Života ploty

Velká je tato planeta
a je tu mnoho lidí.
Zde již neplatí omerta
a kde kdo rád zradí.

Teplé jsou letní dny
kdy láska lidí kvete.
Někteří si plní sny
a jiné zloba smete.

Chladné jsou ty zimní,
kdy padá bílý sníh.
Brzy se však setmí
a jsi ztracen v nich.

Je mnoho jiných dní
i mnoho jiných lidí.
Každý jinak sní
a každý jinak vidí.

Řekni jak ty vidíš
a hlavně řekni co.
Sám možná nevíš,
tak hraješ divadlo.

Jako někdo jiný
chováš se teď.
Abys byl silný
pokud možno hned.

Však život je o práci
a to celkem tvrdé.
Nedělám si legraci,
taky ti to dojde.

Padá další žlutý list,
strom už je holý.
Jenom pár je míst
kde plot musíš přelíst.

Železné body

Na hranici s naším světem
kde rozloučíš se se světlem.
Soudí se veškeré tvé viny,
i vtípky či malé voloviny.

Trestána je hříchů spousta,
jak by naakumulovaná pomsta.
Za každý dolů strhnou bod,
například čtyři za rozvod.

Šest bodů za vztah bez lásky,
tři za nevhodné poznámky.
Skóre dolů rychle klesá,
dozorčí radostí plesá.

Kolik bodů ztratíš ty
Za chvíle své samoty?
Kolik rozdáš radosti?
Komu děláš jen starosti?

Do železné místnosti,
kde vytrhaj ti vnitřnosti,
sám se životem odsoudil,
když pro padlé slz si neronil.

A ten žhavý velký hák?
To je za ten vyhozený lak.
Že trpět budeš se vsaď,
brzy skončí tvoje trať.

Zřejmě jsem

Zřejmě jsem kdo jsem
a nemusím se bát,
změněn každým dnem
na stejném místě stát.

Jsem jiný než jsem byl
a přeci stejný jsem.
A i kdybych dvakrát žil,
došel bych opět sem.

S prázdným srdcem
ztracen v temnotě.
Se zlomeným duchem,
nalezen v samotě.

Kdy spokojen jsem
s tím co jsem.
A ta prokletá zem
je mým domovem.

Zrozen z lásky dvou,
stojím teď zde.
Před sebou cestu svou,
kde nebe zamrzne.

Veď mé kroky bože
ať jsi zlý či dobrák.
Až ulehnu na své lože,
jako starý mazák.

Ať nelituji svého života,
který jsem prožil.
Ať nepohltí mne samota,
jako bahno bažin.

Zrazen vlastním srdcem

Byl jsem zrazen vlastním srdcem,
byl jsem svou dýkou pobodán.
V kleče na studené zemi zdrcen,
vroucnému zoufalství propadám.

Nabízí mi svoji ruku,
nabízí mi klidnou hruď.
V neutěšitelném breku
křičím: Jen mne suď!

Ty, jenž znáš můj osud.
Ty, jenž znáš mou minulost.
V jakém hříchu jsem žil dosud
a kam své kroky ubírám.

Žil jsem abych snil,
nyní žiji sen
a člověk co ze mě zbyl
je jako tmavý den.

Zůstávám tak v tvojí mysli,
zůstávám tak stát.
Přemýšlím kde jsme byli
a kde se budem kát.

Zmatená mysl bloudí

Zmatená mysl bloudí,
popelem úvah sežehlých.
Lidé co mě soudí
sedí kolem na židlých.

Vidí můj teskný pohled,
jak mé oči těkají.
Jak vězeňský dohled,
na chybu mou čekají.

Cítím tlukot mého srdce,
cítím chladný pot.
Lehce třesou se mi ruce,
v kolenou třesu se jak Gott.

Jsem jak otevřená kniha,
číst mi mohou v myšlenkách,
že chybý mi tvá něha
a bloudím ve vzpomínkách.

Daruj mi svůj úsměv,
daruj mi pohled svůj.
Já dám ti srdce své,
já dám ti život svůj.

