Hmm…

Mnohdy říkáme věci, které nemyslíme vážně. Víte co je ještě horší? Často myslíme vážně věci, které neřekneme a nebo které nikdo nebere vážně. Je to smutné. Slova nás spíše klamou. Naslouchat příteli se tak leckdy vyrovná četbě poutavého románu. Ruku na srdce, kdo z vás byl kdy ochoten dodržet vše co řekl?

Poznají ti, jenž mám rád, že jsou součástí mého srdce? Že jsou kouskem mé duše a tvoří vše co jsem? Netuším. Chovám se arogantně, hnusně a necitelně ke spoustě lidí co mám rád. Skrývám téměř vše co mohu. Však vězte, že slova kladná, pronesena váhavě a polohlasem s tváří děsivou či vážnou, brát smíte vážně.

Nejsem uchován v legendách,
nemám tisíce velkých soch.
Nejsem princem v pohádkách
a nikdy mi nešel sloh.

Však věz, má milovaná,
že budu ti oporou,
tak mi věř, můj milovaný,
i když ostatní odejdou.

Slabí jsem a zbytečný,
však to dobře víš.
Chováním zkrátka otřesný,
ale pro tebe jsem skrýš.

Večerní hra

Tak jsme hráli takovou malou hru, která dopadla docela podivným způsobem.

Skončilo to slovy „se cítím hambatě jak kdybych četla odstíny šedi nebo nějaký jiný porno“ a mou básní:

Tmavé vlny - moře černé,
má loď se houpe na vlnách.
Každé tvé zákoutí tak skvělé,
že toužím a zmítám se v obavách.

Lehce putují prsty po tvé šíji,
druhé vojsko táhne do roklin.
Pomalu uvědomuješ si jak hřeji,
když ochotně mě pouštíš do slabin.

Raději snad nevědět jakou hru jsme hráli, jediné co mohu prozradit, že nebyla o tom o čem myslíte.

Sobotní dopoledne stane se…

Tak jsem se po pěti dnech vrátil ze Šumavy domů. Přes nepříznivou předpověď, která prorokovala cestu do chřtánu Mordoru, jsme měli počasí nádherné jak letní láska. Celé dny slunečno, občas chladný závan větru a každý den se končil mrazivým probuzením.

Každý večer jsem trávil ve společnosti téměř stejných lidí. Pár neznámých jsme potkávali každý den, takže se vlastně stali známými. Úseky byly krátké, ale unavili nás dostatečně, abychom si vychutnali uklidňující spánek. Během těchto výletů jsme si nesli vše s sebou. Připadal jsem si skoro jako šnek. Na zádech jsem nesl úkryt, odolný proti základní nepřízni osudu avšak křehký. Tělo bylo chráněno vrstvami oblečení, spacákem i zmiňovanou ulitou, duše však odkryta přírodě, rozjímání a bolesti.

Celkem nás šlo pět. Dva krásné zamilované páry a já. Ano, byl jsem tam tak trochu navíc a vždy jsem tak někomu překážel. Jak už to mám tak nějak ve zvyku. Párkrát jsem se odpojil a putoval napřed uvězněn v myšlenkách, které svazovali mou duši rybářským vlascem, zařezávajícím se hlubokými ranami do té beztvárné hmoty bez milosti.

Kráčejíce vpřed, obklopen lesy, kde strom stojí po boku stromu, vodě jenž snoubí se s břehy a blankytnou oblohou zdobenou bělostnými mráčky jsem si tíživě uvědomoval své osamění, potřebu mít někoho po boku. A víte co? Nikdo takový tam, tady a asi ani nikde jinde není. Jak zombie ženu se vpřed za vidinou potravy ukryté za hradbami a kulometnými hnízdy, které nikdy nemohu překonat, hnán sebevětší touhou, sebevětším hladem.

