Páteční nic nedělání

Dnešní den jsem strávil úspěšným nic neděláním a to téměř doslova. Ráno jsem vstal a řekl jsem si, že by si to chtělo trochu zacvičit, tak jsem asi patnáct minut cvičil, než mě to přestalo bavit a pak jsem si šel zaběhat. Vrátil jsem se samozřejmě celý zpocený a zdrcen mou kondicí. Kondicí vrcholového sportovce. Vrcholového sportovce, kterému je dvě stě šet let a už se sklání nad vlastním hrobem. Ale co nadělám. Poté co jsem se zbavil potu, jsem si sedl ke stolu a přemýšlel, zda bych neměl dělat něco konstruktivního. Málem tato myšlenka vyhrála, ale nakonec ji přemohla má destruktivní kreativita a tak jsem se pokusil napsat píseň. Dopadlo to hrozně. Sice lépe než můj první pokus, ale stále hrozně.

Nedlouho poté mi zavolal kamarád, že přijede do města v celou šestnáct a jeho přítelkyně nejspíš chvíli předtím, tak že bychom třeba mohli zajít na jídlo o chvilku dřív, než bylo plánováno. Řekl jsem si, že stejně nemám co na práci a tak jsem souhlasil. Trochu jsem se přioblékl a vyrazil jsem na nádraží, na které měli oba každou chvílí dorazit. První dorazila slečna, jak bylo v plánu. Několik minut, které zbývali do příjezdu jejího partnera, jsem se rozhodl naplnit mým skvostným humorem a zářivou přítomností. Chudinka musela být celá nadšená. Naštěstí kamarád dorazil brzy a tak byla vysvobozena.

Což mi připomíná, že oba, tedy hlavně kamarád, vedli poznámky k mému cool vzhledu. Lenost a zkouškové dělají divy. Ani nevím k čemu bych se mohl připodobnit. Představte si něco hrozně ošklivého, co vás děsí každý večer, přidejte tomu řídký vous, děsivé „afro“, blbý humor a tmavé brýle. Bum! Máte mou podobiznu.

K zasycení našich žaludků jsme si vybrali vietnamskou restauraci, která leží téměř v centru našeho malého města. Já, jakožto statečný doprovod, jsem si dal něco klasičtějšího. Konkrétně rýžové nudle s kuřecím masem na kari. Zbytek našeho skvostného obědového týmu se rozhodl pro kuřecí řízek, který byl doplněn o hranolky a trochu tatarské omáčky. Pití bylo prosté. Možná i prostší než jindy. Všichni přítomní, kromě mě, si dali Kofolu. Já jsem se spokojil s jemně perlivou vodou. Oběd mě velmi uspokojil a potěšil a to hned z několika důvodů. První důvod je asi jasný a nemusím jej nějak zvlášť vyzdvihovat. Jídlo v dobré společnosti je prostě vždy lepší. Druhým důvodem by pak mohli být nechápavé pohledy dvou mladých slečen, které seděli u vedlejšího stolu. Naše konverzace byla zřejmě tak fascinující, že jim to nedalo a museli se občas i otočit a přesvědčit se, že jsme skuteční. Třetím důvodem, proč mne dnešní oběd tak potěšil, je fakt, že jsem do sebe dostal celou porci. Nějak sem teď neměl moc náladu na jídlo a spíš jsem tak popíjel čaj, alkohol a oddával se dlouhému přerušovanému spánku.

Po skončení oběda jsme se pomalu rozdělili a já vyrazil do místní čajovny. Je taková zvláštní, třeba proto, že je nekuřácká. Nechal jsem si doporučit čaj a usedl ke stolu. Nechtělo se mi sedět na zemi, neboť mě trochu trápí záda a nemohl bych trápit nově příchozí svým děsivým obličejem. Doporučen mi byl Pchu-er, který mi ve výsledku i chutnal. Mám sice raději trochu jemnější čaje, ale člověk musí zkoušet. Musím se přiznat, že jednou jsem pochybil, trochu se zamyslel a nechal jsem jej ve styku s vodou asi o patnáct vteřin déle. Celý nálev pro mne byl takovým vtržením zpět do reality. Byl hutný, trpký a místy až nakyslý. Tuto chybu se mi však podařilo vymýtit a již se neopakovala.

Během usrkávání čaje, jsem vedl příjemnou konverzaci s obsluhou kavárny. Což mi tak připomíná, že jsem stihl vyřídit i několik pracovních hovorů. Ty byly naštěstí krátké. Tato čajová pohoda skončila zhruba po půl druhém litru vody, kdy jsem byl informován, že bych se měl vypravit na dlouhou a nebezpečnou výpravu.

Výprava, která mne čekala, byla opravdu dlouhá, plná strastí a nebezpeční. Odměnou mi však bylo pár sladkých fazolí. Abych to upřesnil, onou nebezpečnou výpravou byla jízda do Prahy. Nezní to nebezpečně, že? Tak si představte, že se po dvou litrech tekutin chystáte vydat na půl hodiny trvající cestu, která navíc neposkytuje mnoho vyhlídek na přítomnost toalet. K tomu všemu se ta cesta odehrává na rychlostní silnici a jste tedy ohroženi mohutnými ocelovými oři, kteří se řítí všude kolem vás. Vidíte? Je to nebezpečné. Tato výprava mne zavedla do samotného centra světel a papírků. Papírky, nesoucí ceny, se označují též jako cenovky. Světla pak komplikují vnímání okolního světa, neboť jsou ostrá a jasná. Jak jste asi pochopili, tak cílem výpravy bylo obchodní centrum. Poté co se zařídilo vše podstatné jsem se mohl vydat zpět, hnán touhou vyzkoušet nové sklenice. Stal jsem se iniciátorem nákupu nových sklenic na červené víno a to i přes fakt, že víno téměř nepiji.

