Je pravda, že existují země, kde Vánoce mají snad jen "komerční" složku. Takovou zemí je podle mého názoru například Japonsko. Vánoce jsou běžným pracovním dnem, jen je vše vystrojené, prodávají se klasické vánoční dorty s jahodami a lidé si dávají dárky. Nicméně, Japonsko má zhruba 54% šintoistů a 40% buddhistů, křesťanství je tam tedy i historicky zastoupeno v poměrně malé míře a tento svátek je pro ně "nový" a "cizí". V Evropských zemích převažovalo křesťanství a tudíž je u nás zachováno mnoho křesťanských svátků jako dnů, kdy se nemusí do práce. Také v nás zbyly, leč pokřivené, tradice našich předků.

Co tím chci říci? Pokud už chcete Vánoce slavit, tak se uklidněte, dejte si nějaký teplý nápoj, popřemýšlejte nad tím koho máte rádi a kupte mu nějakou maličkost. Tu osobu na Vánoce buď pozvěte, nebo se sejděte v nejbližší možný termín, poseďte, povykládejte, smějte se a nakonec předejte třeba i ten dáreček. Mnohé potěší už jen přání. Potěší je už jen to, že jste si na ně vzpomněli! Vždyť o co více by nám mělo jít než o to aby nás milovali naši milovaní, respektovali soupeři a radost prostupovala naším životem jako vůně teplým domovem?