Takhle to zní příliš negativně. Samozřejmě jsem strávil rád čas s přáteli. Jejich společnost je příjemná a osvěžující, ale něco tomu stále chybí. Asi si vypůjčím něco od UDG, ale mám pocit, že má duše je pustá jak kurty z rána. Zřejmě mám příliš vysoké nároky, podivnou osobnost a příliš divný smysl pro humor. Mno a co víc, když si tak čtu názvy příspěvků na blogu, tak si asi dost stěžuji. Co nadělám, někam ty myšlenky vtěsnat musím, do hlavy se všechny nevejdou. Potřeboval bych pro ně takové malé koloseum. Všechny je tam hezky naházet, ať se poperou, a získat jen tu nejschopnější.

Málem bych zapomněl na zážitek z posledního večera. Šli jsme se koupat nazí do ledového potoka a to zřejmě fascinovalo skupinku turistů, kteří zrovna procházeli přes most. Naštěstí v době, kdy jsem se do vody rozhodl vydat já utekli. Celkem by mě zajímalo, zda to mělo nějakou souvislost, že most tak rychle opustili a proběhli kolem pivovaru rychlostí blížící se rychlosti elektronu, který pospíchá na to své volné místečko.

Mno, po mém rozjímání a tomto příspěvku mám neblahý pocit, že píši i lidem, kteří o to zrovna dvakrát nestojí a jejich povaha jim brání to přiznat. Dobře pro mě! I když je to spíš smutné…

Večerní návrat

Tak jsem byl v kině na filmu Fakjů pane učiteli, který mě mile překvapil. Nečekal jsem nic extra dobrého a asi to ani takové kvality nemělo, ale pro mě to byl po dlouhé době jeden z nejlepších filmů. Proč? Bavil jsem se u něj, smutnil a málem mi i slza ukápla.

I tentokrát jsem s sebou měl skvělou společnost. Dělal jsem si trochu obavy, abych ji neznudil ještě před začátkem filmu a ten nezasadil poslední avšak smrtící ránu! Nestalo se tak. Doufám.

Tak teď k té večerní cestě. Jel jsem z Andělu na Můstek a pak si to střihl labyrintem uliček, které jsou běžně krásně přehledné a jednoduché. Má genialita mi však dovoluje i z takových cest udělat nepřehledné úseky naplněné mýtickými stvořeními. Asi nejděsivější z nich žije v obrovském jezeře, tak velkém až připomíná moře, barva vody je sytě černá, zkalena krví padlých. Občas vykoukne děsivý obrys jeho těla. Křivka, jenž každý pozná. Je to přesně ta bytost co myslíte… ta jenž obývá Pražské ulice. Kanalizační poklop ukrytý ve spletitém systému vzájemně propojených jezer, kterým se obecně říká kaluž! Je až fascinující, jak se většina chodníků a silnic, nejen v Praze, dokáže přeměnit v jednolitou vodní plochu.

Poté co jsem překonal hrůzný kanalizační poklop jsem se ocitl před zkouškou největší. Projít místem kam ani sluneční svit nespadá. Místem, které páchne mrtvolným pachem a pachem výkalů. Místem, jenž je po celý rok zahaleno temnotou a žlutá světélka naděje ve tvaru písmen, či skupin písmen P, O, L, I, C, E se tam občas jen mihnou a opět zmizí za rozpadlou lavičkou. Toto děsivé místo nese název Sherwood, pro cizince pak má lehčí a snadněji zapamatovatelný oblastní název Praha hlavní nádraží. Oblastní název v sobě však nese i naději. Budovu, částečně skrytou, poskytující azyl. Teď když o tom píši začíná mi to připadat spíše jak Jurský park.

Ve vlaku, který jel ze šestého nástupiště, jsem se pustil do vynikajícího dezertu, kterým jsem byl obdarován. Mohu odpřisáhnout, že bych v tu chvíli na místě podepsal svatební smlouvu a ještě se u toho olizoval. Myslím, že z dezertu jsem nezanechal jedinou mikro částici, vše jsem pečlivě zkonzumoval. Děkuji.