Nyní tu sedím nad sklenkou masivně produkovaného červeného vína, jehož chuť je mi až téměř nepříjemná, poslouchám hudbu a sepisuji zážitky z mého dnešního nic nedělání. Co k tomu dodat? Možná jen: c'est la vie.

Malý nákup

Dnes je krásný slunečný den. Je teda pravda, že když jsem vyšel z domu, tak mne málem líbaly omrzliny. Chvilku jsem se mohl živit tím, že bych klepal kosy, neboť bych jich za tu chvíli, co jsem šel na nádraží, zvládl celé tisíce.

Metro a vlak mohu asi přeskočit. Všichni ví jak to tam vypadá, co se tam děje a že je lepší to ignorovat. Uzavřít se ve své malé bublince fiktivního světa, kterým v mém případě byl řecký ostrov a malinká kavárna na jeho pobřeží. Poslouchat příjemnou hudbu, která dokonale vystihuje náš současný pocit a stav. Zajímavé, že ta má začínala slovem „lůzo“.

Když jsem si vytrpěl každodenní strasti a dopravil se až k prahu školních dveří, musel jsem obětovat prakticky veškerou mou sílu k tomu, abych dveře otevřel. Jsou staré, masivní dveře ze dřeva tu a tam okované železnými pláty. Nakonec jsem se však do budovy probojoval a vydobyl si tak privilegium přemlouvat turniket, že do budovy opravdu mohu. Prošel jsem aulou a vrhl se k druhým těžkým dveřím. Proč jsou tu vlastně dvoje obrovské a otravné dveře? I tuto bitvu jsem vyhrál a odměnou mi budiž stoupání po schodech. Kolikrát se sám sebe ptám, proč já sem vlastně chodím.

Nakonec jsem se vydrápal do posledního patra, kde jsou samé zamčené dveře. Schůzku jsem měl domluvenou na půl jednou a tak jsem si zbylých patnáct minut ukrátil četbou. Poté co jsem odložil knihu a vstal, jsem došel k telefonu a zavolal do kanceláře. Nic. Jen prázdné, do nekonečna se opakující oznámení, že telefon vyzvání. Dobrá tedy. Ještě na pět minutek se posadím a zkusím to znovu. I tentokrát jsem se však nesetkal s úspěchem. Pokus jsem opakoval ještě dvakrát ve stálém intervalu pěti minut. Nezbylo mi nic jiného než se vzdát a tak jsem se vzdal. Usadil jsem se k nejbližšímu stolu, vytáhl laptop a započal jsem psát mail. Asi v polovině obsahu mailu se vynořila zpoza rohu osoba, na níž jsem čekal.

Po krátké konzultaci nad kávou, kterou jsem vynechal, jsme se rozloučili a já vyrazil zpět do ruchu českého velkoměsta. První zastávkou byl nedaleký obchod, kde jsem koupil nové filtry na vodu. Však víte, takové ty co pomáhají odstraňovat vodní kámen a tak. Z tohoto obchůdku už to bylo, co by silný kamenem dohodil, do obchodu s čajem. Zde jsem padesát gramů zeleného čaje a sto gramů levnějšího oolongu pro každodenní popíjení.

S hlavou plnou myšlenek jsem vyrazil na Dejvice, kde leží „zbytek“ mojí školy. Cestou jsem potkal pár nostalgických míst, kde jsem přemýšlel nad tím, jaké to bylo. Nakonec jsem se však ponořil pod úroveň silnic a tramvajových pásů, nastoupil do metra a dojel do školy. Nyní tu sedím na chodbě, vedle nějaké slečny, a sepisuji co jsem vlastně dělal. Tu slečnu nezmiňuji proto abych se chlubil, nebo tak, ale proto, že je naprosto fascinující. Sedím tu už dobrých deset minut a ona stále ještě nezvedla oči od telefonu. Má větší výdrž než já. Ale tak je to holka a sedí v budově FELu.

Musím trochu šetřit baterii a to je stejně vše, co bych nyní mohl napsat. Takže tím končí další můj zápis.

Tíha minulosti

Myšlenky bloudí planinou, která pokryta je hustou mléčnou mlhou. Mlhou nesoucí ozvěny minulosti. Mlhou jenž se chvěje pod drtivými dopady minulých rozhodnutí. Ano, tak těžká, tak neprůhledná a tak zničující ta mlha je.

Mohlo by se zdát, že mluvím o tom co se stalo v předchozích několika týdnech a však není tomu tak. Tedy, abych byl přesnější, není tomu zcela tak. Jistě, nějaké pohnutky, myšlenky, nějaká rozhodnutí jsou spjata i s posledním týdnem, dvěma. Ovšem ta mlha, o které mluvím, je mnohem hlubší. Její částice se střádají napříč celým mým životem. Hle, tam jsem byl a zde budu. Ach, jak krásně a čistě působí ― vražedná stvůra. Proč stvůra? Proč vražedná? To ona, ona je ta, která mne láká. Ta, která mne táhne do propasti, která ji skrývá před mým zrakem. Vede každý můj krok.

