Vrah hrdinů

Je pozdní večer, tmavý a chladný.
Já jak velký hrdina za zdmi zavřený,
jak hrdina při obléhání hradu svého,
jak hrdina bez brnění kroužkového.

Ta zbroj jež chránila mě, mne dusila,
ta zbroj těžká byla a do pekel mne tlačila.
Bez ní tak svobodný a lehký jsem,
bez ní jsem člověk pouhý jen.

Za tmavým rohem vrah je schovaný.
Za rohem s dýkou v ruce své.
Čeká na hrdinu jež je bezbranný,
na to jak jeho srdce probodne.

Hrdina již s dýkou padá k zemi,
k té věčně studené partnerce,
které nedá nikdy růži,
k té s kterou se nemiluje.

Jeho červená krev teče kolem,
a milence jeho šaty špiní.
Ta pro něj ani slzu neuroní,
studená a hladká jako vždy.

Vrah spokojen se svou prací,
obrací se k stínu zpět,
jde cestou svou ke konci,
a poté opět půjde zpět.

Člověk bez cíle a snů,
člověk, vrah bez lásky,
bez požehnání andělů,
život svůj sází do sazky.

Voják

Netrap se má lásko,
mužeš v klidu spát.
Já, za velmi krátko,
budu vedle tebe stát.

Neplač moje milá,
brzy k tobě dorazím.
Našla mě kulka zbludilá
jak za to se ti omluvím.

Stále za tebou stojím,
stále držím tvoje ruce.
Opravdu se bojím
o tvé zraněné srdce.

Vždyť vojákem jsem z povolání
a ve vojně jsem taky pad.
A teď tvůj žal a naříkání,
přivedl mě zpět.

Naše děti v noci pláčí,
bojí se jít spát.
Otec zmizel, to už stačí,
o matku se musí bát.

Svět je krutý,
a mnohé bolí.
Čas vše tupí
a také hojí.

Vlak

Jedu vlakem Českých drah
a mám z toho trochu strach.
Kdo vlakem jejich již jel,
jistě mi nyní rozumněl.

Kdy přijedu? Bude to včas?
Průvodčí chce lístky zas.
Zpoždění se krásně zvedá,
lichá čísla střídají sudá.

Budu v cíli před smrtí?
Cestovat vlakem je prokletí.
Přec dobrovolně já jezdívám,
jako masochista si připadám.

ČD, času majít přece dost,
OK, popadá mě z toho zlost.
Kolej rovná, nic tu není,
tak proč kurva to zpoždění?

Je pozdě, venku již se stmívá,
zítra vlakem dříve než-li svítá.
Každý den dvakrát vlakem,
jak projít pozemským peklem.

Peklo snad již brzy zmizí,
odejdu z něj jak ti druzí.
Již brzy budu s tebou,
kde netrpím nudou.

Vítej v Ráji

Vítej v Ráji drahý člověče,
tato žena tě převleče.
Tamta kráska dá ti pít
a s tou můžeš večer snít.

Zde ochutnej ovoce ráje,
ovoce vědění a poznání.
Z kteréhokoli jsi kraje,
zde nepoznáš strádání.

Noci teplé a příjemné,
dívky k mužům přítulné.
Dny plné prožitků,
užívej si přebytku.

Co více je? Nebe či Ráj?
Odpovědět snadné je.
Zde svůj si jediný král
a tam i jiný je.

Pojď, dotkni se mé ruky,
už nebudou plynout roky.
Vykrouč se mnou vpřed
a tvůj bude celý svět.

Večerní nálada

V pokoji na křesle tu sedím,
do blbého monitoru hledím,
přemýšlím jaký byl můj život,
přemýšlím zda mám nějaký klenot.

Zda mám něco co jde milovat,
něco co bych mohl milovat,
něco co by milovali na mne druzí,
a ten pocit prázdnoty mne studí.

Cítím se sám i když mám rodinu,
cítím se hůř každou blbou minutu.
Přemýšlím na zkaženou láskou,
nad tou krutou Pražskou kráskou.