Poté co jsem se dostal do mého domovského města jsem byl zděšen. Kam se hrabe Praha, tohle není jednolitá vodní plocha, tady zřejmě nikdy nic jiného než voda nebylo! Měl jsem pocit, že se každou chvíli zvedne nějaká z vody vytvořená bytost, představí se jako Poseidón a píchne mě tou svou vidličkou.

Zmítán beznadějí a marností své cesty jsem hluboce přemýšlel. Rozjímal nad osudem dlažební kostky, odsouzené k utonutí a fatálním nedostatkem ploch přijímajících vodu. Náladu jsem měl celou cestu dobrou a to i přesto, že pršelo a byl jsem celý mokrý.

Tak, není to přesně to co mě napadlo cestou, ale musí to stačit.

V chladném jezeře se brodím,
déšť bičuje mou tvář.
Já velmi se jej bojím,
je jak krutý otrokář.

Ani jedno zasténání,
ani trocha naděje.
Přicházejí z nenadání,
jmenují se Kurděje.

Ta nemoc mě teď souží,
otrokář mi nedá spát.
Otrok, co špatně slouží,
ráno nedokáže vstát.

Big BANG is back!

Ne, nehodlám psát o televizním seriálu, korejské skupině a dokonce ani o počátku vesmíru. Odvážím se napsat o mé super snídani, kde došlo k velkému bang! Před chvílí jsem teprve uklidil pozůstatky tohoto hrůzostrašného zážitku, který otřásl kuchyní do základů.

Takže pěkně po pořádku. Ráno jsem vstal s dost mizernou náladou. Byl jsem smutný, rozmrzelý a nevyspalý a ještě jsem musel jít na městský úřad něco zařídit. Dokážete si představit něco horšího? Proberete se v mizerné náladě a zamíříte si to přímo do srdce byrokracie ve vaší oblasti!

Na úřadě to naštěstí bylo celkem rychlé a dokonce jsem nečekal ani minutu! Takže se mi nálada o něco zlepšila. Trochu k tomu přispěla i hudba jenž jsem cestou poslouchal. Menší oklikou jsem se tedy vydal směr domov. Kousek před domem jsem si v obchodě koupil věci co mi došli. Ty mohu snad i jmenovat. Mno, co to jen bylo? Jó. Rozinky, brusinky, bílý jogurt a med.

Poté co jsem dorazil domů a svedl urputný zápas o osud mé snídaně s naším psem, zastáncem zla, jsem postavil na sporák vodu a nechal ji přivést k varu (bublinky velikosti rybích očí), pak nechal lehce zchladnout a zalil jsem čaj v jiné předehřáté konvici. Čaj jsem nechal vylouhovat čtyřicet pět sekund a pak jsem jej slil do jiné konvice. (Ano už třetí.) Během té doby co se vařila voda, jsem smíchal ovesné vločky s jogurtem, trochou medu a malým množstvím rozinek a brusinek. Je to celkem dobré, můžete to někdy zkusit.

Nastal správný čas na servírování. Takže zapálit svíčku a vonnou tyčinku, položit misku na stůl, připravit gaiwan, nalít do něj čaj. Teď přišla ta kritická část! Zvedl jsem konvici s čajem, dal ji před sebe, takže mimo stůl. Bum! Rána, horká voda, střepy! Vše na zemi nebo na mé noze, podle nálady konkrétního střepu nebo kapky vody! Mrchy! Proč prostě nezůstali pohromadě jako spořádaná japonská školka?

Okamžitě jsem vyhnal psa ven, jal se koštěte, mopu a vrhl se do uklízení té spouště. Zpomalený záběr by jistě zachytil sekvenci malých atomových hřibů, jinak není možné aby se některé střepy dostali tak daleko a pod takovým nesmyslným úhlem. Bůh si asi zahrál malý pinball! Poté co jsem vytřel a zametl střepy jsem počkal než vše uschlo. Následoval vysavač a ještě jedno vytření. Krása! Teď je to mokré a já nemůžu nic dělat!