Snad jako bych vyjadřoval tu dávnou myšlenku, že utvářejí nás naše rozhodnutí. Nyní neměním to, kým jsem. Nyní měním to, kým budu. Člověk si ani nedovede představit jak smutné to je. Jak oduševnělá by měla být jeho rozhodnutí. Měl by myslet na vše. Měl by vědět kým chce být, kam chce jet a co chce umět. To vše jen proto aby se správně rozhodl.

Když jsem byl mladší, tak jsem nechápal k čemu má mi být matematika. Nyní, když jsem bezmála o deset let starší, to stále jen tuším. Jak jsem se před lety měl rozhodnout, že ji mám věnovat více času? Jak jsem před lety měl vědět, že trénink písma by mne mohl obdařit schopností krásně psát. Nyní po všech těch letech, kterých zdaleka ještě nebylo mnoho, cítím tu hrozivou tíhu svých rozhodnutí. Dunivý zvuk, připomínající dopad kovářského kladiva, oznamuje, že jsem se mýlil, že jsem se špatně rozhodl. A přeci, nyní na prahu nových rozhodnutí, stojím stále nepoučen. Stále dělám stejné chyby a ještě sem si k nim přidal várku dalších, zřejmě nakoupených u hokynáře.

Nedávno jsem jednomu svému známému vyprávěl, jak těžké je přijmout fakt, že jsme bezmocní. Čím více se toho naučíme, tím méně toho víme. To je divné. Víme toho víc, ale jsme si vědomi toho, že to co víme, je jen zlomek toho, co vědět můžeme. Toho co se skrývá za obzorem. A jak jsem tak o tom vyprávěl, byl jsem víc a víc frustrovaný. Frustrovaný z toho, že nedokáži nikdy naplnit svůj pohár. Když už jsem si vzal ten pohár, tak jej použiji. Celé to je jako kdybychom vše co víme slévaly do nádherného zlatého poháru poznání. Pokaždé, když do poháru vnikne část nových vědomostí se ale pohár zvětší. Však kapalina, kterou jsme do poháru nalili, nerovná se ani desetině jeho zvětšení. Během pár okamžiků, pár desítek lidských let, se pohár stane tak velkým, že jej sami neuzvedneme. Nemůžeme tedy užívat získaného vědění a navíc se pohár stal tak velkým, že pokud do něj vstoupíme, utoneme.

Nezbývá mi nic jiného, než následovat tu nasládlou vůni, která mne táhne neznámým směrem. Prodírat se dál tou hustou mlhou a doufat, že jednou vyjde slunce. Jak se zmínil sám Aristotelés: „Je-li tedy život sám o sobě dobrý a žádoucí, a když si pak vidoucí uvědomí, že vidí, slyšící, že slyší, jdoucí, že jde a když máme i pro všechny ostatní činnosti vědomí, že jsme činní, takže vnímáme, že vnímáme, a myslíme, že myslíme, je to pro nás známka, že jsme.“

Jak vše ztratit

Poslední dobou mám tak skvělou náladu, že se mi povedla parádní věc. Ano, byla to ironie. Vzal jsem to co mám rád a to co miluji, zabalil to do jednoho balíčku, ten oblepil izolepou, přivázal k tomu obrovský kámen a shodil jsem to do propasti.

Asi tak by se dalo totiž popsat to, že jsem rozhněval pár mých blízkých přátel, teď tedy už zřejmě ne a ještě ke všemu jsem vysloveně nasral, to se snad ani nedá jinak říci, dívku, kterou mám rád. Proč jsem naštval přátele je asi jasné a má to spojitost s předchozím příspěvkem a mým rozsáhlým mazáním kontaktu na Facebooku. To bych tedy nějak dále nepitval, alespoň pro teď.

Takže co se stalo s tou dívkou? S tou kterou mám rád a která mě odmítla? Tak jo, to můžu zkusit popsat. Víte, neznáme se moc dlouho, není to snad ještě ani rok, ale stali jsme se přáteli, alespoň z mého pohledu. Párkrát jsme si vyšli ven, do kina nebo na jídlo. Jednou jsme uspořádali i „filmovou noc“ a koukali na filmy. I když usnula už u druhého filmu. Což bylo mimochodem až sladké. Mno, ale to odbíhám. Takže to bylo celkem v pohodě. I když já mám poměrně málo času a ona ještě méně, tak jsme se párkrát sešli, ale to nějak přestalo. Po Novém roce (tedy v novém roce) přestala volat, pár týdnů na to už ani nenapsala nikdy první. Říkal jsem si, že asi nemá čas nebo náladu a tak jsem to moc neřešil. Když jsem napsal a zeptal se jak se má, tak mi zdvořile odpověděla s trochu delší odmlkou většinou ale odpověděla. Fajne, asi něco dělá a nemá moc času. Pak, jak jsem již psal, nastalo pro mě těžké období a jedna zkouška mě dost vyvedla z míry. Mám pocit, že její následky stále pociťuji. A co se stalo? Pravidelný čtenář jistě ví, ale pravidelných čtenářů moc není, pokud vůbec nějaký. Takže stalo se to, že když už se to všechno tak krásně… kazilo, tak jsem si řekl, proč si to neudělat ještě horší a řekl jsem jí co k ní cítím. Byl jsem odmítnut neskutečně krásným způsobem. Zní to asi divně, ale opravdu to bylo hezké. Takové hřejivé. A kupodivu mi to i celkem pomohlo. Poté následovala ona zkouška a pak. No a pak? Nic!

