Úterní výprava na TV

Dnes jsem se již vydal do školy s rozhodnutím, že na tělocvik půjdu. Než jsem vůbec mohl do školy jít, musel jsem vstát, napsat nějaký ten status, najíst se a napít, vyčistit zuby atd. Poté jsem mohl koněčně vyjít z domu po křivce vedoucí k nádraží. Samozřejmě, že jsem si tak v půlce cesty nemohl vzpomenout zda jsem zavřel a zamknul či nikoli, klasický problém. Věřil jsem si a proto jsem se neotočil, ale šel stále dále za svým cílem. Po nepříliš dlouhé cestě bez strastí jsem se dostal až na nádraží. Lístek (http://opencard.praha.eu/) jsem ještě měl. Vyšel jsem tedy na perón, či nástupiště jak chcete, a počkal asi třicet sekund na vlak. Ve vlaku bylo, jako obvykle, dost lidí a tak se velmi obtížně hledalo místo k sezení. Jedno místo jsem ulovil ještě než se vlak rozjel. Schodil sem svůj batoh (věci na tělocvik) a odložil brašnu (věci na programování) a sedl jsem si. Jel jsem stejnou tratí jako včera i minulý týden, jel sem stejným typem vlaku, alespoň, že průvodčí stejný nebyl. Ha! Konečně Praha! Snad ještě pět kilometrů pŕed konečnou stanicí se začali zvedat veškeré ty masy lidí a hrnout se k výcodům. Proboha, kam ti lidé tak pospíchají?! Vlak dorazil do svého cíle, do své konečné stanice a dveře se otevřeli. Všichni ti lidé co museli být jako první u dveří nasadili snad to nejmenší možné tempo a zablokovali všechny co šli za nimi. To na jízdě prostředky hromadné dopravy opravdu miluji. Nicméně jsem pomalu vstal a šel za onou masou. Po krátké zato dlouho trvající cestě jsem se dokonce dostal až k metru! No není to úžasné? Eskalátor mi pomohl dostat se dolů, kde jsem byl poctěn čekáním na metro linky B. Na můstku jsem přestoupil na linku A, kde jsem mimochodem také čekal, a čekal až dojedu na Dejvickou. To samé co ve vlaku se opakovalo i na konečné metra. Když jsem vyšel z podzemí oslepilo mne slunce, ale já se nedal a šel odhodlaně stále vpřed. Ještě, že tam nebyl žádný sloup či slečna. Obkroužil jsem si Vítězné náměstí, prošel kolem technické menzi a šel stále rovně. Za původní konečnou jsem odbočil vlevo a došel až ke sportovišti ČVUT a to s předstihem 25 minut. Vešel jsem dovnitř, dle instrukcí všude kolem jsem si vyzul boty a šel až do šaten. Rozhodl jsem se, jelikož jsem si nevzal boty na cvičení, že si umyji ty ve kterých jsem přišel. Vzal jsem tedy boty a vyratzil k WC (kde je i umívárna) a v tom jsem narazil na cedulku: Nevstupujte do posilovny bez ručníku. Nebo něco takového. Otočil jsem se tedy, došel do šatny zbalil si své věci a odešel pryč. Cestou jsem se stavil v čínské restauraci na Kachnu po Sečuánsku (tuším, že tak je to nazváno v jídelním lístku) a poté pokračoval do dejvické budovy FELu. Sednul jsem si na chodbě u malého stolečku, zapojil notebook do zásuvky a začal smolit tento ubohý text popisující mou neschopnost :)

Hodně zdaru někdy příště.