Poučení pro příště? Mňo… jediné co mě napadá je jíst jen rohlíky nebo samotný bílý jogurt a to se mi nechce!

Tak, to by bylo shrnutí mé ranní stížnosti na mou hloupost, nemotornost, lenost a nevím co ještě a důkaz mého nevyčerpatelného štěstí! Když si uvědomím co se psalo třeba v Bibli, tak přesto, že nejsem věřící, musím uznat, že pokud Bůh existuje, tak mé musí nesmírně milovat, aby mi mohl neustále věnovat pozornost a vystavovat mě takovým zkouškám!

Něco kratšího

Lidé jsou opravdu zvláštní, že? Je těžké se v nich vyznat. Možná právě to nás činí lidmi. Možná, že právě to nás nutí milovat druhé. Opravdu se v tom ztrácím a snad ani nemohu popsat jak moc.

Mňo, poslední dobou se snažím být i víc milý než obvykle, ale po takové době, co jsem milý nebyl, to není zrovna jednoduché. Jak to probíhá? Mno, většinou celkem vtipně. Snažím se více usmívat, méně odmítat a když si na to zrovna vzpomenu, tak přát lidem kolem sebe vše dobré. „Ať si šťastný, ať se daří.“ Samozřejmě na to nejde myslet stále, občas se člověk nad něčím zamyslí, začte se nebo tak a hned je celá myšlenka v háji.

Také jsem teď měl více příležitostí trávit čas se svými přáteli. Kino, jídlo, čajovna a hlavně klid. Je to pěkné, mít čas být s nimi. Probírat vše možné, vědět co je trápí, co mají v plánu. Když se nad tím člověk zamyslí z dlouhodobého hlediska, tak se to sice moc nemění, ale to nevadí, alespoň je více času na analýzu.

Teď s opětovným nástupem do školy toho času asi výrazně ubude. Není to úplně na škodu, ale ani za to nejsem šťastný. Chtěl bych nějaký čas i pro nové přátele, prohloubení vztahů a jejich poznání. Kde ten čas ale brát? Času nebudu mít méně jen já; oni občas budou mít i fatální nedostatek času, vzhledem ke svým zájmům či škole.

Vypadá to nějak moc růžově, co? Nic tak růžové samozřejmě není. Bylo, je a bude pár problémů. Nejsou fatální, neohrožují svět, zasahují především asi mě a teorie praví, že jsou jednoduše vyřešitelné. U většiny z nich nyní stačí zapomenout, doba oprav, řešení a záruky totiž dávno pominula.

Pocit, který mám při psaní tohoto příspěvku je také téměř nepopsatelný. Představte si, že jste smutní, ale se vším smíření. Představte si prsty ponořené v horském potůčku, jak voda protéká kolem nich a vy už se ani nesnažíte ji uchopit. Vítr, který s jemnými kapkami vody hladí vaši tvář, jen proto aby vzápětí zmizel a nechal kapky pokojně dopadnout na zem. Je to takový klidný stav.

Srpnová zpověď

Po delší době nějaký text obsahující příspěvek. Teda, alespoň se o jeden takový pokusím.

Nedávno jsem se vrátil z tábora. I tento rok byl skvělý a nejsem snad ani schopen zachytit vše co se tam dělo pomocí slov. Tento rok se o to nebudu ani snažit, jelikož si toho pamatuji ještě méně než rok minulý. Snad se jen krátce zmíním o lidech co tam jezdí a co pro mne znamenají, jací jsou a tak. Určitě sem zase nahrnu nějaký shluk mých myšlenek a emocí, který zašmodrchám do nepřehledného klubka vzpomínek.