Víte je to těžké, ale jak se cítíte pokud někdo dřív volal, psal a teď se neozve klidně dlouhé týdny? Jako, že jste mu už ukradení? Jo, tak přesně takový pocit jsem měl. Nechal jsem tomu ještě nějaký čas, ale nic se nedělo. Tak jsem tedy opět napsal první, zeptal se jak se má a tak. Měla se fajn, takže náladou to být nemohlo. Slíbil jsem jí tedy, že už o mě nikdy neuslyší, protože ji nechci otravovat. Na to mi napsala to co vždy, že ji neotravuji a tak, ale tentokrát se tomu už opravdu těžko věřilo. Poté jsem již jen napsal promiň a odstranil ji také z kontaktů. Čímž jsem přišel v podstatě o jediný kontakt s ní.

Je smutné, že někteří lidé umí být tak hloupí jako já a vzdají se všeho co mají rádi pro pár hloupých rozmarů. Ale jak se říká každý je svého štěstí strůjce. Mé štěstí snad nemá ani podobu. Bude to takový lepidlem slepený útvar, který nemá ani hlavu ani patu a při sebemenším dotyku se rozpadne na kupu harampádí.

Velká čistka kontaktů

V posledních týdnech jsem provedl několikrát „čistku“ kontaktů na Facebooku. Někteří lidé to brali dost osobně, jiní si toho stále ani nevšimli. K tomu mě vedlo hned několik věcí, které se pokusím trochu přiblížit. Předem vás chci upozornit, že pokoušet se pochopit mé myšlenkové procesy, bude nejspíš zbytečné.

První věcí, která mě vedla k tomuto čištění kontaktů byl fakt, že jsem měl již více než sto třicet přátel. A jsem si vědom toho, že je to více jak desetinásobek opravdového počtu. Takový seznam tedy potřebuje zredukovat, což vede k pročistění zdi a příspěvků na ní.

Ve druhé vlně jsem pak trochu přitvrdil a začal jsem mazat i lidi, které znám a psal jsem si s nimi. Nyní si s nimi však už nepíši a není tedy důvod je uchovávat v kontaktech, když je nejspíše už nikdy nepotkám.

V poslední vlně, která zvedla i poměrně velký ohlas, jsem smazal i lidi se kterými se stýkám, povídáme si a dají se považovat za přátele. Někteří to však vzali tak, že jejich odstranění z přátel na Facebooku se rovná odtržení reálných vazeb mezi námi. Dobrá tedy. Pokud to tak cítí a chtějí to tak chápat, pak nemohu mít námitek. Skutečným důvodem odstranění i těchto kontaktů byl však fakt, že Facebook považuji za takové rozšíření ICQ a využívám jej především pro komunikaci. Nepotřebuji vidět ničí fotky z oslav, komentované statusy o tom, kdo se kde pozvracel a tak. Tyto informace jsou pro mně užitečné pouze pokud se s lidmi bavím každý den, pokud je příliš nepitváte, tak vám dají osnovu témat. Možná nechápete jak to myslím a tak se to pokusím trochu vysvětlit. Pokud si s někým nepíši dlouhou dobu, tak se můžu ptát na všechny ty zaběhlé a nudné věci, protože v každé se nejspíš něco dovím. Pokud si však píši s někým každý den, nemohu se ho stále dokola ptát v jakém ročníku na škole je, jestli ji stále ještě dělá a tak. V takovém případě se tedy hodí mít alespoň stručný přehled o tom, co ta konkrétní osoba během dne či týdne dělala.

Jsem si vědom toho, že tato rozhodnutí mě nejspíš stála velké množství přátel, ale nejsem si jist, zda mám stát o přátele, které rozhodí Facebook. Kromě lidí, kteří mi píší celkem pravidelně jsem byl nucen zachovat i lidi ze školy či práce, protože jak jsem již psal, Facebook je pro mne nástroj komunikace a s těmito lidmi nejspíš komunikovat budu.

Co bych tak ještě mohl napsat? Jo. To by šlo. Víte, je to zvláštní, ale mám hroznou nechuť psát někomu stále první. Opravdu to ve mně vzbuzuje pocit, že toho někoho akorát otravuji a že se mnou vlastně ani nechce mít nic společného. A tak nějak už toho mám dost.

Překážka

Tak tu máme další z rozhodujících okamžiků v mém životě. No, to je možná trochu přehnané. Určitě to tak ale teď cítím. Nicméně nemohu popřít, že je to jeden z důležitých okamžiků a jelikož jsem poslední dobou neměl moc štěstí, tak doufám, že se to zlepší.

Neměl jsem sice štěstí, ale za to jsem měl málo rozumu a odvahu za šest Lukášů. To jsem si tak totiž usmyslel, říci oné zmiňované dívce, že se mi líbí. Mno, to je ještě trochu skromné. Že ji mám rád. To je přesnější. Teď se dozajista za čelo popadáte, nebo se spolu s výbuchem smíchu sunete pod stůl. No co. Každý děláme chyby. Musím však říci, že jsem byl odmítnut neskutečně krásným způsobem. Tak něžně a láskyplně. Láskyplně? Mno, to vlastně asi ne.