O pravdě

Jistě každý kdo něco tvrdí, si myslí, že je to pravda a proto si za tom stojí. Jenže, je vždy pravda pravdou? Nebo tvrdíme některé věci přesto, že víme o nepravdivosti našeho tvrzení? Zřejmě z každého trochu. Potřebujeme-li aby pravdou byla lež tvrdíme, že je pravdou. Tento náš postoj však působí zmatek v tvrzeních která proneseme. Jendou řekneme to a o týden později ono, to přeci nejde! Nemůžeme jen tak měnit své tvrzení někdy i ze dne na den. Ano, jistě, máme právo na změnu názoru, ale názor snad měníme podle okolností a ne podle toho jak se nám to zrovna hodí. Například jeden můjznámý mění své názory častěji než hodinová ručička svou pozici. Otázkou je zda se dá takovému člověku důvěřovat, můžete mu věřit když řekne, že Vás nikdy nezradí? Stále je tu přece možnost, že toto tvrzení si během několika hodin, dnů či týdnů rozmyslí. Touto změnou názorů prochází každý z nás, ale většinou trochu pomaleji a s větší rozvahou než lidé jako on. Jistě, připustí svou chybu, pokud si pamatuje že ji udělal. Jen prostě nedokážu pochopit, proč lidé jako on nevěří mým tvrzením, které jsou prakticky vždy pro mne naprosto pravdivé a podloženy na faktech které sem zpozoroval. Pozor netvrdím, že mám vždy naprostou a jedinou pravdu, nýbrž že mám vždy svou správnou pravdu za kterou si stojím. Bohužel i tento postoj je trochu nedokonalý. Má hned několik nevýhod a to: 1. nesmí Vám uniknout žádný fakt, 2. musíte se rozhodnout na základě logiky - nikoli emocí. 3. může být mylné více než-li jiné.

Ano, můj postoj vůči pravdě je trochu divný, ale prozatím mi vychází a to až s hroznou přesností. Možná to je i tím, že jsem si již dávno uvědomil, že důvěřovat lidem je značně nebezpečné. Nikdy nevíte, zda jste je odhadli správně - to je skvělé na věcech - takže si nemůžete být jistí tím co udělají, neznáte jejich tah. Tento postoj je také trochu nevýhodný jedná-li se o Vás samotné, zkuste do věcí které se Vás týkají nezapojovat své emoce, je to velice těžké až skoro nemožné (jistě se to ale dá).

Jsem snad Bůh či věštec? Ano s trochou nadsázky si občas pokládám tuto otázku. V případech kdy mě mé tvrzení samotného zarazí svou pravdivostí. Týká se to nějakých seriálů a věcí které se dějí kolem mě. Typickým příkladem je fakt, kdy jsem mému známému po stanování (Náhodná setkání) říkal, že se líbí jedné dívce. Samozřejmě mi nevěřil a jeho tvrzení bylo tedy v rozporu s mým, někdy až přehnaně komické. Nepopírám, že se mi ta dívka líbí/líbila, ale to teď není skoro podstatné. Několikrát jsme probírali toto téma a vždy mi nevěřil a nyní jsou spolu, mno není to hezké? Pro mne tedy trochu smutné, ale co už. Takže nyní dva známí na kterých mi záleží jsou spolu, baví se spolu a jsou šťastní (doufám) a já si můžu říkat jen "Já to bohužel říkal!!". Začínám tedy uvažovat o tom, zda bych neměl dát více na předpoklady a méně na vše ostatní, nebo dokonce zda bych neměl své předpoklady upravovat aby vše vždy dopadlo jak chci já! To by již byla ve své podstatě Božská moc.

Tím asi skončím mé zamotané psaní o pravdě, ve kterém se sám pořádně nevyznám, jelikož zrovna při psaní nepoužívám rozum skoro vůbec. Psaní se nechá vést jen emocemi. A nyní na konec textu, kam se nikdo již nedostane, jelikož skončí maximálně u prvního odstavce, chci přáti štěstí jí kterou mám rád a jemu na kterém mi záleží, aby spolu byli šťastní a dlouho jim to vydrželo a k tomu žádné slzy. Pro jistotu sem šoupnu ještě pár řádků, aby si to on nepřečetl, jelikož čte jen horní a spodní část, když čte.

Tak to je tedy celý text o mé dokonalé pravdě a o myšlence Boží moci, kterou bych rád ovládal. 😉

Nyní již vám přeji hezký den či noc a užijte si Vašeho krátkého lidského života, který může být nadupaný štěstím či smutkem.

Náhodná setkání

Znáte takové ty náhody, kdy potkáte na netu někoho s kým se Vám dobře povídá a řeknete si toho/tu chci poznat osobně? Obvykle takovéto srazy nedopadnou moc dobře, proč by také měli? Net je net, ne? Ale dejme tomu, že někdy to dopadne celkem jak jste si představovali, ta osoba je milá a upovídaná stejně jako na internetu. Nebudu tu rozebírat komunikační protokoly a programy, protože pro pointu na tom nesejde i když to možná pak každý druhý pozná. Tak to jsem trochu předběhl.