Doufám, že to nebude příliš žalostné. Zrovna teď poslouchám totiž hudbu, která mou náladu většinou příliš nezlepší, občas ji dokonce spíše zhorší. Jakou? Mno tak například Dala si mi krídla a nebo Prečo pláčeš. Zase jsem to trochu vylepšil tím, že jsem si objednal pizzu a tentokráte se jim celkem povedla. Nebyla příliš mastná, tenká a ani tlustá. Byla fajn.

Tak napřed asi k těm lidem, ne? Stalo se vám někdy, že by jste jeli na nějakou akci a vlastně ani nevěděli jestli tam chcete nebo ne? Ne? Mno, mě se to stává pořád. Většinou nejsem výsledného resumé schopen ani po ukončení akce. Tábor je na tom dost podobně. Už jsem tam byl dvakrát a stejně bych se hodně dlouho rozhodoval , zda tam pojedu potřetí. Co mě ovšem neustále fascinuje jsou lidé, kteří to vedou a jezdí tam.

Jsou tak zvláštní a jiní, že si je musíte zamilovat. V lidech se moc nevyznám, proto nevím co si myslí, nebo zda něco co řeknou myslí vážně, ale i tak jsou skvělí. Můžete být absolutně noví, přijet poprvé a hned se vás někdo ujme. Někdo se vás na něco zeptá, někdo se s vámi začne bavit. Není to skvělé? Co to o takových lidech vypovídá? Že jsou společenští? Ale kdeže, mám pocit, že hodně z nich by se ještě pět let po nastěhování nebavilo se svými sousedy, ale na tom táboře je to jiné, tam jsou všichni stejní, všichni jiní a všichni mají podobné zájmy.

Jsem rád, že je znám. Nikdy bych to nikomu nepřiznal do očí, asi bych se o tom ani nezmínil, ale zde jsem svobodný, zde mohu myslet, zde mohu psát a zpovídat se jen sobě. Po dvanáctém šálku čaje a čtyřech vonných tyčinkách bych se mohl sice zpovídat snad i sloupu železničního nadjezdu, ale nevadí!

Až mě trochu mrzí, že se nimi nevídám i mimo tábor, třeba během normálního pracovního/školního dne. Zrovna teď je spousta z nich na NatsuConu, to bohužel ale není nic pro mě. Kdybych chtěl grilovat a pozvat je, tak to má zase většina lidí dost z ruky a ti co to mají blízko jsou příliš mladí a rozkošní na to aby je rodiče někam pustili.

Obvykle jsem celkem samotářský člověk, dokonce se i snažím být. Projít pár mých minulých zápisů, tak zjistím i věci, které vědět nechci. Třeba to jak se vyhýbám lide, jak skrývám emoce, či manipuluji s vlastními myšlenkami. Přesto všechno zrovna teď mi chybí nějaký ten lidský kontakt. Není to fér! Jak může uzavřené osobě, co prakticky nechodí ven chybět lidský kontakt? To je jako kdyby zásuvka umírala touhou po dlouhé koupeli ve vyhřáté vaně!

Občas si říkám zda mám vůbec přátele a pokud ne, nemohu si za to sám? Ale ano mohu. Velmi často se chovám jako arogantní blbec, odháním od sebe lidi a předhazuji jim jejich chyby a slabosti a to vše jen proto aby co nejméně lidí odhalilo chyby mé. Takový hold jsem a určitě ještě nějakou chvíli budu. Připadám si jak čárka či tečka ve větě nějaké náctileté dívky na Facebooku. Proč jak tečka? Poslední dobou je ve zvyku psát tyto znaky odděleně od ostatních. I chudinka čárka je tak často osamocena z obou stran.

Trochu mne mrzí, že mnoho mých „přátel“ se už ani nesnaží mě někam zvát a já se snad už ani nesnažím být zvaný. Unavuje mne myšlenka, že se neustále někomu vtírám do přízně, že jsem tam, kde mne nikdo nechtěl. Asi vím, jak se cítí koule připoutaná k noze tanečního páru na mezinárodně uznávané taneční soutěži. Všichni ví, že tam nepatří a ví to i ona sama.