Velkou výhodou je, že jsem nic jiného ani nečekal. Takže mě to nerozhodilo. Dokonce jsem se díky tomu tak trochu uklidnil a vše vypadalo zase trochu víc barevně. Takže už to nebylo vše jen černé, ale občas i černobílé! To uklidnění asi trochu pomohlo. Abych řekl pravdu, opravdu jsem nevěděl co udělám pokud selžu v dnešním důležitém okamžiku. Na sebevraždu si myslím nemám odvahu. Respektive je tak hrozně složitá, na správné provedení, že je dost nejistá a asi by velmi ublížila mým rodičům. I když jsou to asi jediní lidé, kterým by tímto způsobem bylo ublíženo. Musel jsem tedy přemýšlet dále. Však víte, o nějakých těch alternativách. Tak jak se s tím vypořádat? Buď to zkusit nějakým zdlouhavým způsobem znovu, s tím, že mi tento přístup nemusí být dovolen a nebo… A nebo? No, tak to je to co nevím. Buď nastoupit klasicky do práce a vést standardní život, který si představuji momentálně tak, že bych byl osm a půl hodiny v práci, tři hodiny bych dojížděl a zbytek času bych se díval na televizi a zbytky mražené pizzy by padali na mé masivní a obnažené břicho. Také bych mohl zkusit vstoupit do armády. Tam si však nejsem jist, zda by mě vůbec vzali. Už teď vidím ten rozhovor. „Tak nám řekněte kolik uběhnete.“ „Myslíte jako vzdálenost?“ „Ano.“ „Když to spěchá, tak z pokoje doběhnu i na záchod.“ Vedoucí náboru, ohromen mým neskutečným výkonem, by mne jistě doporučil rovnou na armádního generála.

Mno, tak to by byla trocha té ventilace myšlenek, před důležitým okamžikem. Chtěl jsem to zakončit nějakým výrokem z Bible, ale žádný mě nenapadá. Ale příspěvek bez moudra by nebyl stylový, že? Tak co bych mohl… Tak možná Buddhu, bych mohl citotvat.

„Nedělejte ohňů, nepopálíte se; zřekněte se lásky, nepoznáte žalu.“
˜— Buddha

Soustředit se… a nepruď

Tak jsem nedávno nedal jednu zkoušku na kterou jsem se zrovna moc nepřipravoval. Za pár dní ji mam znovu a opět jsem se na to ještě nepodíval. Chtělo by to soustředit se na cíl. Ale jak? Mno? Jak? To nevím. Zatím jsem se nejdál dostal k tomu, že jsem si rozsvítil lampičku a sedl si ke stolu. Nebojte, hned jsem vstal a šel dělat něco jiného.

Pevně věřím, že alespoň část z vás má s učením také nějaký problém, možná je dost podobný. Ach, jak já to nemám rád, když je to takhle „vynucené“. A k čemu ta má neschopnost vedla? Po velmi dlouhé době jsem zrušil celý linuxový oddíl, který jsem používal jako hlavní, zformátoval celý zbytek disku jako NTFS a smazal jsem si všechna data. Hurá! Takže s dalšími věcmi jako běh, pokus o hru na kytaru a tak mi to zabralo celý den! Heh. Mno… to je přístup.

Takhle k večeru se objevila online má oblíbená oběť. Však to znáte. Milá, krásná dívka která není vůbec blbá, tedy taková u které nemáte šanci. Tak jo, co inteligentního jsem mohl asi tak provést? Samozřejmě jsem jí napsal. Vždy toho lituji hned poté co zmáčknu enter. Chudák dívka. Z její odpovědi jsem nabyl dojmu, že má buď málo času nebo na mě nemá náladu, tak jsem se omluvil a odmlčel. Někdy si to zkuste. Můžete si zkazit celý večer. Lepší mlčet, co?

Uvařil jsem si další konvičku čaje, který mi vlastně ani nechutná, je nějaký vyčichlý a vůbec takový divný, a uvelebil se na posteli. Na televizi jsem si pustil hudební klipy, jejichž obsah bych nenazval optimistickým, takže teď mám super náladu, která ve mě vysloveně evokuje potřebu se učit. Ano. Je to ironie!

Chjo. Mno co. Třeba jednou bude lépe i když bych tomu nevěřil.

Paterčata, přesnídávky. Jo, a ještě atomové zbraně!

Nějak pořádně ani nevím, kde se ve mě vzala ta potřeba se k tomuto tématu vyjádřit. Možná to bude tím, že mám prakticky celou úvodní timeline zaplněnou jen „novinkami“ o paterčatech. Rád bych upozornil na to, že je to spíš takový můj malý výlev. Rozhodně to neberte nějak směrodatně, jsem tak nespolečenský člověk, že bych podporu zrušil zcela, lidi obdařil čipem při narození a obnovil trest smrti.

Abych byl upřímný nechápu vůbec proč lidi řeší co se rodině poslalo a co s tím udělala. Nechť si dělají co chtějí, pokud tím neobtěžují ostatní. Že vrátila nějaký pitomý balíček může být přece všem úplně ukradené. Já bych na poště balíček o kterém nevím také nechal (v minulosti už bylo pár podvodů založených na „mylném“ doručení a tak, ale příklad fakt hledat nebudu). Že mají přidělené pečovatelky? Mno, to je hold obsaženo v našem zákoně (údajně), takže pokud budete mít tři děti a více, tak vám také nějakou přidělí.

Horší to začíná být v případech jako je přidělení bytu nebo darování kočárku. Kočárek je asi sporný jen proto, že ostatní jej zdarma nedostali a nepřijde jim to fér. Což chápu vzhledem k cenám kočárků. Nicméně, důležité je, že kočárek byl rodině věnován soukromníky (pokud se nepletu), nezatížil tedy nijak plátce daní a tak dále. Nevím, zda na něj byla uvalena darovací daň a od jaké hodnoty se vůbec stanoví, ale to je asi úplně jedno. Je to asi jako kdybych šel a náhodné osobě na ulici dal kapesníčky, rohlík nebo třeba DVD. Prostě je do toho ostatním úplné kulové.