Zdi samoty

Tmavý svět a světlé zdi,
zdi plné smutné samoty.
Samota, jak v moři na lodi
a ten pocit velké prázdnoty.

Kde kolem tebe nic není,
jak zahrada zvadlých růží.
Jako prázdné probuzení,
jako jed pronikající kůží.

Tak se cítíš když to přijde,
bojíš se co z toho vzejde.
Krásné to jistě bude,
nic z tebe neubude.

Ano, tím jedem láska je,
drží se svině jak naděje.
Stále s tebou, zcela všude,
vždy jí trocha v srdci zbude.

Závaží

Jsem jen těžké závaží
co tě táhne ke dnu.
Má přítomnost tě uráží
i kdyby byla jen ve snu.

Teď s pilkou nad hlavou
řežu tlustý řetěz.
A mou duši děravou
již nikdy neřeš.

Už jsem v půlce očka
toho tlustého řetězu.
Budeš stoupat zprudka
až ten řetěz přeřežu.

Už nebude tu hlubina
kde hrozně chladno je,
ale mořská hladina
kde tě slunce zahřeje.

Spadnu zpět kam patřím,
zpět do hlubin.
Již vím kam mířím
a vůbec se za to nestydím.

Sbohem tedy motore,
který táhl mne vzhůru.
A nyní než se naděješ
ukončím tu noční můru.

 

Zapomenutý sen

S hlavou plnou myšlenek
a srdcem plným vzpomínek
mířím někam za svým snem,
blíže k němu každým dnem.

Snem co jsem nikdy neviděl,
jelikož sny dávno nemám.
Snu, na který jsem zapomněl
a uvnitř srdce jej hledám.

Uvnitř srdce, uvnitř duše,
a rozumu co nikdy nelže.
Uvnitř sebe sama hledám
to co nikomu nikdy nedám.

Předmět velký jako slunce
či malí jako zrnko písku.
Co zahřeje mé chladné srdce,
či zničí světa půlku.

Jaký je? Můze přemýšlet?
Je krásný na pohled?
Za kolik jej najdu let?
Proč jej nemohu mít hned?!

Sen! Má pokřivená budoucnost
jež ztrácí se v čase.
Jistě jiná než-li minulost
a určitě ne naše.

 

Vztah neznámých

Si tak milá povídám
krásou tvou omdlévám.
Budeš stále se mnou?
Přijmeš povahu temnou?

Slova co se opakují,
když se lidé zamilují.
Nemohu bez tebe být,
jen o tobě mohu snít.

I když neznají tváře své
mají plány bláznivé.
Život za tebe bych dal,
nejradši bych si tě vzal.

Celé dny jsou přeci spolu
i když každý u jiného stolu.
Nechoď ještě prosím spát,
budeme si ještě chvíli psát.

Čas který se ve lžích ztratil,
láska za kterou si nezaplatil.
Už nechceš mě vidět? Proč?
Stojím na římse a slyším skoč.

Věčnou lásku mohli si slíbit,
ale museli by na ni věřit.
Už odcházím, sbohem lásko.
Krásné skončilo za krátko.

Už není on a ona, oni nejsou,
kam sami asi dojdou?
Pustili své spojené ruce,
a uzamkli zlomené srdce.

Vyprahlé pustiny osamění

Kráčím v pustině osamění,
v bouřích plných samoty.
Přes horské vrcholky,
rokliny plné temnoty.

Vichr bičuje má záda
a trhá moji mysl.
Vše je ztracené,
jen bolest dává smysl.

Cesty krví zbrocené
a vyprahlé jsou rty.
Co, Bože, jsem ti udělal?
Nač tolik msty?

Já chtěl jen s ní být.
Jen jsem chtěl milovat.
Proč mě, Bože, nutíš
nyní toho litovat?

Kdy uvidím její tvář?
Kdy ucítím její teplo?
V této čiré temnotě
je ona vzdálené světlo.

Můj cíl. Má láska.
Ta, pro kterou trpím.
Můj sen, mé štěstí,
pro které vše zkusím.

Chci dát jí zázemí,
které jinde nenajde.
Dát jí vše, co chce,
než jednou odejde.