To nechme stranou. Určitě již vám někdo řekl, že vás má rád a vy jste to již dozajista také někomu řekli. Prý se dokonce dá poznat, podle chování, zda se někomu líbíte. Má detekční schopnost není zřejmě dosti vysoká a nebo se mi rozbilo nějaké čidlo, ale já to prostě nepoznám! Jediný pocit co z lidí mám, je že bych měl být co nejdál od nich, protože to je to o co stojí. Jak pak reagovat na to, když mi někdo řekne, že mě má rád? Mno… jediné co mi zbývá je věřit. Přesto, že věřím či se spíše snažím věřit mnou vždy putují obavy. Mno putují… spíše se tam odehrává nějaké chaotické stěhování kontinentů. Čekal bych, že taková osoba bude mít velký zájem být se mnou, mluvit se mnou nebo já nevím… Fakt nevím. Asi něco dělám špatně. Něco, co všichni ostatní umí. Něco, co nevidím, nehledám a snad ani nemohu najít.

Mít rád je těžké. Přiznat si to je ještě těžší a přiznat to tomu, koho máte rádi, to je téměř nemožné. Žít několik desítek let v minulosti, tohle vše bych nejspíše vyprávěl nějakému knězi v chladných zdech kostela. Teď tu posedávám v křesle, piji čaj, poslouchám hudbu a přemýšlím.

Mno, to je pro dnešek asi vše. Něco málo jsem napsal. Zbavil jsem se nějaké té váhy, nebo jsem ji možná jen rozložil.

Tak tu máme úterní ráno. Před malou chvílí jsem se vrátil z kina a ještě jsem se stihl naprat „hambáčema“, takže se mi nechce moc spát.

Co s tím? Nic. Jelikož dnes brzy ráno vstávám do práce, tak stejně musím jít spát. Jen jsem chtěl informovat o tom, že jsem si vzpomněl na něco moc pěkného.

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“
— J. Werich

Člověk musí překonat sám sebe

Myslím, že to co vede svět, ať je to cokoli, je jako my. Je to sobecké, sebestředné a nepřející, ale když se to zrovna dívá jinam, nebo když si to někoho oblíbí, tak se té osobě může i dařit.

Nevím jak bych to vysvětlil a tak se o to asi nebudu ani pokoušet. Zmíním tedy snad jen to co mi přijde důležité. K životu a lidem musíme být milí. Dát jim vše a téměř nic nečekat zpátky. Nečiní nás šťastnými to co dostaneme, ale to co odevzdáme. To čeho se vzdáme pro ty, které milujeme. To čeho se vzdáme pro neznámé.

Teď si asi říkáte co to píše za kraviny. Máte pravdu, je to kravina. Je to naprosto nepodložené, neověřené a přehnané. Odkryjme ale i druhou stranu mince. Pokud odevzdám svou lásku, náklonnost, pokoru nějaké osobě, svěřím jí tím prakticky svůj dosavadní život, nebo alespoň jeho část. To obsahuje všechny mé úspěchy, neúspěchy i vše co k dané osobě cítím. Ona to přijme. Musí. Nemá na výběr. Když někomu dáte něco nehmotného, nikdy to nemůže odmítnout. Tato osoba nyní nese část mého života s sebou. Má za jeho nepatrnou část zodpovědnost. Může pomoci utvářet budoucnost. Pokud mi nic nevrátí. Pokud nebude opětovat mé city, mou víru, zbavil jsem se části svého trápení, části svého štěstí a to jsem se stal lehčím. O to se mi bude lépe kráčet vpřed, o to výše vyskočím.