Teď se dostávám ale k bytu a zde už začíná přituhovat. Moc si to z médií nepamatuji a jak to bylo ve skutečnosti netuším, ale byt jim myslím byl přidělen městem Milovice. Ano, říkali cosi o nestandardní „zátěži“ pro rodinu a o tom, že předchozí ubytovací prostory nejsou dostačující, to mi ale přijde irelevantní. Pokud se to odehrálo tak, jak to prezentovala média, tak se nemohou divit, že se zvedla vlna kritiky. Byty jsou přeci jen ještě o kousek dražší než kočárky a město s nějakými deseti tisíci obyvateli by je asi nemělo jen tak „rozdávat“. Gesto super, ale akorát rozvířilo vodu a je trochu nefér. Za to by však měl(a) být kritizována osoba za to odpovědná.

Oukej. Co dál? Mno, chtěl bych se pozastavit nad tím, že patronce paterčat hrozí vyhazov. O tom se můžete dočíst například na stránkách tn.cz. Co to jako sakra je? Rozhovor sem samozřejmě neposlouchal, můj zájem o nějakou rodinu ze sousedního města prostě nedosahuje takových hodnot. Fascinující mi však přijde shrnutí. Takže patronka, která rodinu celou dobu zaštiťovala a pomáhala jí má být propuštěna proto, že řekla svůj názor o hospodaření s penězi? No děláte si ze mě kuva prdl? To je asi jako kdyby mého zkoušejícího vyhodili za to, že si myslí, že neumím látku a oznámí mi to během zkoušky. Proboha… Že cikáni nebo pokud chcete tak romové (nevím proč se stal první termín urážlivým) vyhazují den staré jídlo je poměrně známý fakt, dělají to tak i jiné národnosti. Abych nebyl ukřižován nějakým magorem co si na to potrpí, tak to dozajista nedělají jen jiné národnosti ale i jiné etnické skupiny a tak dále. Jsem technik ne antropolog. Co se mi z okolí doneslo, protože nebydlím zrovna daleko, tak pečovatelky v domácnosti slouží spíše jako „děvky pro všechno“ a nejhůře se k nim chová matka. Otec je z doslechu v pohodě. Už jen to, že některé ošetřovatelky/pečovatelky/chůvy nebo jak to nazvat u nich odmítly pracovat o něčem svědčí.

Lidé si sestavují svůj vlastní názor a publikují jej ― to je asi to nejhorší co nám kdy demokracie přinesla. Demokracie je samozřejmě super a sluníčková, ale tvrdé režimy bez svobody mají také něco do sebe, ale to je daleko za rozsah tohoto příspěvku.

Abych se tedy vyjádřil k názorům. Prošel jsem si jednu z diskuzí pod náhodným příspěvkem. Příspěvek je momentálně veřejný (20. 1. 2015) a dostupný online.

Tak to vezmeme nějak popořadě. Odkaz na Blesk.cz mě moc nezajímá… tak třeba:
„V článku mi chybí psychicky a tělesně týraná paní Rulíková - Zlomocná. Mám o ni strach.“
To je co? Ironie? Vůbec ten příspěvek nechápu. To bude ale asi mé omezení.

Tak raději pokračujeme:
„Jestli Kinova vi, ze jeji deti takovy sracky nezerou ( moje taky nejedly brokolici a kvetak ze sklenicek), tak je logicky, ze to vratila. Taky to mohla svihnout do popelnice. Pokud vubec kdy jake presnidavky pro patercata existovaly.“
To mi přijde celkem rozumné, až na označení sračky.

„Jestli jsou ti Romové takoví zloduši, tak mi vysvětlete, že zaplatili poštovné za zaslání zpět.“
Taky OK. Co sem viděl nějaký úryvek dokumentu, tak otec normálně pracuje. Rozhodně mohli balíček jen odmítnout ať si s tím pošta dělá co chce.

„Cikán necíkán, když je ženská kráva a nelíbí se jí pomoc ostatních, tak ať jde někam. A to nemluvím o kompotech.“
Mírněji řečeno: nevnucovat někomu pomoc o kterou nestojí.

„Popravdě po těch všech výhružkách zabitím bych se balíku s jídlem možná i bála.“
Já bych ho nepřijal ani bez výhrůžek. A vy?

„Krásně jednostranně podaná story s cílem zasévat zlost a nenávist...“
Diskutabilní. Spoléhejme trochu více na inteligenci našich spoluobčanů.

„" V něm postavila na pranýř patronku českých paterčat Kláru Vítkovou-Rulíkovou, která si v médiích dovolila kritizovat romskou rodinu, pro niž sama hodně a nezištně udělala. " A? Paní KR se chovala jako tetka-drbna vod vedle. Profesionálně selhala.“
Tady už jsem začal vážně přemýšlet, že si ten rozhovor najdu a pustím. Nicméně kritika existuje i konstruktivní. Autorka mi je dost nepříjemná. Ale tak třeba má zkušenosti v oboru a může úroveň profesionality posoudit (Uváděné vzdělání autorky: Univerzita Karlova v Praze).

„Jó vole, někdo mi pošle nablito ve skleničce a já mu poděkuju a hodím to do koše... Ta biodylina by měla být ráda, že jí to poslali zpátky a jestli chce, pošlu jí stopadesát korun za poštovný!!!“
Teď se to zvrhlo na nějaký odboj proti BIO potravinám?