Takže dejme tomu, že jste se rozhodli s tou osobou sejít protože se Vám s ní dobře píše a máte si co říci. Jenže je to daleko a nechce se Vám jet zcela osamotě takovou dálku. Mimo jiné také nevíte co na Vás čeká, může tam být třeba banda nabouchaných týpků co Vás okradou. I když pravděpodobnost je malá. Řeknete tedy svému známému (někteří by použili slovo kamarádovi) jestli by jel také, že je to na jednu noc někde v kempu. On souhlasí i když to není příliš nadšený souhlas. Paráda, tak, ale to je dva na jednu osobu a tak se na druhé straně sežene také další osoba (pro ty co neumí počítat jsou to již 4 osoby) a k ním pak ještě jedna. V obavách by jste mohli nabrat další lidi aby na Vás nečekala akorát větší banda namakanců. Den před odjezdem ještě není pořádně jasné kdo pojede a kdo ne, jelikož finance komplikují situaci. Do tašky naházíte věci co budete asi potřebovat a s nedočkavostí jdete spát. Druhý den se vzbudíte a co se neděje? Prší! To Vás ale neodradí, přeházíte věci do větší tašky tak aby se tam vešel i spacák a karimatka (přece nebudete spát v mokrém). Na nádraží se sejdete se známým a jdete koupit jízdní doklad nebo-li jízdenku. Koupíte si lístek pro sebe a známý také v tom řekne paní u okýnka proč jste si nevzali skupinovou slevu. Koho by napadla skupinová sleva pro dva lidi? Mno, existuje i když kalkulátor jízdného (http://jizdenka.cz)v tom rozdíl neviděl. Co víc ceny vypočtené kalkulátorem se výrazně lišili od cen co Vám byli nabídnuty. Fajn, sednete do prvního vlaku směrem kterým jedete (Ústí nad Labem) a koukáte jak z vedlejší koleje odjíždí vlak do stejného města a ještě ke všemu rychlík když Vy jste v osobáku. Hrozné! Jak tento výlet dopadne když prší a sednete si do pomalejšího vlaku který jede až za půl hodiny? Fajn. Nějak to musí dopadnout. Začnete se svým známým probírat teorie toho jak by vás mohli zmlátit či okrást gangy jiného města. A řítíte se dál tím super rychlým osobním vlakem. V tom zjistíte, že stanice jsou tak blízko u sebe, že by jste mezi nimi mohli přebíhat pěšky a to asi i stejnou rychlostí jako ten vlak, což se naštěstí po chvíli změní. Stanice jsou sice nyní dále od sebe, ale jako by kolem nich nic nebylo. To všechno stojí v lese? Divné. Když vidíte obrovskou řeku do které se vlévají dvě jiné řeky říkáte si, že jste o ní již někde slyšeli. "Hééj, víš kde jsme?" vyhrknete. "Ne, proč?" Koukáte ještě chvíli z okna vlaku a řeknete "Mnoooo, v toooom, jak se to jmenuje, jak se vlévá Vltava do Labe." a nemůžete si stále vzpomenout. Váš kolega si vzpomene a řekne název města (schválně jestli ho víte když čtete). "Joo, joo, to je ono!" a jedete zase v klidu dál českou krajinou kde nic není. Najednou zbystříte. Zaujme Vás vesnička, kde nevidíte ani jednu silnici či cestu, ale jen domy. Stojí na svahu kopce a to ještě celkem rozházeně. Ještě kousek jedete a dojedete do Ústí n/L - západ kde přestoupíte na vlak směr Most. I když přestup je trochu komplikovaný, jelikož o elektronickém informačním systému zde asi ani neslyšeli. Nakonec úspěšný přestup a jen pár desítek minut a jste ve městě kde jste se měli setkat s osobou co jste se na ni tak těšili. Za pár minut (asi 10) dorazí a je v podstatě taková jakou jste si ji představovali. Malá, milá, zábavná. Jen nějak méně mluví. Samozřejmě se pozdravíte. Váš známí řekne "Heh, ty si opravdu malinká". Zajdete koupit lístek pro tři osoby do dalšího města (Chomutov) a nastoupíte do vlaku s označením Rxxx, tedy zdánlivě rychlík, jen staví snad všude. Vystoupíte a Vy vedete vaše dva spolucestující do kempu kde jste nikdy nebyli, jen podle paměti a mapy (mapy.cz). Cestou máte podivné řeči týkající se města a jeho technologií. Například "Plastová okna? Vy tu máte i plast??" a Váš kolega dodá "To tu máte i jogurty, co?". A