Je až smutné, že si nedokáži udržet tento pohled na svět. Nedokáži pouze rozdávat. Jsem sobec. Dokonce bych řekl, že sebestředný sobec. Kdo není? Přeci jen „milovat je krásné, ale krásnější je být milovaný“. Stačilo by mi žít v tomto nadhledu, s klidem v mysli a pokorou k tomu co jsem vykonal. Být vděčný za vše co mám, co jsem měl a co mít budu.

Klid, to je zřejmě to co si přeji nejvíc. Klid v duši, v srdci a v mysli. Je mnoho prostředků jak jej dosáhnout. Je mnoho cest jak k němu dojít, ale všechny buď začínají nebo končí u mne. Vždy člověk musí překonat sám sebe a to je asi to nejtěžší.

Myslím, že jde o poznání

Občas je člověk zmaten sám ze sebe, ze svého uvažování, z pochopení věcí. Já mám to občas celkem často. Všemožná pravidla, zkratky a postupy přijdou vniveč, když nastane situace, kterou jste nečekali. Řešení této situace není nikdy lehké, buď musíte vytvořit výjimku nebo zavést nové pravidlo.

Jak všichni víme i z našich zákonů, tak v příliš velkém množství pravidel se akorát snáze kličkuje. Nedosáhneme tedy výsledku, který očekáváme. Dokonce si zkomplikujeme další rozhodování. Neustále udělování výjimek je špatnou praxí a vede k ignoraci zavedených pravidel.

Zbývá nám snad už jen vytvoření složitějšího postupu, jenž využívá stávající pravidla a snad je někdy i obchází. Pokud máme pravidla dostatečně pevná, povede tato cesta do záhuby. Vytvoříme postupy tak složité, rozsáhlé, že si je nebudeme pamatovat. Nehledě na to, že bychom mohli pro každý typ situace mohli získat jeden či více postupů, které tak vlastně vytvoří nové pravidlo.

Asi nejsnazším řešením je, když se nebudeme zbytečně svazovat pravidly, která stejně nehodláme dodržovat.

Mno a jak jsem se k tomuto dostal? Že se mi líbí pár dívek, které jsem tu již někdy zmiňoval, jistě víte. Pokud ne, můžete se prohrabat tou kopou „článků“ co jsem o tom napsal, nechce se mi to tu znovu rozepisovat. Sám netuším, co bych dělal, kdyby některá z těch dívek chovala obdobné city nebo postoje k mé sobě. Byl bych zřejmě dokonale zmaten.

Nedávno se však stalo něco s čím jsem absolutně nepočítal. Co? Vyznala se mi dívka. Chvíli jsem si myslel, že je to vtip. Vzápětí jsem však zvážněl a pochopil, že své prohlášení zřejmě myslí vážně. Opravdu jsem byl dokonale zmaten. Netušil jsem co říci. Situace se ještě trochu komplikuje z pohledu společnosti, kdy věkový rozdíl mezi námi není zrovna malý.

Teď to bude znít možná divně, ale ten věk mi zas takové starosti nedělá, horší je, že se prakticky neznáme. Nemohu jednoznačně odpovědět na vyznání někomu, koho pořádně neznám. Pokud bych řekl „ne,“ mohl bych se připravit o skvělý budoucí vztah. Ovšem pokud bych řekl „ano,“ mohlo by to vést jen ke zbytečné bolesti na jedné, či na obou zúčastněných stranách. Ani jedno si nepřeji. Chci ji napřed prostě jen více poznat a doufat, že není kam spěchat. Je to špatně? Nevím.

Ještě abych to zakončil. Ano, líbí se mi i jiné dívky a s některými z nich bych rád prohloubil přátelský vztah či dokonce započal nějaký ten romantický a krásný, ale nemohu se na to spoléhat a také bych měl dát šanci těm co o mě stojí.

Myslím, že vše je o poznání. Poznání sebe sama, poznání partnera, ať v komunikaci, přátelství či vztahu. Držte mi palce, já je budu držet všem, co o mě vědí, všem co chtějí být se mnou.