A teď to bude malinko delší. „Je mi ty rodiny tak lito. Me pripadaji v tomhle blazinci tak neskutecne normalni! Ja tady mam jedno jediny mimino a jsem z nej nekdy utahana jako pes...a pomahaji mi lidi, na ktery se muzu spolehnout a mam zazemi... Presnidavky? Co to je zase ta hovadinu? Kdo je vubec poslal do tech silenejch xenofobnich Milovic? Kdyz jsem v tom dokumentu videla toho silenyho zavistivyho souseda, u toho osklivyho predrazenyho baraku, ty totalne nezkuseny slepice-pecovatelky u tech malinkych miminek (jak muzou takovy lidi tam vubec poslat?? Takova nezodpovednost!) tu blaznivou sebeprezentujici se babicku - ja jim hrozne preju, aby to zvladli. Nejak. Jakkoli. Drzim palce, obema, ja jim fandim.“
Šílené xenofobní Milovice? Poslal? Copak je to nějaký koncentrační tábor? Nikdo jim to nenařídil a kdykoli se mohou odstěhovat, třeba k paní autorce. Slepice-pečovatelky je nejspíš založeno na nějakém propracovaném systému hodnocení, který se autorka na gymnáziu naučila.

Ach. To pro mě bylo až vysilující. Lidi by se prostě měli starat jen o sebe a své nejbližší. Tresty by měli být dostatečné přísné (nejlépe automatizované) aby nám zajišťovali bezpečí a bylo by to.

Nevím. Jsem celkem užaslý z toho, že se v těch nahodilých shlucích informací někdo orientuje natolik aby si vytvořil vlastní názor. Jaká je rodina nevím, podle toho co jsem slyšel celkem fajn až na… výjimky. Plýtvání? Dozajista! Částečně snad dané kulturou, ale vyhodit někoho za to, že to řekne? Děláte si srandu? To je jako kdyby třeba v „Ano, šéfe!“ všechny chválili. Chyby jsou všude. Bohužel nemám znalosti na takové úrovni abych byť jen odhadoval kvalitu „chův“, ale ti co bezmezně věří v to, že jediná cikánská/romská rodina je utlačovaná by si měli trochu rozšířit obzory a poptat se třeba v oněch xenofíbních (dle autorky) Milovicích, kde rodina žije.

Tak snad závěrem. Čtenáři a čtenářky, pokud jste se dostali až sem, tak si zasloužíte nějakou odměnu. Nic pro vás však nemám a pokud bych měl asi bych si to nechal. Jsem chamtivý. Je na čase přestat se dívat na křivky osciloskopu a černobílé televize, přestat naslouchat ve zvukotěsné místnosti a přesedlat na nové technologie zobrazující celé spektrum barev a vychutnat si zvuk sahající daleko za hranici lidského vnímání.

Mňo

Nemohu ani slovy popsat jak chybí mi její slova, jak rád bych zas viděl její tvář. Jsou však chvíle, kdy není vhodná doba a lepší je se držet dál. Možná ta chvíle je teď, možná, že bude zítra. Nerozeznám je. Dny splývají v prostý šum. Jeden stejný jako druhý.

Jak bláhové! Mohu se snad více mýlit? Mohu si vůbec něco takového přát? Ne! Dost! Mysl musí být pustá a přesto jasná. Skvostný krystal. To je ono! Jak skvostný krystal by měla být mysl má. Pustá od všech trápení, od starostí i od lásky. Průzračná aby zachytila odraz skutečnosti. Taková však není. Nebo je? Ne. Není. Rozhodně není.

Jak rád bych se stal pustým, prázdným, chladným a bez citu. Jak rád bych byl démonem, skálou, či pouhou květinou. Co jsem nyní? Člověk? Nejspíš. Snad. Pouhý blázen jenž se skrývá za lacinou maskou, kterou vyhrál na pouti. Pouhý blázen plující mořem pomatených myšlenek.

Možná vlk samotář. Možná zraněné mládě zahnané do kouta. Ptáček skrývající se před zimou. Před štiplavým mrazem. Nikdo neví, ani já. Jen přehazuji myšlenky z jedné ruky do druhé. Sem tam některá unikne a občas se nějaká ztratí.

Bláhové. Tak bláhové. Pochybovat o svém chtíči. Hle, jak malicherný mohu být. Oprávněné, to chtění není, pak tedy je pouhým snem. Sny noc za nocí se mění, tak nemusím se bát. Dlouhý je však tento sen. Přejde. Svět bude pustý, již žádný šum. Ach, jak chybí mi její slova. Jak chybí mi její tvář. Děsivé. Kde je má prázdnota?

Kam se hrabe odpad. Teď jsem tu já.

Dnes byl zase krásný den. Ráno jsem se vzbudil naprosto nevyspalí a celou první hodinu jsem poslouchal prezentace mých spolužáků, které jsem následně musel hodnotit. To jako fakt? Byl jsem rád, že jsem vůbec provozu schopný a nerad někoho hodnotím. Nikdy nevím zda je dobrý nebo špatný. Třeba prezentace, která se mi líbila nejvíc u mne získala prakticky nejméně bodů. Bude to asi tím, že byla první a ještě jsem se nějak tak dokázal soustředit, ale faktorů tam bylo více. Díky pečlivé přípravě mého kolegy se velmi projevovali i drobné nedostatky.