Přemýšlím kolikrát sem se sklamal,
kolikrát sem jiné klamal.
Proč jsem vlastně začal žít,
jak se můžou druzí nesložit.

Uzavírajíce city do sebe,
myslíce jen na sebe.
Ignoruji jiné, jejich touhy,
bojím se jejich nohy.

Bojím se jejich ruky,
jejich ppouhého pohledu.
Bojím se provést skutky,
když vím, že je nesvedu.

Jsem jen pouhá nádoba bez obsahu,
jsem pouhý odpad z popelu.
Jsem to co nemělo tu být,
táhni tělo mé někam shnít.

Váhání

Když víš co je správné,
když víš na kom ti záleží.
Dokud bude srdce její šťastné,
nic na kolena tě nesloží.

Ať již přijde jakákoli rána,
či pro jiné smrtelný chvat.
Dokud ona nebude sama,
není se čeho obávat.

I když nebude již s tebou,
nebude tě dále znát.
Šťastna s jinou osobou,
za tím si musíš stát.

Doufajíce v její dlouhé štěstí
stojíš o kus dál.
Nejraději dal by sis pěstí,
žes to udělal.

Však víš, že to bylo správné,
že to byl správný krok.
A slunce stále jasné,
přec vyhrává tvůj sok.

Štěstí je jen jedno přeci,
tak nezkal jí ho hned.
Zapomeň na všechny řeči,
stále sladká jako med.

V klíně noci

Klidná a tichá je noc,
jenž hladí mé vlasy.
Cítím mou vniťní moc
a myslím na staré časy.

V očích záblek minulosti
a v myšlenkách budoucnost.
Obojek, znak nevšednosti
a mincí zvoní chamtivost.

Teplá krev a klidný tep,
klín tak hřejivý.
Ležet v něm stovky let
a být dále pokojný.

Miluji ten lehký vánek,
miluji její vůni.
A můj klidný spánek
už se noci klaní.

Tancují spolu až do rána,
kdy slunce vychází.
A noc pomalu sama
ze sálu odchází.

Už jsem velký

Už jsem velký tak nebudu se bát,
už jsem starý tak nebudu se smát.
Už ztratil jsem své srdce,
nikoho nezahřejí moje ruce.

Ztratil jsem vše, sám sebe,
ztratil jsem vše, peklo i nebe.
Rozdal jsem radost co jsem měl,
dosáhl jsem všeho čeho jsem chtěl.

Beru si štafetu s plamenem,
a nesu ji dál poklusem.
Předám ji v pekelně jámě,
smrti, té milé dámě.

Útěcha

Jako dlouhý krutý sen,
bude tento prázdný den.
Kdy od rána nevím kdo jsem,
tak duši si ďáble vem.

Jsem to či jsem ono?
Jak vlastně přemýšlím?
V duši plno i prázdno,
hlučné ticho již neslyším.

Ano, chyboval jsem
a chybovat budu dál.
Pro noc stal jsem se dnem
a pro den jen pouhým snem.

Jako iluze uvnitř kouzla,
jako zapomenutý den.
Kolem jen má můza,
co plní mi můj sen.

Jen několik okamžiků,
kdy zavřu oči své.
A jak kapka do potoků,
se zas rychle rozplyne.

Jen sen pouhý a krátký,
kdy to nejsem já.
A okamžik tak sladký,
že mozek jej odmítá.

Sám sobě nemít co říct,
sám nevědět kam jdu.
Všechny hříchy mé smíst
a hledat dokud nenajdu.

Nenajdu nic co bych chtěl,
jsem jen prázdný obal.
A sen s duší odletěl
a daleko se schoval.

Jednou bude přeci líp,
taková je útěcha.
Je to jak pavoučí síť,
do které se lepý neplecha.

Zůstal sem v ní přilepen,
možná kvůli vám.
Teď tu visím prozrazen,
stále více sám.

Kdy pří-jde konec všeho?
Kdy tu bude vrah?
A já tváří v tvář té jeho,
poznám co je strach.