jdete dál, dojdete do kempu kde ke vstupu potřebujete čipovou kartu - údiv. Zaplatíte zálohu a jdete se porozhlédnout po místě kde by mohl být stan. Konverzace stále trochu vázne, ale již je to lepší. Na podivném místě se snažíte postavit stan a nakonec se Vám to s nadměrným úsilím podaří!!! Jo!!! A jdete čekat na 4tého člena, jelikož ten pátý nakonec neměl peníze. Čekáte asi hodinu na lavičce u vstupu a nejhorší na tom je, jak se střídá počasí. Chvíli slunce, chvíli studený vítr. Dorazí poslední očekávaná osoba, která vyplní údaje požadované na vstup do kempu. Rozděláte tedy další stan, vedle toho prvního. Nyní jsou již všechny čtyři osoby (dva kluci a dvě holky). Slečny jdou napřed do vašeho (teď již mn. číslo proto malé v) stanu a popovídáte si na rozehřátí. Pak jdete do obchodu pro něco na zub. Je to přiměřeně daleko, až na to jak strašný je orientační smysl ostatních. Poté se vrátíte do kempu, sednete si na lavičky povídáte si. Z důvodu chladu do stanu a pak do druhého stanu. Tam jste v podstatě až do večera kdy se jdete projít všichni po pláži, molech a dětská skupinka všichni kromě Vás si hrát na atrakcích pro děti. V tuto chvíli si již připadáte velmi ignorován, jelikož vše co řeknete nikdo neposlouchá. Nebo se zeptají a pak neposlouchají a tak jdete několik kroků za velkou trojicí. Dojde se k houpačkám kde se houpají a pak chtějí aby jste se houpali i Vy. I když jste mezi nimi, přijdete si celkem ignorovaný. Pak opět zpět do stanů kde jste asi do 1:30 ráno. Stále ignorace? Asi ano, i když tvrdí, že ne. Jdete spát do svého stanu společně s Vaším známým a necháte děvčata v jejich stanu. Ve stanu zjistíte, že jste ho postavili blbě a spíte z kopečka a to ještě dost nepříjemně a je v něm zima. Pokoušíte se usnout, vnímáte každý zvuk. Když si již říkáte, že by to mohlo stačit ta zima, kouknete na telefon a zjistíte, že již je ráno. Vstanete a dojdete si na záchod a pro kávu či čokoládu do automatu u vchodu. Pak se vzbudí i dívky a jste do odpoledne u nich ve stanu se snahou o konverzaci, která se částečně daří. Začnete balit stan a vzpomenete si na procházku ve dvou, která se nekonala. Mno nevadí, stane se. Také Vás trápí řeči, které celou dobu vedl Váš známý. Narážky na osobu za kterou jste jeli a vás, jako vtip dobré, ale po jisté době nepříjemné. Doprovodíte jednu z dívek a pak jedete do Mostu, rozloučíte se a nasednete do vlaku domů. Váš známý řekne, že se nestihl rozloučit napíše SMS o tom, že se nerozloučil a chce po Vás číslo. Aby se nikdo nezlobil napíšete číslo, odešlete a smažete SMS. Přijde SMS zpět. Váš známí říká, že číslo nechce, ale ve druhém vlaku si jej uloží do mobilu. Cestou se bavíte především o sobě za kterou jste jel. Vaše názory se rozchází v jistých bodech.

Po složité cestě vlakem, která je časově opravdu náročná se dostanete domů, kde zapnete počítač a lognete se do komunikačního programu, zeptáte se jak se to líbilo atd. Vše jde normálně. Druhý den si všimnete, že se spolu baví V (váš známý) a T (osoba za kterou jste jeli) více, to je dobře, ne? Jenže po několika dnech je to v podstatě jen jejich diskuse, pak se přesunou na private. T Vám píše čím dál tím méně a V se přihlašuje častěji - divné? O několik týdnů (opravdu celkem dlouho) si s T začnete volat, jenže několik dní na to si volá i s V. A co víc, nyní si s V volá více než-li s Vámi. A odpovídá již jen velmi krátce a po dlouhé době - znamená to něco?

Nyní co s tím dělat? Mno jste všichni přátelé - pochopitelně. A víte, že na T by jste nikdy neměli, ale proč se nyní baví stále více s V?

Jelikož nesnášíte dlouhé odezvy a ty co vypadají jako nucené rozhodnete se dáti T do ignor listu vašeho klienta. To je asi celý příběh, snad jen ať se T a V daří a udrží své přátelství případně i více.