První hodina byla zakončena patnácti minutovým zpožděním. To je opravdu skvělé. Přestávka je také patnáct minut a já potřebuji zhruba dvacet minut na přesun mezi školními budovami. Hold jiná část Prahy. Ráno jsem si užíval jak vidíte na plné čáře!

Druhá hodina byla přednáška, která mi přišla značně vyčerpávající a ani nevím jestli si z ní vůbec něco pamatuji. Musím se přiznat, že s tímto předmětem mám tento pocit skoro pokaždé, ale tentokrát to bylo opravdu extrémní.

Následovalo dlouhé cvičení z toho samého předmětu, které mě pouze utvrdilo v tom, že poslední dobou vůbec nic nedělám a jsem vlastně absolutně neschopný a to obzvláště v projektech, kde je vyžadována týmová práce. Výborně" Tak to jsme si už shrnuli mou neschopnost co se týče školy a školních projektů.

Vlastně zdaleka ne! Projekt! Celý skvělý semestrální projekt, který jsem si vybral z nabízených témat je pomalu tři měsíce pozadu! Musím s tím něco dělat, chci s tím něco dělat, měl bych s tím něco dělat, ale nic s tím nedělám! Hmm. Co je to sakra za uvažování. „Jé, hoří mi ruka. Možná bych měl jít blíž k ohni.“ A nyní bych měl obdržet skvělou cenu! Za co? To je jasné! Jsem asi první člověk, který se svou inteligencí dostal pod úroveň jednobuněčného organizmu!

Tak popojedeme! Téměř doslova. Po zdlouhavém cvičení, které bylo plné uvědomění mé neschopnosti, výmluv a hledání nejkratších cest. Mimochodem, nejkratší cesta je skok z útesu. Cíl je momentálně kdesi v nedohledné hlubině propasti a já se radostně potácím na jejím okraji. Zpět k tématu. Po tom cvičení jsem sešel těch pár schodů do metra, nechal si ujet jednu soupravu, nastoupil do další a zase pár schodů vyšel. Zašel jsem si koupit kávu, teda spíš jsem šel kolem stánku a již mi byla připravena. Výhoda opakovaných nákupů stejného produktu. Nastoupil jsem do toho super vlaku, co má víc pater a když ním jedu já, tak většinou nejede, a pokusil jsem se něco si přečíst. Skončil jsem asi na druhém odstavci. Tak alespoň si pustím hudbu. Ta mi pomůže. To bude má spása a záchrana. Rázem jsem si uvědomil, že nejsem schopen se ani naučit hrát na kytaru. Notu poznám tak podle toho, že je na tom ošklivém více-řádku a tón je pro mě stejně neznámý jako integrál hyperbolického sinu. Geh. Tak nic. Znechucen sám sebou dojel jsem až do cílové stanice.

Takhle to vypadá, že hůře být nemůže, co? Ale jo může. Bude a pak bude i v tom co bude. Jsem skromný a proto mi stačí málo k tomu abych měl mizernou náladu, den či cokoli jiného. Víte, je nutné si uvědomit, že jsem člověk žijící v dobrých poměrech. Nikdy nemám hlad, žízeň a pokud netvrdnu jak šašek někde venku nebo ve škole tak mi není ani zima. Mám solidní rodinné zázemí. Doma mě nebijí a prakticky nic po mě nechtějí. Možná právě proto, že mám tak spokojený život mě ničí to jak jsem neschopný a jak život komplikuji ostatním snad jen svou přítomností. Nač být zbytečně skromný! Svou existencí! Poté co jsem dorazil domů jsem opět trochu poprudil svou kamarádku, která má milióny dobrých důvodů být na mě naštvaná dokonce mých dalších sto padesáti tisíc mizerných životů. To je hnusná představa, co?

Tak onu zmíněnou kamarádku jsem opět trýznil svou přítomností ač virtuální. Její štěstí musí být nesmírné. Mě psát někdo jako jsem já, tak je v ignoru jen co ho najdu. Nejhorší je, že nikdy nevím zda jí to opravdu nevadí a neříká jen ze slušnosti, že je to v pohodě a fajn nebo že jí to těší. Těžko uvěřitelné. Po tom všem co jsem zažil a co mi kdy kdo řekl, je představa, že někoho těší, že tu pro něj jsem naprosto nepředstavitelná. Musel bych si na to vypůjčit výpočetní výkon japonského superpočítače a půlku populace Číny, abych byl schopen vytvořit alespoň nástin takové představy.

Poté co jsem došel k závěru, že bude lepší dát jí chvíli klid, pokoj a mír jsem se rozhodl jít na hodinu a půl spát. Usínal jsem se strašným pocitem chladu a osamění v ruchu neustálého převalování a ne a ne usnout. Když jsem již konečně zavřel oči a uklidnil svou mysl přiběhl pes, rozrazil dveře a jal se mne olizovat. Super! Rozmrzelý, naštvaný na celý svět, na sebe a na psa jsem si šel uvařit sáčkový čaj. Takže takovou tu teplou obarvenou tekutinu neznámé chuti a původu.

Na školu jsem neměl a nemám ani pomyšlení a tak rozhodnut se sdělit své pocity a myšlenky chopil jsem se klávesnice vztekle napsal prvních pár vět. Teď jsem trochu klidnější. Nejvíce mne už netíží má neschopnost a nepotřebnost. Nejvíce mne tíží to, že nejen nemohu pro své přátele nic udělat ale navíc jsem pro ně i přítěží.

Celé toto krátké povídání zakončíme klipem.